nahoru

Vladimír Pikora: Svět se bojí inflace, předlužená Evropa si strach nemůže dovolit

Vladimír Pikora1. dubna 2021 • 18:00
Ilustrační foto
Ilustrační foto
• foto: 
Shutterstock

Po letech začínají mít lidé opět strach z inflace. A to nejen u nás, ale po celém světě. Například nedávný průzkum z USA ukázal, že se inflace bojí 77 % Američanů. Zatímco dříve sledovali ekonomové rovnováhu mezi úrokovými sazbami a inflací, koronavirus situaci zkomplikoval, takže dnes musíme navíc sledovat i astronomický dluh. Vznikl vzájemně se ovlivňující trojúhelník inflace, úrokových sazeb a dluhu.

Nemohu si pomoci, ale mám pocit, že se mnohá nadnárodní média snaží ovlivnit, jak budeme vnímat některé zprávy. Některé neutrální ekonomické zprávy líčí růžově a některé vyloženě špatné zprávy líčí neutrálně. Příkladem může být zpráva z minulého týdne, kde se praví, že Francie dosáhla rekordního deficitu veřejných financí. Opět se zde ovšem novináři snaží najít na špatných zprávách to dobré, a tak se média předhánějí ve zdůraznění, že deficit je sice rekordní, ale původně se čekalo, že bude ještě horší. Takže je to zpráva typu: „Maminko, je to super, nedostala jsem pětku, ale jen čtyři mínus.“

Realita je však taková, že Francie měla v roce 2020 nejhlubší deficit státního rozpočtu od roku 1949, který činil brutálních 9,2 % HDP. To, že vláda čekala deficit na úrovni 10,2 % HDP, chápu spíš jako špatný odhad než jako snahu šetřit. V každém případě francouzský dluh tím vyskočil z loňských 97,6 %, což bylo už tehdy šílené, na naprosto tragických 115,7 % HDP. Vláda přitom předpokládá, že letos dluh dál poroste na neuvěřitelných 116,2 % HDP.

Představa o udržitelných evropských financích se tím hroutí. Nezapomínejme, že vlády se už před mnoha lety zavázaly držet dluh pod 60 % HDP, protože jen tak lze zabránit předlužení. Myslím, že i všem neekonomům musí být intuitivně jasné, že být na dvojnásobku maastrichtských kritérií pro přijetí eura je žalostné. A bude hůř. Snaha šetřit s takovou dluhovou koulí na noze bude mizivá. Evropa se stále víc tlačí do toho, že jediným řešením dluhu bude inflace. Strach z inflace je proto už cítit všude. Výnosy dluhopisů rostou na obou březích Atlantiku.

Dluh roste i u doposud velmi obezřetného a za příklad dávaného Německa. Tamější ministr financí Olaf Scholz chce kvůli následkům pandemie zvýšit schodek letošního rozpočtu o dodatečných 60,4 miliardy eur (1,6 bilionu korun), čímž se letošní zadlužení zvýší na 240 miliard eur (6,3 bilionu korun). A příští rok chce další deficit.

Česká vláda jede na stejné vlně. Po loňském schodku ve výši 367,4 miliard korun počítá letošní rozpočet s deficitem 500 miliard korun a příští rok podle šéfky státní kasy Schillerové prý nepoklesne pod 300 miliard koruny. To je šílené. Součet deficitů za poslední tři roky by se tak přiblížil 1,2 bilionům korun. Já si přitom pamatuji bitvy o každou miliardu v rozpočtu, kvůli kterým hrozily i pády vlád. Dnes už miliardy ze státního nikdo neřeší.

V Americe jsou na tom ještě hůř. Tam nedávno demokraté protlačili údajně záchranný balíček vládních výdajů ve výši 1,9 bilionu dolarů a už se mluví o dalším. Bidenova administrativa by chtěla příští balíček ve výši dodatečný tří bilionů dolarů. Velká část těchto výdajů však nepůjde na smysluplné investice, ale na ideologickou zelenou či sociální agendu.

Aktivisté znásilnili univerzity, teorie se otočila o 180 stupňů a podporuje levici

V době vrcholící dluhové krize, kdy bankrotovalo Řecko a hrozilo, že budou bankrotovat i země další, se akademickou sférou šířil názor, že je nutné šetřit a žít ze své práce, nikoli na dluh z práce vnoučat. Kolem roku 2017 se situace otáčí a na významu nabírá tzv. moderní teorie peněz tvrdící, že dluh nepředstavuje problém, pokud jsou nízké či dokonce záporné úrokové sazby. Zkrátka starý dluh se vymění za nový se zápornými sazbami. Za dluh tak neplatí stát a jeho daňový poplatníci, ale věřitelé států, a ti ho kupují buď proto, že jim to regulace přímo nakáže, nebo proto, že se tak bojí rizik, že dobrovolně kupují dosud bezpečné státní dluhopisy.

Pravicoví ekonomové a novináři byli vyhnáni z většiny médií, a nahrazeni progresivnějšími ze škol, kde je ekonomie jen okrajovým předmětem. Veřejnost tak propadla jednostranné masírce, že tentokrát bude zadlužování jiné než v minulosti a neskončí průšvihem jako dosud vždy. Prý máme historicky nízké úrokové sazby, a musíme proto využít jedinečnou šanci zadlužit se „výhodně“. Prý je třeba pochopit, že fiskální politika je nadřazená monetární. Proto všude ve světě vidíme tlak na to, aby centrálním bankám nešéfovali ekonomové, ale politici. Šéfka ECB Lagardová je toho dobrým příkladem. Nemá vzhledem k jejímu vzdělání a praxi žádné předpoklady být dobrou centrální bankéřkou. Na stejné levicové vlně rozdávání z cizího jedou i nadnárodní organizace, které vládám doporučují větší zadlužení. Levice ovládla školy, média, nadnárodní organizace i vlády. Kruh se uzavírá, když se na sebe vzájemně odkazují jako na autority.

Záporné úrokové sazby jsou zázrakem levice

Dokud jsou úrokové sazby záporné, což je v případě eurozóny už řadu let, je vše zdánlivě v pohodě a udržitelné. Vlády se vesele zadlužují a jejich náklady na dluhovou službu klesají. Investoři platí vládám za to, že jim mohou půjčit. Přijde vám to padlé na hlavu a proti zdravému rozumu? Je, ale koho to trápí? Vládu rozhodně ne. Ta se díky tomu může chlubit, že dluhová služba k HDP klesá, ačkoli její dluh roste.

Vše se změní ve chvíli, kdy veřejnost situaci pochopí. Dnes jsou mnozí zmatení. Nechápou, že když jejich penzijní fond nakupuje státní dluhopisy, jsou to oni, kdo to všechno platí. O tom se přece v médiích až na výjimky nepíše. Tam mají prostor oslavné články o tom, že nemáme jezdit autem, ale na kole. Že si tím zničíme automobilový průmysl, na kterém naše ekonomika stojí, nikdo už neřeší. 

Vážně mohou zůstat úrokové sazby záporné nebo u nuly navždy? Co bude, až jednou vzroste inflace? V minulosti jsme byli zvyklí, že když vyskočila inflace, vyskočily i úrokové sazby. Jenomže v minulosti jsme byli zvyklí na řadu věcí, které už neplatí. To, že budou děti i rodiče skoro rok doma a žít z dávek, jsme si také neuměli představit, protože by astronomicky vzrostl dluh. No, a je to tu. Máme dluh, děti i rodiče jsou doma a vše jde dál v rozporu s původními zkušenostmi.

Máme tu tedy dva scénáře: prvním je, že úrokové sazby vzrostou, a druhým je, že i při vysoké inflaci zůstanou u nuly či záporné. 

Co bude, až vzrostou úrokové sazby?

Růst úrokových sazeb je noční můrou předlužených vlád. Mají rekordní dluh. Pokud budou sazby u nuly, jedou vlády dál. Jakmile vyskočí úrokové sazby třeba jen o jeden procentní bod, je to průšvih. Vlády mají často několikanásobný dluh než před třiceti lety. Tady je cítit každá desetinka. Dluhová služba prudce vyskočí a nebudou peníze na jiné věci, které si volič žádá. 

Jakmile ovšem bude mít stát problém pokrýt dluhovou službu, začínají mít problém ti, kdo státní dluhopisy drží. Jim hrozí, že původně cenně papíry už vůbec nebudou cenné. Kdo by chtěl dluh státu, kterému hrozí bankrot? Vlády budou muset reagovat ještě větším zadlužením, aby splatily aktuálně splatný dluh. Dluhová spirála se zvýšením úrokových sazeb nepříjemně rozjede.

Centrální banky proto budou pod tlakem nezvyšovat úrokové sazby. Možná máte v živé paměti, jak to skončilo koncem března v Turecku. Tam ve strachu z inflace prudce vzrostly úrokové sazby. Krátce nato se ale musel guvernér centrální banky poroučet a nastal masivní úprk investorů. Podobné to bude i jinde na světě. Politici potřebují nízké úrokové sazby. Inflace je pro mě menší zlo než problémy s financováním dluhu.

Potřeba udržet nízké úroky a zároveň strach spekulantů z bankrotů povede centrální banky k tomu, že budou muset státní dluhopisy ještě víc vykupovat a ještě víc živit falešnou poptávku po něčem, co by v tržní ekonomice nikdy nefungovalo. Jenže trh je dnes zapovězeným slovem. Není to budoucnost. Už je to tady. Evropská centrální banka 11. března oznámila, že v příštím čtvrtletí výrazně zrychlí tempo dalšího tištění peněz a za tímto účelem bude rychleji nakupovat dluhopisy.

Tak bude pokračovat trend, který pozorujeme už od bankrotu Řecka. Dluh se přesune z komerčních bank do centrálních. Prostě se zamete pod koberec. Potěmkinovská vesnice bude každým dnem větší. Tisk peněz s sebou ovšem přinese další tlak na inflaci. Ta se bude manifestovat nejen ve vyšších cenách v obchodech, ale především v cenách cenných papírů a nemovitostí. Peněz bude moc, ačkoli v peněženkách daňových poplatníků to tak vypadat nebude. Centrální banky už avizují, že jim vyšší inflace vadit nebude. 

Inflace už klepe na dveře

Na světových trzích už podražilo mnoho komodit. Teď všichni sledujeme ropu. Ta ovšem výrazně podražila ještě před ucpáním Suezského průplavu. Výrazně zdražily i mnohé průmyslové kovy či potraviny. Samotnou položkou jsou polovodiče a čipy. V Číně proto už rostou ceny průmyslových výrobců nejrychleji od začátku roku 2018. Jinými slovy, ve třetím světě již inflace roste a skrze komodity se bude tlačit i do Evropy.

Řada lidí to už vidí a přemýšlí, jak se na inflaci připraví. Někdo nakupuje zlato, někdo nemovitosti. Není se proto čemu divit, že hypoteční trh u nás prochází boomem. Banky do konce února rozpůjčovaly na bydlení bezmála 55 miliard korun. To je víc než pětina objemu hypotečních úvěrů poskytnutých v Česku za celý loňský rok.

Mnozí už mluví o tom, že by i Evropa měla zvýšit úrokové sazby. ČNB by to mohla udělat už letos. Vzhledem k tomu, že ČNB nejede stejnou politiku jako ECB, může si to dovolit. Pro ECB kryjící předlužený jih Evropy to však není cesta. 

Vladimír Pikora




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější