Pavel Páral: Česko není spálená země, ale u voleb rozhodují pocity
Mise na záchranu spálené země jako hlavní volební téma opozičních stran není v Česku novinkou. Stejnou taktikou vyhrál Miloš Zeman volby v roce 1998 a stal se premiérem. Tenkrát se měl o co opřít. Končila měnová krize, rostla nezaměstnanost, podniky bankrotovaly, lidé přicházeli o peníze z kupónové privatizace i o úspory v malých bankách a nadšení z listopadové revoluce bylo dávno pryč.
Teď to funguje znovu, přestože situace objektivně vypadá mnohem optimističtěji a ekonomika se po pěti letech trápení začíná zvedat a rostou i reálné příjmy.
Minulý týden zveřejnil Český statistický úřad první odhad růstu ekonomiky za druhé čtvrtletí a nevypadá to vůbec špatně. Hrubý domácí produkt (HDP) byl ve 2. čtvrtletí podle statistiků o 0,2 procenta vyšší než v předchozím čtvrtletí a v porovnání se stejným čtvrtletím předchozího roku vzrostl o 2,4 procenta. Růst podpořila domácí poptávka, zejména výdaje na konečnou spotřebu domácností a tvorba hrubého kapitálu. Lidé i podniky utrácejí a mají na to zdroje ve výdělcích i úsporách. Tedy přinejmenším někteří. Mimochodem maloobchodní tržby podle statistiků narostly po odečtení inflace o 5,3 procenta meziročně. A i stát dost investuje, čímž také pomáhá táhnou ekonomiku vzhůru. Zaměstnanost je pak o jedno procento vyšší než loni stejnou dobou, což naznačuje, že i podniky doufají v to, že bude líp, bez ohledu na výsledek voleb. Zvýrazňuje to srovnání s Evropou. Meziroční růst v EU zpomalil na 1,5 procenta a růst v eurozóně pak meziročně zvolnil na 1,4 procenta. Jsme tak jasně nad průměrem.
Čerstvá čísla o růstu cen v červenci rovněž potvrzují zpomalování inflace. Ta v meziročním srovnání zpomalila z 2,9 procenta na 2,7. Meziročně zlevnily energie a oproti červnu i maličko potraviny. Nejistotu vzbuzuje jen růst cen služeb o skoro pět procent. Na tom se ale o prázdninách dominantně podílí ceny rekreace a také stará bolest náklady na bydlení. Nicméně do konce roku se dá očekávat další zmírňování inflace až k dvouprocentnímu cíli ČNB.
Lidé ale úspěch vlády dominantně neposuzují přes HDP a nakonec ani přes oficiální čísla o inflaci, ale podle své peněženky, kde ta situace zase až tak růžová není. Všichni vědí, že průměrná reálná mzda sice svižně roste, ale pořád zaostává za úrovní předcovidového roku 2019, kterému se vyrovná až v příštím roce. Méně už lidé vnímají, že díky snížení daní dohodou ANO a ODS v roce 2020 stoupla následujícího roku masivně čistá mzda, která sice překonala podle výpočtů ČNB úroveň roku 2019 už loni a to o 0,6 procenta, jenže do reálné hodnoty z roku hojnosti 2021 je pořád daleko. A spousta lidí má stále pocit, že se má hůř.
Především však výplaty nerostou rovnoměrně. Ekonom Miroslav Zámečník na síti X analyzoval růst příjmů, ale nejen z práce a podnikání, ale i ze sociálních dávek, úspor a investic, podle příjmových skupin. Vychází mu, že nejchudších dvacet procent populace si skutečně reálně pohoršilo. Střední třída zahrnující dalších čtyřicet procent populace se středními příjmy si polepšila, ale velmi málo. Vyšší střední třída od sedmé až deváté příjmové skupiny domácnosti, která by měla být jednoznačnou voličskou oporou současné vládní koalice, si dokonce mírně pohoršila a nejbohatších deset procent lidí citelně zbohatlo.
Tohle rozevírání příjmových nůžek také vyvolává ve společnosti pnutí a vede k pocitu lidí, že jejich životní standard klesá, nebo v nejlepším případě stagnuje. A to má pochopitelně vliv na volební preference. Jakkoli Česko není spálená země, a naopak se s těžkou dobou v podobě trumpovských cel a války na Ukrajině vyrovnává poměrně dobře.
