Lidovci řeší, zda vyloučit svého exšéfa Cyrila Svobodu kvůli dlouhodobě odlišným postojům. Svých členů se zbavovaly i jiné strany, například ANO pánů Macury a Vondráka. Považujete vylučování kvůli názorům za standardní jev, nebo se spíš přikláníte k Svobodovu přirovnání ke „stalinským metodám“?
Tato otázka má několik samostatných poloh. Nejprve obecně. Politické strany jsou dobrovolným společenstvím občanů. Ona dobrovolnost má dvě strany – nikdo ke členství nemůže být nucen, současně ale na členství nikdo nemá nárok.
Často – a oprávněně – naříkáme nad slabostí našich stran, nad tím, jak slabou mají členskou základnu, že jsou vnitřně rozplizlé. V tomto směru snaha o vnitřní názorovou konsolidaci vlastně může jít proti tomuto trendu.
Důležitá – a v případě Svobody i Macury či Vondráka vlastně klíčová – otázka ale spočívá v něčem jiném. Skutečně šlo/má jít o vylučování kvůli názorům? Pokud by to tak bylo, šlo by o špatnou zprávu, jež by jen podtrhla jiný nešťastný rys většiny našich stran, a sice, že v určitých momentech mají často rys až jakýchsi sekt – názorově monolitních struktur. Je to v těchto případech vylučování kvůli názorům, nebo spíše kvůli dlouhodobě odlišným postojům, které jdou proti směřování strany/hnutí? Jde o jednorázové vychýlení?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
