nahoru

Jefim Fištejn: Česká bitka o Izrael a Palestinu

Jefim Fištejn5. června 2020 • 08:30
Jefim Fištejn: Česká bitka o Izrael a Palestinu
foto: David Vaaknin / The Washington Post / Getty Images

Ve stínu koronaviru se odehrává v Česku ostrý politicko-diplomatický spor týkající se politiky Izraele vůči Palestincům. Ministr zahraničí Petříček se svými předchůdci Schwarzenbergem a Zaorálkem ve společném prohlášení Co bude s Palestinci a izraelskou demokracií? v deníku Právo napsali, že plánovaná anexe židovských osad na břehu Jordánu s podporou amerického prezidenta Trumpa by do budoucna vyloučila možnost vytvoření samostatného životaschopného palestinského státu. Na text reagovali společnou oponenturou Odmítáme podrážet Izrael exministři Svoboda, Kohout, Vondra a expremiér Topolánek.

Měl by se Izrael řídit evropským příkladem či radami?

Znáte Evropana, jenž by přesně věděl, jak reformovat Evropskou unii a při tom uměl zaručit kýžený výsledek navrhovaných změn? Já také ne. Zato znám spoustu na slovo vzatých expertů, zvlášť mezi evropskými socialisty a liberály, kteří přesně vědí, co má, a hlavně, co nemá dělat Izrael, aby oni mohli zůstat jeho dobrými přáteli.

Ve sněmovně ministr kultury Zaorálek zdůraznil, že se cítí být ke kritice Izraele docela oprávněn, neboť si tuto zemi nesmírně považuje a je jí svým způsobem fascinován. V tomto výroku je skryt hluboký oxymóron. Správný politicky korektní Evropan by neměl být Izraelem fascinován, nýbrž naopak znechucen, poněvadž izraelský úspěch je totálním popřením levicově liberálních východisek a živoucím příkladem jalovosti mnoha bohulibých, leč s životem neslučitelných hodnot. Ten fascinující úspěch dosažený nikoli díky, ale navzdory poučkám o správném chování ozřejmuje zároveň příčiny současných evropských potíží lépe než sáhodlouhé profesorské přednášky.

Co je ale špatného na stanovisku, které je neseno v přátelském duchu, vychází z existenčních zájmů Izraele a jehož úmysly jsou vysloveně dobré?

Špatné je na něm úplně všechno. Špatná je už výchozí představa, že existují nějaké univerzální etické zásady, hodnoty a postupy použitelné v každém regionu a za všech okolností. Tato představa již vedla k hekatombám lidských obětí a oceánu prolité krve. Stačí si vzpomenout na „arabské jaro“ s jeho nepochybně dobrými úmysly. Blízkovýchodní region je ve stavu historického varu, je to mladý vesmír těsně po velkém třesku, kde tělesa ještě neztvrdla a okamžité uspořádání je vždy dáno silovými poměry účastníků. Moderní státy zde vznikly zhruba ve stejné době v důsledku rozpadu starých koloniálních říší. Všechny hranice zdejších státních útvarů jsou bez výjimky umělé a hrubě neodpovídají etnickému a konfesnímu dělení obyvatelstva. Představa, že evropští úředníci mohou od zeleného stolu určit, co jsou izraelské nebo palestinské zájmy, není z tohoto světa. Je nejen pošetilá, ale vysloveně škodlivá. Nemají nárok dávat knížecí rady lidé, kteří mají před očima úpadek vlastního regionu a nejsou s to formulovat, jakými falešnými zásadami je tento úpadek zaviněn.

Cožpak neplatí, že i dobrému příteli a spojenci je třeba do tváře říct, že nejedná správně?

Toto moudro nedává smysl, dokud nemáme jasné povědomí, z jakých důvodů se stal Izrael dobrým přítelem a spojencem Západu. Nikoli proto, že jeho národ na své klikaté cestě často a rád trpěl, nýbrž proto, že ze svého osudu si vzal ponaučení. Je pro Západ zajímavým spojencem jen proto, že ze svého trpitelství dokázal vytěžit značný úspěch, odhodlání a sílu. Rozhodně nesdílí současnou životní filozofii Evropy typu „nechte mě příjemně snít“.

Ale signatáři provolání – Petříček, Schwarzenberg, Zaorálek – údajně nechtějí pro region nic jiného než uplatnění mezinárodního práva, bez něhož není možný trvalý mír.

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 1 Kč měsíčně




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější