nahoru

Do Česka přijel evropský věrozvěst Zeleného údělu. Co od něj můžeme čekat a kdo to vlastně je?

Petr Sokol 16. července 2021 • 14:30
Do Česka přijel evropský věrozvěst Zeleného údělu. Co od něj můžeme čekat a kdo to vlastně je?
foto: Reuters

Mezi nejmocnější postavy Evropské unie už sedm let patří první místopředseda Evropské unie Franciscus Cornelis Gerardus Maria, zkráceně „Frans“ Timmermans. Nizozemský diplomat se téměř na samý vrchol evropské byrokracie prosadil po dlouhé domácí diplomatické a politické kariéře. Rodák z Maastrichtu a římský katolík studoval v Belgii, v Římě i ve Francii, což položilo základ jeho široké znalosti cizích jazyků.

Absolvent francouzské literatury a evropského práva začínal na ministerstvu zahraničí, které ho brzo vyslalo na nizozemskou ambasádu do Moskvy. I díky tomu patří mezi šest jazyků, kterými plynně vládne, také právě ruština.

Později Timmermans pracoval jako osobní asistent nizozemského komisaře Hanse van der Brooka a Vysokého komisaře pro menšiny OBSE Maxe van der Stoela. V mládí byl Timmermans chvíli členem levicově liberální strany D´66, politickou kariéru ale udělal až jako člen socialistické Strany práce. Dlouhé roky byl jejím poslancem, ale nakonec se vypracoval na státního tajemníka pro evropskou integraci, a dokonce i na ministra zahraničí ve vládě pravicového liberála Marka Rutteho.

Tento kabinet Timmermanse v roce 2014 nominoval jako nizozemského zástupce v nové Evropské komisi. V ní získal nově vytvořený a mocensky dost silný post prvního místopředsedy. Jeho role byla navíc reálně ještě silnější díky tomu, že v čele Komise tehdy stál trochu rozevlátý Lucemburčan Jean-Claude Juncker. Timmermans měl v Komisi na starost hlavně dohled nad dodržováním právního státu v členských státech a brzo se na tomto poli dostal do tvrdého sporu s polskou vládou. Ve střední Evropě si velkou oblibu místopředseda Komise nezískal ani jako velký obhájce kvót na přerozdělování migrantů.

Věčně druhý

Z pozice dvojky v Junckerově Evropské komisi byl v roce 2019 evropskými socialisty logicky vybrán jako kandidát rodiny socialistických stran na budoucího předsedu Komise. Ve volbách socialisty sice opět porazili evropští lidovci, ale Timmermans přesto zůstal před vyjednáváním evropských lídrů hlavním favoritem. Evropští lidovci totiž na šéfa Komise nejprve tlačili evropského poslance Manfreda Webera, kterému ale chyběly jakékoli exekutivní zkušenosti. Když Webera fakticky vetoval francouzský prezident Macron, zdál se Timmermans opravdu blízko vysněné pozici „nejvyššího evropského úředníka“. Jenže pak podle zákulisních informací zřejmě zasáhl jeho socialistický kolega a španělský premiér Pedro Sánchez, který prosazoval vlastního ministra zahraničí Josepa Borrella do funkce šéfa unijní diplomacie a jednoduše si spočítal, že socialisté nemohou obsadit dva nejprestižnější posty v Komisi. Hlas aktuálně nejvýraznějšího socialisty na kontinentu proto posunul do čela Komise zástupkyni evropských lidovců Ursulu von der Leyenovou a na Timmermanse opět zbyla „jen“ funkce prvního místopředsedy Komise. I teď mu ale byla jeho pozice „oslazena“ speciálním postavením, když se oficiálně stal odpovědným za celou evropskou „klimatickou akci“, která se stala vlajkovou lodí současného mandátu Komise.     

Hodně vlevo

Tahle oblast bezpochyby odpovídala Timmermansově politickému pohledu na svět. Nizozemec se už jako kandidát na nejvyšší post v Evropské komisi jednoznačně hlásil k výrazně levicové agendě. Avizoval, že bude prosazovat speciální ekologickou daň z CO2 na unijní úrovni jako klíčový nástroj v boji proti klimatické změně, podporoval koncepci „feministické Evropy“ či adopce dětí stejnopohlavními páry. Zároveň představoval Evropu jako hlavní protipól Trumpových Spojených států na mezinárodním poli. Jeho obvyklým politickým terčem byl ovšem také finanční sektor. Často zdůrazňoval svůj názor, že velké firmy, a zejména banky musí platit vyšší daně, a to opět nejlépe na úrovni EU, protože jednotlivé státy jsou prý na boj s velkými ekonomickými hráči příliš slabé. Ostatně odpor k velkému byznysu je pravděpodobným hybatelem i řady Timmermansových receptů na boj s klimatickou změnou. Do téhle škatulky patří i ve středu zveřejněný návrh fakticky zakázat už od roku 2035 v EU výrobu aut na benzin, k jehož autorům Nizozemec patří.

S Janšou ne

Levicový pohled na svět z Timmermanse také často dělá hlavního kritika více konzervativních evropských vlád. Už ve svém prvním funkčním období byl proto hlavním kritikem Orbánova Maďarska a Polska za vlád strany Právo a spravedlnost (PiS). V posledních týdnech se jeho hlavním sokem očividně stal poslední člen „konzervativní premiérské trojky“ – šéf slovinského kabinetu Janez Janša –, který od počátku července předsedá EU. Když při slavnostním zahájení slovinského předsednictví Janša kritizoval kontakty socialistických europoslanců s vysokými slovinskými soudci a mluvil o dvojím standardu ze strany západoevropských členských států, odmítl se Timmermans se slovinskou vládu vyfotit na tradiční skupinové fotce. Diplomatický poprask následně vyvolalo, když slovinský ministr vnitra Hojs veřejně mluvil o „praseti, které sedí vysoko v evropské byrokracii“, i když podle vlastních pozdějších slov prý vůbec neměl na mysli Timmermanse.

I tahle epizoda ale potvrdila, kam dvojka Evropské komise v politickém spektru Unie patří. Timmermans zkrátka velmi přesně ztělesňuje pohled západoevropské levice na fungování Evropy, a je proto často trnem v oku národně orientovaných konzervativců.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější