První jednotky wehrmachtu překročily československé hranice hned 1. října 1948 ve 14 hodin. Ještě na listině dohody neoschly podpisy signatářů, když také polská vláda předala své ultimátum československé vládě s nárokem na velkou část Těšínska a části Oravy, Spiše, Kysuc a Šariš. A hned 2. října vstupují na Těšínsko polská vojska. Od 3. října má Adolf Hitler nabitý kalendář, když podniká triumfální cestu po nyní již německých městech. Muži pláčou dojetím, ženy omdlévají – jako vždy, když je národ osvobozen. Vždyť si to Češi ještě musí pamatovat!
Do 19 hodin 10. října je mnichovská dohoda naplněna a od 20. října se správy území ujal nově jmenovaný říšský komisař pro sudetoněmecké oblasti Konrad Henlein – na dveřích s lesklým štítkem Obergruppenführer SS a župní vedoucí NSDAP. Ve dnech 5. až 10. listopadu odstoupilo Československo na základě vídeňských arbitráží Maďarsku část jižního i východního Slovenska a polovinu Podkarpatské Rusi, což znamená celkové ztráty 41 098 kilometrů čtverečních a 4 879 000 obyvatel. Zároveň s příjezdem německých jednotek do Sudet začalo 1. října 1938 i vystěhovávání českých obyvatel. Část z nich, státní úředníci, četníci a vojáci, odcházejí z důvodu ztráty zaměstnání, část je vyháněna a na mnoha místech se transfery neobejdou bez násilí. Češi organizují tajný převoz ostatků Karla Hynka Máchy z Litoměřic do Prahy. Do Aše přijíždí Adolf Hitler a představitelé NSDAP, vítáni nadšenými davy. Na jižním Slovensku překročily hranice 5. října maďarské jednotky. To, co zůstalo z 1. republiky a snažilo se zachovat si tvář pod názvem 2. republika, má pevnost domečku z karet. Potvrzuje to jednání slovenských politických stran 6. října 1938 v Katolickém domě v Žilině, které ústy svých zástupců – s odvoláním na ustanovení Pittsburské dohody – vyhlašují autonomní slovenskou vládu, do jejíchž rukou patří veškerá moc nad Slovenskem. Název státu se pomlčkou mění na Česko-Slovensko a je přijat Manifest slovenského národa, který deklaruje semknutost Slovenska s národy, jež bojují proti marxisticko-židovské ideologii. Po Benešově rezignaci přešly jeho pravomoci na vládu a ta 6. října 1938 jmenovala Jozefa Tisa ministrem pro správu Slovenska. O den později byla v Bratislavě založena Hlinkova garda a 11. října je vyhlášena autonomie Podkarpatské Rusi. Ve všech oblastech s jazykovými menšinami probíhaly boje proti centrální československé vládě a docházelo k pokusům obsadit i území, která již do gesce mnichovské dohody nespadala. V pátek 28. října 1938 jsou oficiální oslavy vzniku Československé republiky zrušeny a jako chabá náplast je nahradilo jen několik pietních aktů u hrobu neznámého vojína a hrobu prezidenta T. G. Masaryka.
Šokovaná veřejnost, které chyběly informace
Po 1. říjnu 1938 se české obyvatelstvo v Sudetech ocitlo v pozici, kterou nezažilo ani v habsburském žaláři národů. Byly zrušeny české politické strany a spolky a jejich majetek byl zabaven ve prospěch Říše. V úředním styku, na veřejnosti i v dopravních prostředcích byl zakázán český jazyk. Češi nesměli vykonávat zaměstnání v institucích státní správy ani politické funkce – a to dokonce ani na obecní úrovni. Jsou rušeny české noviny, zakázán tisk českých knih, do kin nesmí přijít žádný český film a je zrušeno české vysílání rozhlasu. Omezována a nakonec i zakázána jsou česká divadelní ochotnická představení, fotbalová utkání, taneční zábavy, poutě, veřejná procesí i kázání a bohoslužby. Zavřena je většina českých veřejných knihoven, střední školy a omezen i počet základních škol. Češi jsou znevýhodňováni při získávání práce a po pozdější okupaci Čech a Moravy odcházejí do protektorátu. Hospodářsky jsou likvidovány české podniky a dochází ke konfiskaci českého zemědělského majetku. Prostě si to Němci jako půjčku na oplátku za roky předešlé užívají. Však to znáte, příklady táhnou – a nejen ty dobré!
Rychlost, s jakou rozvrat republiky proběhl, způsobila národu šok. Platilo to zvláště pro drtivou většinu veřejnosti, která se bez pravdivých a otevřených informací o krizi, jejím pozadí i vývoji do poslední chvíle oddávala důvěře ve vládu a prezidenta Beneše jako architekta zahraniční politiky Československa. Jedním z hlavních témat debat je, zda bylo možné odmítnout mnichovskou dohodu a vést další ozbrojený odpor. Ne, protože odmítnutí dohody by bylo porušením mezinárodních dohod a smluv a na ČSR by bylo nahlíženo jako na původce války. Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 bylo Československo obklíčeno ze tří stran a německý útok by byl zdrcující. I po uvažovaném stažení armády na Moravu by odtud vedený odpor byl zlomen maximálně v horizontu několika týdnů. Uváděná hráz pohraničních opevnění, která muselo čs. vojsko opustit nepoškozená, byla diskutabilní. V celé délce hranic s Rakouskem budována nebyla a linie severní na starých hranicích s Německem byla ze dvou třetin nedokončená nebo nevyzbrojená. Důvodem situace byla politická liknavost předešlých vlád a v řadě případů diletantismus řízení staveb. Česká Maginotova linie je, bohužel, jen dalším mýtem.
Premium
Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium
Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně
Už mám předplatné - přihlásit se
