Naplánovali jsme si s kamarádem Gaborem, který dělá v Bratislavě podobné věci jako já, že se po roce pandemie opět uvidíme. On kromě provozování Staré tržnice hodně řešil obnovu městských lázní. Tradičně jsme to spojili s plánem navštívit kamaráda, vinaře ve Strekově. Poprosil jsem Gabora, jestli bychom se po cestě nemohli zastavit v nějakém větším městě. Zkusil bych dohodnout schůzku s místním primátorem a ukázal bych mu Poesiomat, který vozím stále v autě. Zavolal známému primátorovi Trnavy a úplně náhodou tam měli ten den setkání všech jedenácti primátorů velkých měst. A ten bratislavský, Vallo, nám zařídil, že jsem ho mohl ukázat všem přímo na obědě na jednom nádvoří. Asi nemusím říkat, kolik cest jsem si tímto jediným setkáním ušetřil.
Za hodinu bylo odpracováno a my se vydali dál na východ. Ti Slováci. Celý den navařovali. Vyjeli jsme na západ slunce rovnou do vinohradu. Tam se otevřelo nejdříve Zsolltyho šumivé víno. Byl tam další kluk, co všechny vydělané peníze utratí v michelinských restauracích po celém světě. Připravil pro nás tatarák. Ale s tím nejvzácnějším masem, s dijonskou hořčicí. A hlavně s mangem a avokádem. Jenom barvy a tvar byly dokonalý zážitek. Úplná michelinská restaurace. Vzpomněl jsem si, jak k nám v osmdesátkách přijela nějaká zahraniční návštěva. Máma připravila snídani, kterou jsem nikdy jindy nezažil. Vždy přes celý stůl. Asi je v nás něco podvědomého, že chceme toho druhého zavalit pohostinností. Nebo ukázat, jak si žijeme?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
