Před kamerami a mikrofony široké úsměvy, předstírané nadšení a poplácávání se po ramenou. V zákulisí často prázdnota a bezradnost. Takový byl ve čtvrtek na Pražském hradě summit Evropského politického společenství (EPC), v jehož závěru si vedoucí představitelé starého kontinentu pochutnali na mořském vlku, zvěřině a zmrzlině obložené pusinkami, mascarpone a coulis z červeného ovoce. Pokud jste si pustili Českou televizi a poslouchali některé naše politiky, tak jste museli nabýt dojmu, že summit byl něčím naprosto fantastickým a úžasným. Ve skutečnosti pouze umně zastíral problémy, s kterými se Evropa potýká.
Akci vymyslel v květnu francouzský telefonista a toho času i prezident Emmanuel Macron (ruskému prezidentu Putinovi volal jenom letos nejméně dvacet krát). Podle něj tato akce přináší „poselství evropské jednoty“ a zahajuje „strategické diskuse, které dosud neexistovaly“ (proč neexistovaly, to neříká). Litevský prezident Gitanas Nausėda dokonce označil summit EPC za „Spojené národy v Evropě“. Tak to bychom se už skutečně měli začít bát…
Nebylo by úplně vhodné, aby členy EU a další nečlenské evropské země jen tak někam pozval sám Macron, i když Francie vždy předstírá něco jiného, než vlastně reálně znamená. Chtělo to v případě EPC vymyslet něco „většího“. Tak se vybralo české předsednictví v Radě Evropské unie, do kterého se zjevně zamiloval Petr Fiala (když se doma nedaří, je to dobrá berlička). Macron sice summit vymyslel, ale snaživí Češi ho zorganizovali a zaplatili. Premiér Fiala si navíc našel v rámci předsednictví i „nejvíc nejlepší kamarády“ (jak to kdysi hezky říkal legendární Forrest Gump), tak proč by to neudělal. Těmi kamarády jsou předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová a teď zjevně i Macron (je hrozné, že stejně se k francouzskému politikovi lísal i Andrej Babiš).
Uznávám, že samotné scházení se vrcholných politiků a političek může někdy být i věc pozitivní. Vždyť se u toho také tvrdí, že se hledá řešení něčeho, co prospěje nám všem. Výsledky ovšem bývají někdy kormutlivé. Třeba americký prezident Donald Trump se v červnu 2018 slavně setkal s úchylným severokorejským diktátorem Kim Čong-unem. Naděje z tohoto setkání se přetavila v pokračující nenávist a odpalování severokorejských balistických raket, jak jsme to viděli v minulých dnech. Také summit Evropského politického společenství v Praze mnoho nepřinese, i když se dnes říká přesný opak.
Několik příkladů, jak vše fungovalo v Praze údajně báječně:
Excentrický turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan využil svého projevu na summitu k napadání znepřáteleného Řecka. Prohlásil, že Turecko nemá s Řeckem o čem jednat, protože jeho politika je založená na lžích. Chvíli pak kolovala spekulace, že v důsledku toho chce řecký premiér Kyriakos Mitsotakis jednání opustit. To se sice nestalo, ale oba lídři později na tiskových konferencích v konfrontaci pokračovali a opět se ukázala hluboká propast mezi dvěma „spojenci“ v NATO.
Jedním z prvořadých věcí na summitu mělo být projednání dalšího postoje a pomoci Ukrajině. V tomto případě zazněla mimořádně silná slova. Ovšem v diskusích se neobjevilo nic nového. Některé země prostě nechtějí dodávat zbraně Ukrajincům (třeba Maďarsko), některé chtějí jednat s krvelačným Putinem. Všichni válku na Ukrajině odsuzují, ale jednota rozhodně nepanuje.
Stále se objevovaly velké neshody i ve věci životně důležité – ve způsobu řešení evropské energetické krize.
Francouzský prezident Macron opět odmítl klíčový evropský energetický projekt, plynovod MidCat, které by vedl ze Španělska (i přes Francii) do Německa a pak dál. Že to Španělé a Němci chtějí? Macrona to nezajímá a ve čtvrtek projekt opět zpochybnil. „Chceme se v dlouhodobém horizontu stát velkými dovozci plynu?“ položil si Macron otázku a sám si na ní i odpověděl: „Myslím, že naší prioritou je mít v Evropě propojení elektrických sítí a já jsem spíše pro tyto projekty.“
Čtvrtečního setkání se zúčastnil i norský premiér Jonas Gahr Støre, tedy zástupce země, která je pro Evropu jedním z klíčových vývozců plynu. Støre poněkud mlžil, jak daleko je ochoten zajít, pokud jde o snižování cen, protože Evropa uvažuje o zavedení stropu pro ceny plynu. Pro Norsko by to bylo nevýhodné.
Německo rozpálilo do běla Polsko, Česko a další státy svým záměrem zavést kolosální energetický balíček v hodnotě 200 miliard eur na pomoc vlastním spotřebitelům a podnikům. To jsou peníze, o kterých se mnoha zemím EU jen zdá, mohlo by je to znevýhodnit a mohlo by to vést k ještě větší dominanci německých firem v Evropě. Jenže proč a jak bránit některé zemi, aby hledala národní řešení? Vždyť po tom voliči jednotlivých států všude volají. Ostatně se to děje i v Česku.
Bruselský web Politico pak nazval některé diskuse o plynu za „psychobláboly“ a „žvanení“. Evropští politici totiž často hovoří o „omezení cen plynu“, ale jednotlivé členské země zavádějí zcela protichůdná opatření. Německo přichází se vzpomínanou velkou „cenovou brzdou“, Španělsko a Portugalsko mají „iberskou výjimku“ a Italové chtějí něco, co se jmenuje tetto forchetta (dalo by se to přeložit jako „vidlicový strop“) a hovoří jinak o minimálních a maximálních cenách dovozu plynu.
Premiér Fiala pak oznámil, že před dalším pátečním summitem v Praze, už jen za přítomnosti členů EU, žádná evropská dohoda o plynu neexistuje a že to podle něj je problém. Podle všeho zřejmě v blízké době ani nějaká taková dohoda nevznikne.
Takže úsměvů, slibů a předvádění se, jsme viděli na summitu Evropského politického společenství v Praze hodně. Reálné věci se ale vyvíjejí často jinak, než nám je prezentováno. Pobyt v českém hlavním městě si ale zjevně užil jeden z nejkritizovanějších evropských politiků, maďarský předseda vlády Viktor Orbán. Ten se srdečně zdravil s premiérem Fialou, ale ještě srdečněji si dal kávičku se svým přítelem expremiérem Babišem. Přijal ho samostatně (kromě něj už jen srbského prezidenta Aleksandara Vučiće) prezident Miloš Zeman, ale poklábosil i s exprezidentem Václavem Klausem. Orbán to hraje na všechny strany. A teď otázka: Je to dobře, nebo je to špatně? Na všechny strany totiž mířily i nápady ze summitu EPC, přestože veřejnosti byla předhozena myšlenka, že Evropa je jednotná, jednotnější a bude nejjednotnější. Zdání ale někdy klame.
