Jefim Fištejn: Hledání pod lucernou aneb Zásadní otázky pro kritiky Izraele
Začátkem srpna na populárním izraelském televizním kanále KAN proběhlo pozoruhodné interview s jedním z čelních představitelů hnutí, které se staví nesmiřitelně k způsobu, jakým vláda premiéra Netanjahua vede válku v Pásmu Gazy. Jeho jméno vynechávám, ježto českému čtenáři nic neříká, leč způsob uvažování je příznačný.
„Až se dostaneme k moci, okamžitě zastavíme válku výměnou za osvobození rukojmích!“ – prohlásil host. „Stáhneme armádu až k hraničnímu plotu a zaútočíme vždy až poté, co zjistíme, že nepřítel připravuje výpad.“ „A co když Hamás dohodu odmítne, rukojmí neosvobodí a bude žádat kapitulaci Izraele?“ tázal se novinář. „Opakování 7. října nepřipustíme,“ ujistil opoziční politik. „Pokud stáhneme vojska a Hamás unesené nepropustí a podmínky dohody nepřijme, pak budeme válčit dál!“ „Ale to je přece přesně to, co právě děláme! Hamás žádnou dohodu nechce, ergo válčíme dál!“
Tento dialog je ukázkou toho, jak plytké je dělení izraelské společnosti na „good guys“ a „bad guys“, na ty, co si prý přejí trvalý mír, a ty, co prý chtějí pokračování krvavé války, na ty, co údajně skutečně chtějí osvobodit rukojmí za každou cenu, a ty, co je údajně odsuzují k smrti tím, že odmítají splnit požadavky Hamásu. Na konci večera se vždy ukáže, že žádná alternativa na výběr neexistuje, je to buď, anebo. Buď porážka s následným zánikem Izraele v nepříliš vzdálené budoucnosti, anebo další vítězství ve válce o existenci.
Teroristické společenství Hamásu je vysoce anonymní, nikdo neví, co vlastně chce, kromě „konečného řešení židovské otázky“, kdo za něj rozhoduje, kdo určuje jeho osud. Zbavení lidí jejich osobnostních rysů, depersonifikace, transformace individuí v pouhé neurčité obyvatelstvo – to je mimochodem pravý sukus civilizační nabídky islamistů pro zbytek světa. Izrael oproti tomu je společnost nadmíru personifikovaná, a proto i značně roztříštěná. Není problém najít někoho, kdo rád zahlaholí o vládě, která všechno dělá špatně a zvorá, na co sáhne. Ale prostá novinářská poctivost žádá, aby kritikům byly položeny neodbytné otázky.
Bylo by fajn dostat od některého zásadového kritika odpověď na zapeklitou otázku, jak v hustě osídlené aglomeraci vést válku tak, aby tím neutrpěl čilý městský ruch, k úhoně nepřišli zcela nezúčastnění obyvatelé a hlavně aby válečné děje neohrozily životy vlastních rukojmích? Co si počít s požadavky teroristů: ponechat enklávu v jejich moci? Zapomenout na jejich odzbrojení a vyslyšet jejich podmínku, že složí zbraně a propustí unesené až poté, co bude existovat Palestinský stát s hlavním městem v Jeruzalémě (a proč by pak vůbec měli skládat zbraně?). Stáhnout armádu z bezprostřední blízkosti Gazy a umožnit teroristům znovu dle libosti ohrožovat bezbranné kibucy? Přijmout mezinárodní záruky toho, že v případě nové agrese Izrael nebude smět provést odvetný výpad na území enklávy? Kdyby se našel podivín připravený kvůli osvobození rukojmích přijmout nepřijatelné podmínky, kdo by mu zaručil, že druhá strana přistoupí na jakoukoli dohodu? Hamás dobře chápe, že živí Izraelci jsou jeho pojistkou, může nakrásně vrátit třeba polovinu rukojmích a o druhé prohlásit, že nemá ponětí, kde se nachází a kdo je má v držení. V tom je přece smutná výhoda moci anonymní před mocí personifikovanou, jmenovitou. Může se dokonce stát, že teroristé zajmou další lidi, pokud se naskytne příležitost. Co potom, když Izraelci přijdou o veškeré nástroje nátlaku a odvety? Každý, kdo se rozhodl podrobit izraelskou vládu nemilosrdné haně, by měl umět odpovědět nejdřív na tyto otázky.
Anebo se raději spolehnout na záruky, které je ochoten poskytnout francouzský prezident Macron? Ten je připraven dát dohromady mírový sbor z řad angažovaných členských zemí OSN, který vytvoří živý štít mezi Gazou a Izraelem. Takový sbor pod vedením Francie zajistí, že se Hamás bude chovat slušně, a pokud nebude, Francie mu to důrazně vytkne: tytyty, Hamási! Na světě přece není nic spolehlivějšího než záruky Francie!
Lidská psychika je zařízena tak, že pro uchování zdravého rozumu v obzvlášť nepřehledných situacích člověk potřebuje určit někoho, kdo údajně za neřešitelný problém může. V izraelském případě je takovým univerzálním viníkem premiér Netanjahu. Hamásovci vědí, proč ukazují světu fotky zubožených izraelských rukojmích na samém pokraji hladové smrti. Vždy se najde množina lidí, kteří po zhlédnutí nesnesitelných obrázků budou nenávidět Bibiho ještě víc než dříve: proč nedá teroristům všechno, co chtějí, a nezachrání tak rukojmí před jistou záhubou? Chce je snad svou neústupností utrápit k smrti, když už i tak je nechal vyhladovět na kost? A komu jinému by pak nadávali, kdyby se, chraň Bůh, vydírání podvolil? Darmo poukazovat na to, že právě s tímto psychologickým mechanismem teroristé počítají. Nadávat vrahům nedává valného smyslu, jsou anonymní, jsou jak slepý přírodní živel, jak vichřice, které je také hloupé vyčítat, že fičí? Narozdíl od nich Netanjahu je zcela konkrétní a napadnutelný, navíc toho času u moci. Chytrému to možná připomene vousatý vtip o opilci, který hledá klíče pod lucernou, ačkoli je ztratil za rohem, jenže tam je tma jak v pytli. Opilcova logika je železná, i když stupidní.
Zhruba stejnou logikou se řídí také mezinárodní společenství, pro které roli univerzálního viníka hraje židovský stát. Židé, nikoli hrdlořezové z Hamásu, mohou za to, že „Palestinci v Gaze trpí genocidou a strašlivým, v dějinách nevídaným hladomorem“. O pravdivosti tvrzení raději pomlčím. Dobrotrusové vážně chtějí, aby ti, jejichž děti a ženy byly zabíjeny jen kvůli svému původu, zaživa upalovány, znásilňovány, odvlečeny jako rukojmí do krysích děr, pokládali za svou hlavní starost, zda ti druzí mají dostatek jídla? Silnou poruchou soudnosti trpí ti, kteří zpochybňují morálku Izraelců jen proto, že necítí hluboký žal a soustrast s podvyživenými obyvateli Gazy, zatímco jejich vlastní bratři jsou trýzněni a nelidsky ubíjeni v katakombách váženými reprezentanty těchto obyvatel. Něco není v pořádku s jejich představou o tom, co jest humanismus. Nechcete, aby lidé v Gaze trpěli hladem? Přece nemusí: stačí osvobodit rukojmí a přestat usilovat o zničení Izraele – a alou ke stolu! Stačí nepodporovat židobijce a přestat ve školách vyučovat své ratolesti tomu, že se narodili jen proto, aby pobili co nejvíce Izraelců – a celý slavný národ Gazy se může cpát sushi do sytosti! Že to nelze, poněvadž by tím přišli o smysl života? Pak to řekněte nahlas a bez vytáček a přestaňte si hrát na humanisty! Chtít, aby národ, jehož děti jsou určeny k totálnímu vymýcení, se přednostně staral o plné žaludky těch, kdo v takovém počínání vidí celý smysl života – to není žádný humanismus, ale zvrácenost a neklamná známka psychické deviace! A je úplně jedno, jestli tou deviací trpí Belgičané a Španělé, anebo také někteří Izraelci.
Darmo za těchto podmínek nadávat na chyby v informační politice Izraele. Sebelepší informační politika nezmění nazírání světové veřejnosti tam, kde schází pochopení příčin a souvislostí. Jakékoli množství fakt a pravdivých obrázků nevyvrátí přesvědčení pomatenců, že za krutost a nelidské činy teroristů mohou hlavně pomyslná provinění Židů a za utrpení rukojmích může neochota Bibiho ustoupit požadavkům jejich únosců. Bez pochopení té vražedné pravdy, že prazdrojem blízkovýchodního konfliktu – ale také bezpočtu jiných svízelí – je historicky nejhlubší krize západní civilizace, která dávno neví, kam kráčí a co tam vlastně chce – tedy bez pochopení této pravdy, je povrchní myšlení odsouzeno k tomu, točit se bezvýsledně v bludném kruhu a znovu a znovu docházet k přesvědčení, že je to existence židovského státu a v posledku i židovského národa samého, co stojí v cestě lidstva k míru, štěstí a spokojené budoucnosti. Je to stejná neprůbojná logika, která vede opilce k nápadu hledat ztracené klíče pod lucernou, a nikoli tam, kde skutečně mohou být.
