Mytí rukou místo pokřižování se, dezinfekce namísto svěcené vody aneb Vstát z mrtvých pandemii navzdory | Reflex.cz
nahoru

Mytí rukou místo pokřižování se, dezinfekce namísto svěcené vody aneb Vstát z mrtvých pandemii navzdory

Adéla Knapová13. dubna 2020 • 16:00
Karanténa v Praze v době koronavirové krize očima Zbyňka Pecáka - ilustrační snímek
Karanténa v Praze v době koronavirové krize očima Zbyňka Pecáka - ilustrační snímek
• foto: 
Zbyněk Pecák

Protože: znovuzrození je možné stejně jako beránek k snídani. Nezbyl z něj ani drobeček. Prošel našimi těly, stal se námi a my jím. Jsi to, co jíš, říká novodobá mantra dietologů. Jsi nejen ale i to, co jíš, věděli už dávno první křesťané stejně jako jejich předkové. Jsi. Tady, teď, ale taky jinde a jindy. Všechno je jednota a nic není stabilní. Protékáme časem a čas námi. Poutníci na cestě ke smrti a kdo ví, kam dál. Může ale slepý a hluchý poutník něco ze své cesty mít? Dojde, kam má? Má v ruce růženec, pomlázku nebo barel s dezinfekcí?

Letošní Velikonoce byly (pro pravoslavné křesťany teprve budou) zvláštní. Jiné. Divné. Nečekané. Horší? Tiché. Někoho ticho děsí. Ticho ale umí léčit. Zlepšuje sluch; ten slabý, podivně známý a obvykle hlukem zvenčí přeřvaný hlas jsi ty. Osamocené kroky ve ztichlých ulicích nese rytmus tvého dechu, nemusíš se rozhlížet, víš to. Jsi sám.

Hrstka fotografů se snaží začarovat do obrázků Karlův most, opuštěná Kampa něžně vydechuje poslední verše snu o zmrtvýchvstání. Znamená to, že spala? Stejně jako zavřené starobylé kostely a chrámy? Byl to spánek nebo jen zdání? Na Starém městě před šestou ráno na Velikonoční pondělí mrholilo, orloj se narůžověle leskl a nabízel své poselství zcela prázdnému Staroměstskému náměstí. Na cestě zpět k Vltavě a pak na Malou stranu jsem probíhala Skořepkou. Ve výloze jedné restaurace ležely dvě ruličky toaletního papíru, zmuchlané, použité jednorázové latexové rukavice a natržená, špinavá rouška z netkané textilie. Symboly lidské existence v době pandemie koronaviru. Takhle sis to představoval? Tohle jsme my.

Při přebíhání Jiráskova mostu na mě zamávali popeláři. Jejich oranžové vozy jsou tím, co po ránu v ulicích Prahy poslední týdny potkáte nejčastěji. Jinak nikde nikdo. Ani pejskaři ještě nevyrazili, zato kachny zvědavě pokládají své oblaněné nohy na vlhké dlažební kostky podél břehu; když k nim doběhnu, jen se odkolébají kousek stranou na trávu, jejíž vůně umocněná jemným deštěm nahradila odér výfukových plynů. Přeskočím zakrvácenou, kdysi bílou mikinu povalující se vedle lavičky obskládané prázdnými pivními lahvemi. Mrholení ustalo.

Doma voněl v noci narychlo upečený mazanec (z beránka nezbyl ani drobeček, ani kůstka, jen ta chuť kdesi vzadu v krku a rozmazaný obrys…) a rozkvetlý, zdivočelý Petřín vtékal oknem mezi sousta s křupavými mandlemi; když se přiletěl podívat vítr, kraslice zavěšené na větvičkách ve váze se roztančily. Dokonce dorazil i zarouškovaný koledník s pomlázkou z vrbového proutí. Nedostal políbení na tváře, jen pohárek slivovice od strýce z Valašska a krajkovou kraslici z Hané. Ježíš vstal z mrtvých. O co se pokusíš ty? Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný, otřete dveře desinfekcí, ruce si umyjte antibakteriálním mýdlem; automatický rituál místo pokřižování se svěcenou vodou.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější