S přelomem roku jsme prošli náš web a vybrali komentáře, které jste četli nejvíce. Je mezi nimi vyjádření našeho šéfredaktora k informování o tragické střelbě na Filozofické fakultě, text Kateřiny Kadlecové o rozhovoru se spisovatelkou Alenou Mornštajnovou nebo komentář Jana Studničky k demonstraci Česko proti chudobě.
Z kometářů Bohumila Pečinky jsme vybrali ten k projevu prezidenta Petra Pavla na hradní oslavě 28. října. A Martin Bryś v březnu rozebral průšvih se zveřejněním osobních údajů majitelů datových schránek.
Pokračování 2 / 6
Martin Bartkovský: Je jen jedna věc, kterou potřebujete vědět o vrahovi z Filozofické fakulty UK
Martin Bartkovský
22. prosince 2023 · 11:15
Vražedné řádění na filozofické fakultě se snažíme v Reflexu pokrývat zpravodajsky i publicisticky. Je to velmi obtížné, děláme chyby, napravujeme je, omlouváme se. Nijak se nevymlouvám, jen konstatuji. Už včera ve tři hodiny odpoledne, kdy informace do redakce dorazila, jsme si řekli, že nebudeme zveřejňovat fotografii ani jméno útočníka. Nebudeme prostě propagovat jeho čin. Nehodnotím přístup ostatních médií, ale za sebe a celou redakci chci říct jen toto: Jediná informace, kterou o střelci potřebujete vědět, je, že to byla zbabělá nula. Odsouzeníhodný člověk. Nic víc.
Ta tragédie je velkým šokem pro celé Česko, média nevyjímaje. Na bezprecedentní masové vraždění nebyl kromě policie připraven vůbec nikdo. I když víme, že v USA existují studie, že propagace „příběhu útočníka na úkor příběhů obětí“ jen posiluje ve společnosti fenomén jeho následovníků a napodobitelů, neumíme si občas zkrátka pomoct. Čtenáři to chtějí, klikají na to a pro nás novináře je velmi lehké podlehnout. V Reflexu jsme si ale jasně stanovili, že tohle je linie, kterou nepřekročíme.
Nebudeme rekonstruovat jeho příběh a psát o tom, co ho k tomu vedlo. Protože nejsme kriminalisté. Počkáme na závěry Policie ČR. Nebudeme jezdit do jeho vesnice a ptát se sousedů, co to bylo za člověka. Mimochodem i proto, že víme, co by nám řekli. „Byl to tichý kluk, co zdravil, prosil a děkoval.“ Ze své pozice nemáme šanci zjistit, zda byl vrah v životě týrán nebo zneužíván. Zda ho třeba šikanovali. Rozhodně ho to neomlouvá, ale sousedka z protějšího domu nám zkrátka tyhle informace nikdy nedá. Ani nikdo v okolí. Nikdo nám nedá dokonalý plastický obraz vyšinutého vraha a snažit se ho poskládat z hoaxů a domněnek je aktivita předem odsouzená k neúspěchu.
V životě pachatelů podobných tragédií nenajdeme nic, co by bylo sexy, i když se o to určitě řada lidí pokusí. Smrt čtenáře fascinuje, ale novináři by měli veřejný prostor alespoň trochu kultivovat, a to navzdory informacím, které kolují na sociálních sítích. Jediná informace, kterou si máte odnést, je prostý fakt, že střelec z filozofické fakulty byla zbabělá nula. Nýmand, který si v životě zvolil násilí a páchání bolesti druhým.
Je potřeba jasně a nahlas říct, že tohle v naší společnosti netolerujeme a tolerovat nebudeme. A to je tak nějak všechno. Naše myšlenky by měly být s rodinami 13 obětí, které po sobě střelec zanechal. Každý z nás by měl dělat maximum toho, aby se podobné zvěrstvo už nikdy neopakovalo.
Pokračování 3 / 6
Martin Bryś: Stát se asi zbláznil. Ministerstvo vnitra zveřejnilo osobní údaje všech držitelů datových schránek
Martin Bryś
21. března 2023 · 14:00
Ministerstvo vnitra na svém webu zveřejnilo osobní údaje všech držitelů datových schránek. Pokud datovku máte, každý si může na internetu jednoduše zjistit vaši adresu. Jde o nebezpečné narušení soukromí, které navíc stát může už jen těžko napravit.
Podnikatelům a živnostníkům stát v posledních měsících začal zřizovat datové schránky povinně, někteří občané, kteří nepodnikají, si ji zřídili sami, aby se jim usnadnil kontakt se státní správou. Teď jsou ale jejich osobní údaje volně k dispozici na internetu. Často bez vědomého souhlasu. Lze namítnout, že u podnikatelů a OSVČ se o takový problém nejedná, protože jejich údaje byly dosud veřejně dostupné v rejstříku firem. Jenže ne každý podnikatel má provozovnu přihlášenou v místě svého trvalého bydliště, do kterého nakonec nikomu vůbec nic není.
Naprosto skandální je pak zveřejnění údajů nepodnikajících fyzických osob. V řadě případů se může jednat o příslušníky bezpečnostních složek nebo jiné osoby pracující ve veřejném zájmu, jako jsou třeba soudci, státní zástupci, novináři a další, jejichž adresa by z povahy vykonávané profese a možných rizik neměla být veřejná. Samozřejmě, ve valné většině se jedná o občany, kteří se „nemají čeho bát“, ale i tak je nepřijatelné, aby stát dával k dispozici jejich adresy, které pak může kdokoliv využít například k marketingovým účelům a podobně.
Není cesty zpět
Soubory osobních údajů držitelů datových schránek se už nějakou dobu válí na webu, a i kdyby je nyní ministerstvo vnitra nakrásně smazalo, nic se nenapraví. Jakmile jednou něco dáte volně na internet, už je to navždy veřejné, bůh ví, kdo všechno si tyto soubory již stačil stáhnout a rozmnožit.
Ministerstvo vnitra tvrdí, že zveřejnění osobních údajů není povinné, a kdo si na seznamu nepřeje být, může požádat o smazání. To je další příklad naprosto pitomého uvažování. Přece není nic snazšího než porovnat původní seznam osob s další promazanou verzí a přesně bude jasné, kdo se nechal vymazat, a má tedy z nějakého důvodu zájem na tom, aby jeho údaje nebyly veřejně dostupné.
Dosavadní pokusy českého státu o digitalizaci jsou spíše tragické. Projekty leckdy nefungují, jsou často předražené, výběrová řízení smrdí klientelismem a teď tomu stát nasadil korunu tím, že narušil soukromí milionům občanů.
Pokračování 4 / 6
Bohumil Pečinka: Prezident Pavel má potíž s projevy
Bohumil Pečinka
28. října 2023 · 23:30
Prezidentské projevy jsou v Česku jednou ze dvou tří nejpodstatnějších pravomocí hlavy státu. Při různých příležitostech prezident ukazuje národu směr, zdůvodňuje různé kroky a zvýrazňuje polozapomenuté tradice a hodnoty.
V dnešním fragmentovaném světě, kde se už většina společnosti nedívá na stejné filmy, neposlouchá podobnou hudbu a nečte knihy, může mít prezidentský projev dvojnásobnou sílu než v minulosti: může promlouvat k různým částem Česka a budovat společné emoce a základy porozumění. Jak se to Petru Pavlovi podařilo u příležitosti oslav 28. října na Pražském hradě?
Osm měsíců po nástupu do úřadu můžeme říct jedno: Petr Pavel má velké potíže trefit se do správného žánru svých projevů. Stručně řečeno, co výročí nebo instituce, kde má být projev přednesen, tím se musí zvolit odlišný tón a způsob sdělení.
Prezidentu Pavlovi se daří být zajímavý, když mluví o bezpečnostních věcech. Většina ostatních částí projevů působí dojmem, že je psala na jedno brdo umělá inteligence ve stylu pět deka Havla, deset klimatické změny, pár zmínek o Evropě a populismu, dobře zamíchat a podávat chlazené. Takhle bohužel působil i projev k 28. říjnu.
Prezidentský projev u příležitosti státního svátku vzniku samostatné republiky by měl žánrově obsahovat odpovědi na dvě věci. V prvé řadě by se měl zamyslet nad samotnou ideou české státnosti, jejím vývojem a směrem. Měl by pomáhat lidem v orientaci ve světě.
Když před 105 lety vznikalo Československo, existovalo na světě 55 uznaných států, dnes je jich kolem 200. Je evidentní, že každý národ si svou státnost spojuje se suverénním národním státem. Navíc demokracie zatím existuje pouze v rámci národních států, nikoli v nadnárodních strukturách, kam volič ani při nejlepší vůli nedohlédne. Kterým směrem se chceme vydat? Máme se vzdát práva veta v rámci EU? A jaké momenty národního života jsou inspirativní a spojující? A jaké osobnosti? V tomto bodu působil projev Petra Pavla jako kdyby vystupovat 9. května na Dnech Evropy. Prostě několik povinných myšlenkových schémat a nic.
V další části svého projevu k 28. říjnu by prezident republiky měl sdělit, jaká kritéria kladl na vyznamenané a jaké výkony jsou hodny ocenění. Je to důležitý signál směrem ke společnosti, jaký model chování je žádoucí. Tady jsme se mnoho nedozvěděli a dostali jsme jen tradiční ocenění z oblastí politiky, letců RAF, sportu a umění. Navíc u osob v postdůchodovém věku, takže většina společnosti necítila, že i ona zde má své reprezentanty.
To je ovšem slabé místo prezidentského vyznamenávání už od dob Václava Havla. Proč nejsou v sestavě odměněných také úspěšní dvacátníci a třicátníci? Dnes v Česku máme mnoho mladších lidí, kteří z ničeho založili úspěšné byznysy, vydupali ze země charitativní projekty nebo založili síť škol. Je špatné, že čeští prezidenti chápou vyznamenání jako svého druhu odměnu za stáří. Navíc mladí vyznamenaní mají často větší vliv na společnost než potomci těch, o nichž společnost často nic neví. Jedno však nemusí jít proti druhému.
Takže největším překvapením během oslav 28. října byla oslňující Eva Pavlová v červených šatech. A vlastně většina dam v sále za vkus s jakým přistoupila k největšímu českému svátku. Bohužel to samé se nedá říct u stejné většiny českých mužů, kteří se ani po 34 letech nenaučili nosit obleky, takže stále převažoval model šaty z tanečních po starším bratrovi. Tak snad 17. listopadu to bude lepší.
Pokračování 5 / 6
Kateřina Kadlecová: Zneuznaná Alena Mornštajnová, nově též zlodějka příběhů, si opět stěžuje: na Literu, na kritiky, na všechno
Kateřina Kadlecová
24. dubna 2023 · 16:10
„Posaď se k nám, necháme tě vymluvit,“ zpívají Buty v prastaré písničce Mám jednu ruku dlouhou. Zmíněný přístup aplikovala i novinářka týdeníku Respekt v šestistránkovém fanouškovském rozhovoru s Alenou Mornštajnovou, který vyšel právě dnes. A je to čtení podobně bolestné jako spisovatelčin nový román Lež v domě, pardon, Les v domě, jehož kritiku Reflex na svých stránkách přinese (s největší pravděpodobností) příští týden.
Napsal ji nakladatelský redaktor a literární publicista Kryštof Eder, který se českému literárnímu mainstreamu dlouhodobě věnuje. Dovolte mi hodit vábničku a z jeho recenze citovat: „Samostatnou kapitolou Lesa v domě – a vůbec všech knih Aleny Mornštajnové – je jazyk. Jeho primárním úkolem je posouvat kupředu pádivý děj. O to víc však bije do očí, když se protagonistka o něco takříkajíc pokouší a mezi frázovitou, banální slovní hlušinou se mihne například zmínka o ‚snech, které byly skutečnější než nejopravdovější skutečnostʻ či přiznání, jak cácoru děsila představa, že by měla ‚sama samotinkáʻnastoupit do autobusu. Protagonistka se románem protrpí. Jestli je autorčiným záměrem, aby podobně trpěl i člověk s elementárním citem pro jazyk, je to vypravěčský trik natolik záludný, že jej má šanci prohlédnout vskutku málokdo.“
Nepřiznaná vykrádačka
Problémů aktuální knihy bývalé překladatelky harlekýnek je nepočítaně. Jeden zvláště frapantní předevčírem odhalila literární kritička hodná toho jména Eva Klíčová v Alarmu, kde vyčerpávajícím způsobem upozorňuje na (nejen motivickou) podobnost autorčina románu s někdejší osobní výpovědí výtvarnice a komiksové tvůrkyně Toy Box. Ta se v roce 2019 v Alarmu rozhodla popsat následky, jež na ní zanechalo sexuální zneužívání blízkou osobou v dětství, a její silný, nesmírně smutný, vlastně zdrcující text byl tehdy široce sdílen a citován médii i na sociálních sítích. A jak píše Eva Klíčová, „právě zde už se totiž objevuje onen povědomý dvougenerační domek se zlými prarodiči, mladá, často nepřítomná matka, přízračný les, dědeček, pachy, panenka…“
Prostě klasická nepřiznaná vykrádačka, již Eva Klíčová v závěru svého obsáhlého článku právem hodnotí z morálního hlediska, ale zároveň se, za pomoci trefných příměrů typu „Mornštajnová s jistou nadsázkou pracuje trochu jako Midjourney“, obšírně věnuje literárním kvalitám díla: „Tolik očekávaná románová novinka nakonec budí dojem, že je příliš závislá na nedávno zpracované autentické osobní zpovědi, aniž by k ní přidávala něco cenného. Navíc kvůli tomu sama sobě podráží nohy v kýžené překvapivosti zápletky. (…) Výsledek připomíná creepypastu, což je vlastně lidová slovesnost digitálního věku, která je v něčem podobná městským legendám – plná zmizelých dětí, koster, děravých nelogičností – vše primárně ustrojené k vyvolání děsu. (…) Chybějící linie, nevěrohodné projevy, generické dialogy, nereálný kontext.“
Nečetla jsem, neviděla, ale ráda odsoudím
Literárním kvalitám Lesa v domě ať se však obšírněji věnují jiní. Po ránu mě totiž nadzvedl rozhovor s Alenou Mornštajnovou v čerstvém Respektu, vedený tak, aby jedna ze tří momentálně nejpopulárnějších a nejprodávanějších českých autorek (Kateřina Tučková a v závěsu Radka Třeštíková jsou ty zbylé, jak čtenáři vědí) zazářila jako vědoucí prorokyně, jež prohlédla nehostinné literární kuloáry. Ani jedna přitakávací, bezzubá otázka nepřišla nazmar. Mohla tak zaznít zasvěcená kritika před týdnem udělených cen Magnesia Litera ve smyslu „přímý přenos z vyhlášení cen mi unikl“; „ nicméně téměř žádný z těch titulů jsem nečetla“, přestože hned počátkem následující odpovědi bestselleristka paradoxně tvrdí: „...snažím se samozřejmě sledovat, co u nás vychází“.
Alenu Mornštajnovou, jejíž knihy bývají opakovaně nominovány na čtenářská ocenění typu Český bestseller, Čtenářská anketa Kniha roku nebo Cena Česká kniha, ale odborné poroty je nechávají ležet, též překvapilo, „že Knihou roku se stala sbírka, kterou v její vlastní kategorii přeskočil Petr Hruška“, že se neobjevil „v zemi, kde se poezie příliš nečte, natolik významný titul, který by se stal Knihou roku“. Sbírka poezie nevyhrála poprvé (Rukopis Bohumily Grögerové takto zvítězil roku 2009), ostatně stává se též, že ocenění Kniha roku, pro něž hlasuje širší odborná veřejnost, zpravidla dvě až tři stovky spisovatelů, překladatelů, recenzentů, redaktorů atp., připadne jinému dílu, než které mezi nominovanými vyzdvihnou v jednotlivých kategoriích Magnesie Litery pětičlenné odborné poroty. Předloni tak třeba byla Kniha roku, Shakespearova Anglie Martina Hilského, v kategorii naučné literatury „poražena“ publikací Desatero smyslů biologa Jaroslava Petra, Kniha roku 2019 – Hodiny z olova Radky Denemarkové – pak nestačila v kategorii prózy na Teorii podivnosti Pavly Horákové atp.
Finální úder poučeným čtenářům literatury pak žena, jež „téměř žádný z těch titulů nečetla“, zasazuje nařčením „Nechci nikomu křivdit, ale myslím, že hodně lidí, kteří pro vítěznou knihu zvedli ruku, ji možná ani neznalo“. Podle sebe soudím tebe?
Pokračování 6 / 6
Jan Studnička: Tisíce lidí protestovaly proti bídě a chudobě, organizátor je vyzval, ať přestanou chodit do práce
Jan Studnička
11. března 2023 · 18:07
Na Václavském náměstí se dnes pořádala demonstrace Česko proti chudobě, kde si desetitisíce lidí přišly zakřičet „hamba” v domnění, že to zlevní elektřinu. Výstupy řečníků kolísaly mezi „diktátor origin story” a „čistý dadaismus” a demonstrace skončila ultimátem vládě. Premiér s ministry má zhruba měsíc na to splnit požadavky organizátorů, jinak že občané zahájí generální stávku. Některým demonstrantům se ale čekat nechtělo, takže se radši u muzea porvali s policií.
Akce to byla skutečně velkolepá, bylo se na co dívat a bylo co poslouchat. Pokud máte rádi surrealismus tak jako já. Náš kolega Martin Bartkovský byl přímo na místě a akci živě glosoval, ten glosář si můžete přečíst tady. A bylo by to od vás hezké, protože jinak si uhnal karpální tunely úplně zbytečně.
LSDemonstrace
Hlavním organizátorem akce byla strana PRO a hlavní hvězdou jejich předseda, Jindřich Rajchl, který byl nějakou dobu funkcionářem v českých fotbalových organizacích a pak ředitelem společnosti provozující hazard online. Takže asi chápete, že má vhled do české duše jako skutečně málokdo. Očekávaných sto sedmdesát tisíc lidí na demošku skutečně nepřišlo, ale desetitisíce lidí se objevily a byl to skutečně různorodý dav. Tomu mimochodem, jak už jsme říkali, odpovídala i skladba řečníků.
Organizátoři akce jich totiž dali dohromady slušný počet a každý z nich blekotal proti něčemu jinému. Tu zvyšování cen, tu zas mravní úpadek, tu válka na Ukrajině a tu zase proticovidová opatření. Rok poté, co byla zrušena poslední proticovidá opatření. Vlastně mám pocit, že jsem si klidně mohl na pódium přijít postěžovat na poslední sérii Hry o trůny.
Jediný řečník, který za něco stál, byl sám Jindřich Rajchl, hlavně proto, že působil jako když Dwight v Kanclu přednáší Mussoliniho projev. Vědom si toho, že je hlavní hvězdou, akci otevřel, slíbil, že se vrátí na konci s dalším plánem a pak se na dvě hodiny vypařil. Demonstranti sice brebptali, ale ti, kteří vydrželi do konce, byli po zásluze odměněni proslovem o tom, jak se český lev zvedá a moravská i slezská orlice roztahují křídla. V té době už nikomu nebylo jasné, jestli má Rajchl politický projev nebo píše na cracku edukační animák pro děti.
Dobrá rada nad zlato
Na své stránce má Česko proti bídě seznam požadavků, které chtějí po vládě splnit. Řada z nich je samozřejmě na média. Iniciativa požaduje, aby vznikl zákon pro objektivní zpravodajství a zákon, jenž by zakázal názorové pořady veřejnoprávních médií. Do toho jedním dechem celá demonstrace křičí, že chce svobodu slova. S médii obecně má celé PRO problém dlouhodobě, už u minulé demonstrace si Rajchl stěžoval, že ČT o akci neinformovala a když byl konfrontován s tím, že ano, řekl, že „v televizi nezazněl ani jeden celý projev z demonstrace nepřerušován”. Takhle podle něj vypadá objektivní žurnalistika - on bude bez přerušování mluvit a „nezávislá” veřejnoprávní média to všem odvysílají.
Další požadavky se točily kolem Ukrajiny. Rajchl chce záruku, že nás Fialova vláda nepošle všechny na frontu. Taky máme prý začít podporovat Rus- pardon, mír. I ty požadavky, které se motají kolem energetiky jsou samozřejmě s válkou spojené. Máme vystoupit z energetické burzy, odkoupit plynové zásobníky, přestat sankcionovat Rusko a tak dále, vždyť už to všichni musíte v tuhle chvíli znát.
Nejlepší část nastala, když Rajchl přišel s tím, že vláda má čas do 10. dubna na splnění jeho požadavků. Jinak že 16. dubna začíná stávka, která přeroste ve stávku generální. Ano, chápete to správně. Na demonstraci, kde se mělo něco udělat s chudobou a vysokými cenami, předložili organizátoři hromadu návrhů, které by na další desítky let zruinovaly českou ekonomiku a mají být vynuceny tím, že lidé přestanou chodit do práce.
Tomu říkám plán.
Okna do pravěku
Že ti, kteří vydrželi až do konce akce, jsou skutečné pevné jádro, se ukázalo po ukončení oficiálního programu. Vlasteneckým cítěním vybičovaní demonstranti se rozhodli, že vyrazí za kulturou a vydali se směrem k Národnímu muzeu. Tam je zaujaly dvě věci. Jednak ukrajinská vlajka visící na budově a jednak malá skupinka demokratických voličů na schodech do muzea.
Dopadlo to přesně tak, jak byste čekali - policie musela povolat víc těžkooděnců a s posilami postupně vytlačila demonstranty od muzea pryč. Neobešlo se to samozřejmě bez třenic, takže policie byla nucena použít hmaty a chvaty, několik demonstrantů bylo zajištěno a odvedeno dovnitř muzea. Kde pravděpodobně zůstanou jako součást probíhající expozice Česká lidová kultura.
Nebo Okna do pravěku.
