Jako myč oken seznámil se Jaroslav se starým českým legionářem, který se v červenci roku 1918 pohyboval se svou jednotkou poblíž Jekatěrinburgu, kde v noci z 18. na 19. zavraždili ruští komunisti cara Mikuláše. Čeští legionáři, i s tím pamětníkem z Prahy, dorazili o pár hodin později. Vrazi včas zmizeli. Z Jekatěrinburgu až do Dobšiny, setkání napříč kontinentem a časem. Zanedlouho mi myč oken zavolal: Přebíráme s Jirkou Dienstbierem Černínský palác, přijď na ten koňak.
Chvíli jsem nerozuměl, oč se jedná. Ten na chvilku smutný myč oken byl dr. Jaroslav Šedivý, historik, spisovatel knih o politice a historii, vězeň, myč oken, diplomat, který vyjednal s okupačními vojsky SSSR odchod z Československa, vyslanec v Paříži i v Bernu, politik, ministr zahraničí. To z jedné stránky. Z té druhé muž s obrovským smyslem pro humor, mimořádně vzdělaný historik, špičkový znalec soudobé politiky, výborný spisovatel, krásný muž, přitažlivá osobnost, na kterou byly ženy tuze zvědavé. Jeden z mála těch, které osobní útlak komunistů nezkrušil. Když ho u výslechu obviňovali, že ve své knize pomluvil socialistický tábor, bránil se, že nic v té knize není lež. Vyšetřovatel odpověděl, že pomlouvat se dá i pravdou. Za vyzrazení státního tajemství označil soud číselné údaje, které zveřejnil. Řekl, že je převzal z Rudého Práva. Vyzradit státní tajemství lze dvakrát, řekl soudce. Tentokrát nesoudíme Rudé Právo, ale vás. Odsoudili ho za podvracení republiky. Měl čemu se smát. Mně nebaví fňukat, řekl.
V pátek minulý týden odvolil a šel si lehnout. Už se neprobudil. Toto není nekrolog. Je to vzpomínka na muže velkého formátu, kterého jsem obdivoval a vážil si ho. Málo je takových mezi námi. Když některý odejde, chybí. Napadá mě, že výsledek voleb se tento příznivec sytého života už nedozvěděl.
