Kromě radostné vzpomínky na pád komunismu, či spíše husákovského normalizačního socialismu, zůstává každoročně v určité části pamětnické veřejnosti jistá pachuť. Mně osobně k vyvolání nelibých pocitů většinou stačí málo – pustit si veřejnoprávní zpravodajství, prohlédnout si příspěvky diskutérů na sociálních sítích, přečíst rozhovory s politiky, kladoucími věnce. A hned mám chuť se digitálně „vypnout“ a vrátit se zpět až za několik dnů.
Nic nového pod sluncem
Opravdu jsme tehdy přispívali k povalení nenáviděného režimu, abychom se dnes v centru Prahy dívali na defilé úctyhodných osobností (bez ironie), ale i hrbatých duší, které hlásají příchod světa, ve kterém by skutečný demokrat a svobodomyslný člověk nechtěl strávit ani minutu života? Copak si neuvědomují, že mají podobný program, který v únoru 1948 stál u nástupu diktatury proletariátu?
Kromě autentických pamětníků listopadu 1989 dnes městem pochoduje hysterická levicová mládež, která nejen evokuje nástup karlínských kluků z roku 1948, ale zrcadlově odráží bouřlivou generaci, bojující proti trhu a kapitalismu na Západě v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Jen místo transparentů s bojem za klima a vteřinovým lepidlem v kapse nosili trička Mao-Ce tunga a házeli kolem sebe Molotovovými koktejly. Tedy nic nového pod sluncem.
Mytologický svátek
Na události listopadu 1989 se za těch 33 let samozřejmě nabalilo mnoho mýtů a legend. Jak napsal na svůj web ráno 17. listopadu někdejší účastník revoluce a polistopadový politik Miroslav Macek: „Dnes je státní svátek, kdy vám desítky pamětníků detailně vylíčí, jak to roku 1989 rozhodně nebylo.“ Ale je to samozřejmě logické, k příčinám a důsledkům listopadové revoluce lze snést mnoho výkladů a teorií, do kterých si může promítnout každý z nás svůj osobní životní a politický postoj. (Stejně jako to ostatně činí autor těchto řádků).
Především: Listopad 1989 nebyl ve světě, které dusilo sovětské područí, izolovanou revolucí. Naopak. V Polsku už dávno proběhl kulatý stůl opozice s Jaruzelského režimem a uskutečnily se polosvobodné volby, které drtivě vyhrála opoziční Solidarita. V Maďarsku se socialismus, zvaný též gulášový, zhroutil na přelomu září a října. Východní Němci masově prchali celý podzim přes Prahu do západního Německa, která zůstávala „poseta“ jejich opuštěnými trabanty. Berlínská zeď, symbol železné opony, se začala hroutit už 9. listopadu 1989.
Krásně popsal tehdejší atmosféru v Československu v německém exilu žijící spisovatel a někdejší spolupracovník Reflexu Ota Filip, který se v polovině listopadu 1989 poprvé mohl díky jednodennímu vízu zúčastnit brněnského pohřbu básníka Jana Skácela. Sešla se na něm česká disidentská elita a Ota Filip pod vlivem tohoto setkání napsal článek do Frankfurter Allgemeine Zeitung o tom, že v Československu se ani po pádu berlínské zdi nic nezmění, že v něm i nadále panují „albánské poměry“. „Český lid má před Vánocemi jiné starosti než převraty, či dokonce revoluce… Jestli u nás k něčemu dojde, tak až na jaře,“ napsal Ota Filip. Jeho komentář vyšel 17. listopadu 1989. „Raději jsem na dva dny vyvěsil doma telefon,“ vyprávěl mi kdysi se smíchem.
Svoboda a blahobyt
Sovětská říše zla se na konci osmdesátých let díky tvrdé politice Spojených států a jeho spojenců prostě ocitla na ekonomických kolenou a klíčovou roli v tom tehdy sehrály silné nekompromisní osobnosti Reagana, Thatcherové, Mitterranda, Kohla, papeže Jana Pavla II. na straně jedné a „demokratizační naiva“ Gorbačov. Většina občanů východního bloku už byla desítky lety čekání na chimérický bolševický ráj unavena a toužila jej vyměnit za normální „blahobytnou“ demokracii.
Jsem dokonce přesvědčen, ale nikomu to nevnucuji, že statisíce lidí, které demonstrovaly proti Husákovu režimu v listopadu 1989, se opájely několika základními představami o vlastní budoucnosti: Že budou žít svobodně, tedy užívat si svobody slova, svobodných voleb, svobody cestování, a že nastupující demokracie automaticky dosáhne rychlého překročení bludného kruhu všeobecné materiální bídy a zaostávání, což byly průvodní jevy pozdního socialismu. Elektronika, oblečení, auta, dovolené…
Tím chci říci, že husákovský režim komunistických gerontů neměl z mezinárodně politického hlediska žádnou šanci na přežití. Čekalo se jen na rozbušku, která ho odpálí a odvalí na smetiště dějin.
A tou se stal studentský pochod, který paradoxně pořádal Socialistický svaz mládeže a který jistě neměl v úmyslu svrhnout Husáka a jeho kliku. Ta se ovšem v reakci na studentský protest zachovala hystericky a brutálně, takže zásahovými jednotkami zmlácení mladí lidé vyburcovali do té doby apatickou mlčící většinu. A rychle se aktivizovala i demokratická protikomunistická opozice, která se postavila v čele s Václavem Havlem do role vůdců revoluce a hlavního protihráče skomírající komunistické moci.
V posledním roce se stal jedním z leitmotivů liberálních demokratů boj s dezinformacemi a fake news. Ministru vnitra Rakušanovi, kráčejícímu tento týden v čele průvodu na Národní třídě, by možná stálo za to připomenout, že to byla klasická dezinformace (možná řízená Moskvou, kdo ví…), která měla pozitivní vliv na akceleraci revolučních událostí – zpráva o policií zavražděného studenta Martina Šmída, kterou pustil do éteru blahé paměti Petr Uhl…
Ovšem pro připomenutí všem, kteří přirovnávají dnešní bizarní stávky za klima k tehdejším okupačním studentským stávkám proti vedoucí úloze komunistické strany a režimu: Tehdy opravdu nikdo nemohl tušit, jak to dopadne, šířily se nepotvrzené informace o šikování armády, která měla proti revoluci zasáhnout. Takže tvrzení, že tehdejším studentům mohlo jít o život, není nijak přehnané. Dnešním klimahysterikům maximálně hrozí, že jim škola vypne wifi.
Budování kapitalismu
To, co následovalo, ovšem předvídatelné už do jisté míry bylo. Občanské fórum, které si vetklo do vínku trochu povýšenecké heslo „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny,“ vyhrálo první svobodné volby, aby se následně rozdělilo na několika subjektů – Občanského hnutí (Petr Pithart, Jiří Dienstbier, Martin Palouš a spol.), Občanskou demokratickou stranu (Václav Klaus, Jan Stráský, Vladimír Dlouhý a spol.) a Občanskou demokratickou alianci (Pavel Bratinka, Jan Kalvoda, Ivan Mašek a spol).
Nejsilnější vůlí k moci a program, který odpovídal na většinové atmosféře porevoluční doby – tedy co nejrychlejší hospodářský růst, ekonomickou svobodu, trh a přiblížení západnímu konzumu, nabídla ODS, která následně dominovala české politice první „transformační“ polovinu devadesátých let. Politici, kteří snili o středních cestách, slunečním státu, uvízlém někde na půl cesty mezi socialismem a kapitalismem, v klíčových parlamentních volbách v roce 1992 drtivě neuspěli, nedostali se do českého ani federálního parlamentu, a tak (naštěstí) neměli vliv nejen na podobu transformačních zákonů, ale především na rozdělení Československa. Toho se nezúčastnil ani Václav Havel, který rezignoval na svůj prezidentský post, a jehož kompetence převzal předseda federální vlády a uvážlivý politik Jan Stráský.
Proreformní étos české společnosti se začal výrazněji „drolit“ v druhé polovině devadesátých let. Sny o západoněmecké životní úrovni dostaly trhliny, část společnosti v tvrdé tržní soutěži neuspěla. Prezident vyhlásil stav blbé nálady, do toho vyjel na turné po českých zemích s heslem o spálené zemi dnešní prezident a mstivý politický outsider prvních polistopadových let – Miloš Zeman. Lidé začali čím dál více věřit, že za jejich neúspěch může někdo jiný (politici, kteří kradou?) a že by se měl o ně postarat stát. Což trvá dodnes, a poslední dvě krize – covidová i energetická – neblahý trend ještě akcelerovaly.
Blbá nálada
Ale zpět k listopadu 1989 a pachuti jeho oslav. Nedivte se, že ti, kteří v sobě nosí, a do konce života nosit budou, neblahou zkušenost s absurdním životem a pravidly reálného socialismu, při pohledu na některá hesla, tváře a projevy k oslavám 17. Listopadu 1989 zbystří pozornost. Nutí se jim nové ideologie, znovu se chce omezovat svobodná diskuse a názor (kdo není s námi, je proti nám, dezolát a Putinův agent!), za vzor mladým se dávají lidé, kteří volají po „zastropování“ a „demokratizaci“ soukromého majetku, v čele průvodu za svobodu jde ministr, který na úřadě zřizuje speciální týmy, monitorující nálady státních zaměstnanců, státní instituce vybízejí k udávání, úporně se hledají vnější i vnitřní nepřátele režimu, na které se svaluje vlastní neschopnost a neúspěch. A značné části vydobytého blahobytu se má společnost vzdát na oltář budoucího (klimatického) ráje. Co mi to jen připomíná?
Nikdo nositelům nových pravd nechce brát právo je veřejně hlásat; blázni a radikálové do ulic rozhodně patří. Pokud jde však o 17. listopad, mohli by si aspoň jedním okem všimnout, že s nimi ještě stále žije generace, která má na každý závan totalitních praktik a manipulaci vyvinutý šestý smysl. A že kromě jiných byla jedna z hlavních emocí listopadu 1989 i přání, že to, co u nás panovalo před ním, už nebudeme nikdy opakovat.
