Zatímco Neville Chamberlain po návratu do Londýna drží na letišti nad hlavou text Mnichovské dohody a volá „Přivezl jsem mír!“, v Praze je atmosféra mezi politickou elitou na bodu mrazu, mezi politickou a vojenskou elitou národa je jasně cítit deziluze a vztek, který se obrací proti prezidentu Benešovi. Ten, na veřejnosti stále adorovaný jako autorita, zakladatel republiky a Masarykův dědic, je pro mnohé už jen zkrachovalcem, který je vinen za vzniklou situaci.„Cítil jsem ihned, že snad všichni obviňují prezidenta a jeho zahraniční politiku z katastrofální situace,“ vzpomínal na ráno po uzavření Mnichovské dohody (ráno 30. září 1938) ministr Drtina. Dne 4. října rezignovala vláda Jana Syrového a 5. října učinil totéž prezident Beneš.
První jednotky wehrmachtu překročily československé hranice hned 1. října 1948 ve 14 hodin. Ještě na listině dohody neoschly podpisy signatářů, když také polská vláda předala své ultimátum československé vládě s nárokem na velkou část Těšínska a části Oravy, Spiše, Kysuc a Šariš. A hned 2. října vstupují na Těšínsko polská vojska. Od 3. října má Adolf Hitler nabitý kalendář, když podniká triumfální cestu po nyní již německých městech. Muži pláčou dojetím, ženy omdlévají – jako vždy, když je národ osvobozen. Vždyť si to Češi ještě musí pamatovat!
Do 19 hodin 10. října je mnichovská dohoda naplněna a od 20. října se správy území ujal nově jmenovaný říšský komisař pro sudetoněmecké oblasti Konrad Henlein – na dveřích s lesklým štítkem Obergruppenführer SS a župní vedoucí NSDAP. Ve dnech 5. až 10. listopadu odstoupilo Československo na základě vídeňských arbitráží Maďarsku část jižního i východního Slovenska a polovinu Podkarpatské Rusi, což znamená celkové ztráty 41 098 kilometrů čtverečních a 4 879 000 obyvatel. Zároveň s příjezdem německých jednotek do Sudet začalo 1. října 1938 i vystěhovávání českých obyvatel. Část z nich, státní úředníci, četníci a vojáci, odcházejí z důvodu ztráty zaměstnání, část je vyháněna a na mnoha místech se transfery neobejdou bez násilí. Češi organizují tajný převoz ostatků Karla Hynka Máchy z Litoměřic do Prahy. Do Aše přijíždí Adolf Hitler a představitelé NSDAP, vítáni nadšenými davy. Na jižním Slovensku překročily hranice 5. října maďarské jednotky. To, co zůstalo z 1. republiky a snažilo se zachovat si tvář pod názvem 2. republika, má pevnost domečku z karet. Potvrzuje to jednání slovenských politických stran 6. října 1938 v Katolickém domě v Žilině, které ústy svých zástupců – s odvoláním na ustanovení Pittsburské dohody – vyhlašují autonomní slovenskou vládu, do jejíchž rukou patří veškerá moc nad Slovenskem. Název státu se pomlčkou mění na Česko-Slovensko a je přijat Manifest slovenského národa, který deklaruje semknutost Slovenska s národy, jež bojují proti marxisticko-židovské ideologii. Po Benešově rezignaci přešly jeho pravomoci na vládu a ta 6. října 1938 jmenovala Jozefa Tisa ministrem pro správu Slovenska. O den později byla v Bratislavě založena Hlinkova garda a 11. října je vyhlášena autonomie Podkarpatské Rusi. Ve všech oblastech s jazykovými menšinami probíhaly boje proti centrální československé vládě a docházelo k pokusům obsadit i území, která již do gesce mnichovské dohody nespadala. V pátek 28. října 1938 jsou oficiální oslavy vzniku Československé republiky zrušeny a jako chabá náplast je nahradilo jen několik pietních aktů u hrobu neznámého vojína a hrobu prezidenta T. G. Masaryka.
Šokovaná veřejnost, které chyběly informace
Po 1. říjnu 1938 se české obyvatelstvo v Sudetech ocitlo v pozici, kterou nezažilo ani v habsburském žaláři národů. Byly zrušeny české politické strany a spolky a jejich majetek byl zabaven ve prospěch Říše. V úředním styku, na veřejnosti i v dopravních prostředcích byl zakázán český jazyk. Češi nesměli vykonávat zaměstnání v institucích státní správy ani politické funkce – a to dokonce ani na obecní úrovni. Jsou rušeny české noviny, zakázán tisk českých knih, do kin nesmí přijít žádný český film a je zrušeno české vysílání rozhlasu. Omezována a nakonec i zakázána jsou česká divadelní ochotnická představení, fotbalová utkání, taneční zábavy, poutě, veřejná procesí i kázání a bohoslužby. Zavřena je většina českých veřejných knihoven, střední školy a omezen i počet základních škol. Češi jsou znevýhodňováni při získávání práce a po pozdější okupaci Čech a Moravy odcházejí do protektorátu. Hospodářsky jsou likvidovány české podniky a dochází ke konfiskaci českého zemědělského majetku. Prostě si to Němci jako půjčku na oplátku za roky předešlé užívají. Však to znáte, příklady táhnou – a nejen ty dobré!
Rychlost, s jakou rozvrat republiky proběhl, způsobila národu šok. Platilo to zvláště pro drtivou většinu veřejnosti, která se bez pravdivých a otevřených informací o krizi, jejím pozadí i vývoji do poslední chvíle oddávala důvěře ve vládu a prezidenta Beneše jako architekta zahraniční politiky Československa. Jedním z hlavních témat debat je, zda bylo možné odmítnout mnichovskou dohodu a vést další ozbrojený odpor. Ne, protože odmítnutí dohody by bylo porušením mezinárodních dohod a smluv a na ČSR by bylo nahlíženo jako na původce války. Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 bylo Československo obklíčeno ze tří stran a německý útok by byl zdrcující. I po uvažovaném stažení armády na Moravu by odtud vedený odpor byl zlomen maximálně v horizontu několika týdnů. Uváděná hráz pohraničních opevnění, která muselo čs. vojsko opustit nepoškozená, byla diskutabilní. V celé délce hranic s Rakouskem budována nebyla a linie severní na starých hranicích s Německem byla ze dvou třetin nedokončená nebo nevyzbrojená. Důvodem situace byla politická liknavost předešlých vlád a v řadě případů diletantismus řízení staveb. Česká Maginotova linie je, bohužel, jen dalším mýtem.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
