Politika se i u nás dávno stala divadlem, ostatně brzo po roce 1989 to předvídal filozof Karel Kosík svou úvahou o nastávající éře tzv. šaušpílerů. Účelové polopravdy a marketingový cynismus, které mohl člověk kdysi vidět třeba v americkém filmu Stanice WUSA (1970), jsou dnes přirozenou součástí mašinerie politických stran. Jen by strůjci všech těch politických dramat, aktovek a frašek měli myslet i na to, že ne všichni diváci ztratili kritický rozum, paměť a smysl pro psychologický postřeh.
Tak třeba s takovou pompou vyhlašovaný „deštník proti drahotě“ – a tu máš, čerte, kropáč, drahota je tu pořád, takže se musí vyhlašovat „konsolidační balíček“. Ale nepřipomíná vám to něco? Mně tedy ano. Když jsem v roce 1982 vydal knihu o tehdejší mladé literatuře Prozaická skutečnost, začala ji režimní kritika trhat ze všech stran. Pokusil jsem se tomu čelit obranou zaslanou do týdeníku Tvorba, odkud mi ale po pár týdnech odpověděli, že na nějaké konferenci na Dobříši se soudruzi usnesli, že má kniha je „pokusem o revizi konsolidačního procesu v české literatuře“. Takže jistě chápu, že žádná obrana nebude…
Nazvat tedy to, co si vláda minulý pátek nechala ve sněmovně odhlasovat, konsolidací, může jen člověk po úplné amnézii. A pokud jste viděli pohřební výrazy politické skvadry, která své vítězství národu oznamovala, museli jste si říct, že i ten Gustáv Husák svou normalizační konsolidaci prosazoval s docela jinou vehemencí a vervou. Kdežto tady jako by se sešel jen sbor zasmušilých funebráků.
Proč asi? Protože za tou urputností kolovrátkových slov říká v takových chvílích bezděčnou pravdu víc tělo, výraz tváře, očí, gest. Pravdu přefouknutých ambicí, které doma pokaždé tak zřetelně vyjevuje zpocené čelo režiséra tohoto ansámblu ochotníků premiéra Fialy. Ten pot je možné zapudrovat, mesiášský komplex nikoli.
