Tuhle migraci jsme spustili sami. Přichází homo psifiakós a stěhování do digitální jeskyně | Reflex.cz
nahoru

Tuhle migraci jsme spustili sami. Přichází homo psifiakós a stěhování do digitální jeskyně

Adéla Knapová23. června 2020 • 11:20
Ilustrační snímek
Ilustrační snímek
• foto: 
Reuters

Nedá se to zastavit, nedá se s tím nic dělat, mnohým to nedá spát a jiným se díky tomu naopak spí lépe než kdy dřív – naše životy se digitalizují. Je jedno, jak moc se tomu bráníme, homo psifiakós aneb člověk digitální je tu. Jsem to já, my, naše děti a jste to dokonce i vy, kteří trváte na tom, že dokud to bude možné, zůstanete u svého starého tlačítkového telefonu a dál budete platit hotovostí (kde to půjde). Budeme to brzo všichni. Jak říká postava (Umělá/počítačová či reálná? Je v tom rozdíl? Co je dnes reálné? Co je vůbec reálné a co jen naše představa reality?) ze slavného sci-fi filmu: „Odpor je marný, budete asimilováni.“

Digitální jeskyně

My se ale bránit moc nechceme, jsme totiž původcem té změny. Iniciovali jsme ji a prohlubujeme ji, nenápadně, automaticky, bezděky. Pokaždé, když se připojíme na svou oblíbenou sociální síť a vstoupíme do filtrované (algoritmem, který ví líp než my, co nás zajímá a jak chceme, aby náš svět vypadal) reality toho, co si myslí nám imponující nebo sympatičtí lidé a přátelé, co píšou/vysílají média, jimž věříme, co se děje v „našem“ světě.

Většina z nás dál věří (a chce věřit) tomu, že co vidíme, čteme a myslíme si my, zajisté vidí, čtou a tedy i myslí si/sdílejí s námi ostatní; náš svět je i jejich. Odmítáme si připustit, že jsou nám servírovány jen kusé, zavádějící, na základě našich dřívějších preferencí vybrané informace, že „náš“ svět nemusí vůbec lícovat s tím skutečným (ale kdo určuje, co je ještě skutečnost?) světem, že ztrácíme představu o takzvaném větším obraze, ztrácíme přehled o realitě… Naopak, díky záplavě všech možných informací, jež nás nonstop zaplavují, si připadáme v obraze víc než jakákoliv generace před námi (a svým způsobem to tak je); jsme přece online, v reálném čase žijeme  propojeni/sdíleni s celým světem, globalizovaní, s neomezeným přístupem ke všemu vědění lidstva (kdo před námi to kdy měl?!), jež je vzdáleno na dotyk displeje.

Každý pohled na monitor počítače či na displej telefonu nás přitom za zvuků elektronické flétny zavádí hlouběji do digitální jeskyně, pryč z denního světla, daleko od skutečného nebe i země, od její hlíny a špíny, od nepohodlí, strachu, přemýšlení, duševní a hlavně čím dál častěji fyzické námahy...

Každé zapnutí navigace a bezmyšlenkovité následování jejích instrukcí maže okolní svět. Jedeme k cíli, nemusíme bloudit krajinou a městy, hledat ulice, ptát se neznámých lidí na radu; nechceme, je nám z té představy trapně, někteří z toho máme dokonce strach (až na pár dobrodruhů). Cestu počítáme na hodiny a na poplatky operátorovi za připojení k digitální síti, ne na místa, jimiž projíždíme. Míříme z bodu A do bodu B. Když je to možné, sledujeme u toho na mobilu svůj oblíbený seriál nebo hrajeme hru.

Digitální kmeny

V digitální jeskyni žijeme pohromadě s naším kmenem, s tlupou lidí, k nimž jsme se dobrovolně přidali, protože sdílíme podobný náhled na svět, stejný názor, zájem. Fotbal, hokej, umění, filmy, hry, fotografování, děti, porody, potraty, sex, pomlouvání, vaření, móda, šmírování, boj za klima, politický postoj… Navzájem se ve svých názorech a postojích přímo i nepřímo podporujeme a tím se v nich utvrzujeme.

Nesledujeme posty těch, kdo si myslí něco jiného, kdo vyznávají jinou estetiku, filozofii, světonázor – a pokud ano, tak abychom je pak s gustem hejtovali (což je digitální forma ostrakizace, a jak se ukazuje, dokáže i tento způsob šikany a vyčlenění z digitální společnosti slabší – často ještě nedospělé – jedince dohnat až k sebevraždě). Vzniká naše sdílená pravda. Naše vidění světa. To jediné správné.

Čím déle v sociální bublině svého kmene (pravičáci, levičáci, liberálové, podnikatelé, influenceři, celebrity, věřící, ezoterici, agnostici, ekonomové, politici, ekologové, vegani, pařmeni, inovátoři, sportsmeni, jogíni, léčitelé…) přebýváme, čím hlouběji do své digitální jeskyně zalézáme, tím víc se vzdalujeme ostatním tlupám, někdy i těm na bázi krevního pouta. A je nám to jedno.

Dnes nikoho být sám pro sebe přímo na životě jako dřív neohrožuje (že to nesvědčí duševnímu zdraví, je jiná věc, navíc otázkou je, zda to není jen nutná změna související s evolucí a vznikem našeho nového lidského druhu). V případě nemoci či hladu nám jídlo i léky přivezou do hodiny z e-shopu. Jak se během pandemie ukázalo, i lékařské vyšetření se dá zařídit online, stejně jako práce, rozhovor s prarodiči, mejdan s přáteli, hodina hry na klavír či hromadná lekce jógy. Navíc když už po příbuzných přece jen zatoužíme, není snad nejrychlejší a nejpohodlnější (a z hlediska šíření jakéhokoliv viru, špatné nálady apod. i bezpečnější) kouknout na jejich profil a prohlédnout si fotky či statusy?

Svět jako spotřební zboží

Čím víc svět vnímáme skrze nonstop online připojené přístroje, jež se stávají externalizovanými částmi našich těl a myslí, tím víc se vzdaluje. Nezajímá nás. Nepotřebujeme ho. Protože my ho přece máme – tady: klikneme na mapu světa v mobilu a svět tam je. Je tam všechno, co z něj toužíme vidět. Dokonce i víc.

Algoritmy umělých inteligencí, které (zatím ještě pro nás a na naše přání) řídí jednotlivé digitální světy (a tedy čím dál častěji také metasvěty), vědí, jakou novinkou nás počastovat, jakým směrem se kmen, jehož jeskyni obýváme, rád dívá, a tak nám rozšiřuje obzory, zatímco my sedíme v pohovce a popíjíme či pojídáme cosi a máme pocit, že se zároveň bavíme i vzděláváme. Konzumujeme potravu i svět. Svět se stal levným spotřebním zbožím; je vždy na dosah, v žádoucí barvě, intenzitě a hlavně kvalitě.

Svět se stal bezpečným místem. To on přichází k nám. Nás už nohy z trmácení se do sousední vesnice, země, na jiný kontinent… nebolí, my už strach z únavy, hladu, zranění, či dokonce ohrožení života a opuštěnosti mít nemusíme. V tomto světě, který dokážeme téměř ve všech směrech (dovnitř i ven) vysvětlit, nejsme nikdy sami, naše chytré přístroje jsou s námi a skrze jejich synapse stovky a miliony lidí na celém světě.

Míříme tam všichni

Že vy statusy nepíšete ani je nesledujete? Že nejste na sociálních sítích? Vy do žádné digitální jeskyně rozhodně nezalézáte? Jste naopak proti všem těm technickým a elektronickým vymoženostem, bráníte se jim, bráníte starý dobrý svět?

A kde čtete zprávy a získáváte informace? Kupujete si denně několikery noviny a pravidelně i zahraniční časopisy, debatujete pak o tom, co jste se dočetli i se známými, kteří zastávají opačné názory než vy? Chodíte do knihovny, do divadla, na živé koncerty (a neposíláte odtamtud fotky na web)? Chodíte pěšky po městech a vesnicích, po krajině (a nemáte s sebou mobil pro případ, že byste zabloudili, něco se vám stalo nebo vás někdo nutně potřeboval)? Jdete si jen tak sednout do kavárny a pozorujete lidi (a nekoukáte přitom ani chvílemi na displej)? Dáte se jen tak do řeči s někým cizím? Nebo čtete zprávy na zpravodajských serverech (kde samozřejmě algoritmus vybírá jen ty, jež zajímají právě a jen vás, a filtruje k vám účelově realitu) a místo louskání knih si pustíte Netflix? Když vás něco bolí, „nevygooglíte“ si to nejdřív? Neposíláte místo dopisů a pohledů na Vánoce, Velikonoce či narozeniny raději elektronické zprávy nebo nepřipnete přání na sociální síť? Před cestou na dovolenou si otevřete velký atlas světa a začnete plánovat, nebo zadáte cíl do vyhledávače a nastavíte tam rovnou i všechny parametry (jídlo, kvalita hotelu, teplota vzduchu a moře, bezpečnost, zdarma wi-fi…)?

Žít postaru z principu odporu k masové migraci do nového paradigmatu je samozřejmě nesmysl, přežitek pro pár bláznů, zpátečníků, romantiků a bohémů. Vždycky to tak bylo. A nakonec i oni budou – přes všechen odpor a odmítání – bohémskými homo psifiakós.

Zpět na začátek

Přemostí paradoxně nesmlouvavěji než jiní minulost s budoucností, provedou téměř kvantový skok. A doskočí… na začátek. Do digitální jeskyně. Do reality, jež bude mít zcela jiný vztah k tomu, co za realitu považovali naši předkové a možná ještě nedávno i my sami.

Budeme vidět na plazmových/lcd/oled/retina… zdech našich jeskyní stejné stíny, o jakých mluvil už Platon. A stejně jako lidé z Platonova slavného podobenství, je budeme i my považovat (už koneckonců považujeme) za skutečnost, naše mysl i smysly se překalibrují na novou realitu. Protože co jiného je realita, než to, co za ni kolektivně označíme a co tak budeme všichni vnímat? Zvlášť když dnes už víme a je vědecky (tedy v rámci světově momentálně zřejmě nejrozšířenějšího a nejrelevantnějšího náboženství) dokázáno, že lidská mysl ze skutečného světa dokáže přijmout a zpracovat jen velmi zjednodušené obrazy.

Vracíme se do jeskyní, odkud před víc než dvěma sty tisíci lety vyšli naši předci. Jsou to jeskyně nesrovnatelné s těmi původními, princip je však stejný. Je v nich v prvé řadě bezpečno.

V našich digitálních jeskyních je navíc spolu s námi i celý (náš) svět. Na rozdíl od pradávných předků nemusíme vystrčit ani nos, abychom zjistili, co se děje venku. Stačí jeden dotyk a máme vše na dlani, před očima, na zdi…

Vědomě či ne, postupně nás víc a víc migruje do této nové reality. Pandemie koronaviru jen to velké stěhování uspíšila. Digitální svět nám (jednotlivcům, ale též vládám) ukázal svá pozitiva, pomohl nám překonat období primitivního strachu, na který jsme nebyli připraveni; skočili jsme mu tedy instinktivně do náruče a on nás nezklamal. Už se nám od něj, když můžeme, vlastně ani nechce odpojit, je návykový (i na chalupy a na dovolenou k moři si ho bereme s sebou). Je pohodlný a dává nám pocit bezpečí (jak moc je ten pocit falešný?).

Globální stěhování do digitální jeskyně se dá už jen stěží zastavit. A asi ani není důvod. Důležité jen bude nezalézt moc hluboko a nezavalit si vstup příliš těžkým a velkým balvanem. Aby nás pak skutečné denní světlo nezranilo a nestali jsme se slepými.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější