A onen „umělec“ přivedl minulý týden na předvolební mítink předsedy vládní strany a premiéra jeho syna, který tam rozehrál nepěkné veřejné představení o týraném synovi. Aktivní, a prý náhodnou účastí pseudofilmaře na tomto dosti šíleném předvolebním divadle se pro mě celá událost uzavřela. Soucítím s postiženými, pohrdám manipulátory.
Říkám si však, jestli celá ta nechutnost není vlastně pouhým střípkem mozaiky naší doby, ve které nejsou zneužívány jen narušené vztahy v rodině premiéra, ale nemocná je vlastně skoro celá naše společnost. Přesnou diagnózu neznám. Schizofrenie, Parkinsonova choroba, demence?
K této úvaze mě vede několik příznaků nemoci, kterou na pacientovi pozoruji: Selhávají orgány, díky nimž společnost udržuje rovnováhu. To třeba když státní zastupitelství není schopno šest let poslat k soudu jednoduchou kauzu zneužití padesátimiliónové dotace na stavbu luxusního resortu premiérova holdingu.
Nebo když dochází k vážnému narušení rovnováhy mezi výdejem pacientovy energie a jeho příjmem potravy. Státní správa je tlustá, cpe se od rána do večera bůčkem, zapíjí jej hektolitry piva, je dýchavičná a na svůj nezdravý život si půjčuje peníze na vysoký úrok. O tom, že je nevychovaná, drzá a nezdraví ani ty, kdo jí opulentní zahálku platí, ani nemluvě.
Léčení pacienta je ovšem v nedohlednu. Opozice nabízí alternativní medicínu k nápravě pacientova zdraví v podobě podivných slibů: Třeba že donutí občany cizí země, aby se stali zase občany jiné cizí země (Rusové na Krymu zpátky k Ukrajině). Nebo že zaléváním domácích kytek zařídí rovnováhu v přírodě. Nebo že ukradnou bohatším lidem peníze a dají je chudším, aby byli bohatí všichni.
Vždy jsem si myslel, doufal, že nejlepším lékařem na aktuální politické neduhy společnosti jsou volby. Ale tentokrát si úplně jistý nejsem.
