Hledám pointu příběhů kresličky, lékařky i automechanika, kteří chtěli v roce 1968 emigrovat kvůli okupaci | Reflex.cz
nahoru

Hledám pointu příběhů kresličky, lékařky i automechanika, kteří chtěli v roce 1968 emigrovat kvůli okupaci

Jana Bendová21. srpna 2019 • 17:40
Hledám pointu příběhů kresličky, lékařky i automechanika, kteří chtěli v roce 1968 emigrovat kvůli okupaci
foto: Paměť národa

Mám takový zvyk. Při výročích srpnové okupace Československa si pietně listuji zašlými stránkami časopisu Reportér, který vycházel v šedesátých letech 20. století. Nejspíš profesní úchylka. Získala jsem jen pár čísel, zažloutlých, potrhaných, z poslední třetiny roku 1968. Než ho normalizační komunisté v devětašedesátém zrušili, užíval si spolu s čtenáři krátký závan politické svobody. V jednom z říjnových čísel je i anketa s lidmi, jimž „Rusáci“ sebrali naději a kteří uvažovali o emigraci. Opravdu ti lidé nakonec odešli? Jak se jim v cizině dařilo? A pokud neodešli, jak prožili následující dvacetiletí? Jak hořký byl pro ně 21. srpen 1969, kdy Češi mlátili Čechy? Už jednou jsem je zkusila přes novinový text oslovit. Z dávné anonymity a minulosti (možná i ze zahraničí) nevystoupil nikdo z nich. Zkouším to tedy znovu, kdo ví, po jednapadesáti letech je to ještě méně pravděpodobné než minule.

Zmíněný Reportér číslo 38 má na zadní straně fotografie z vídeňské provizorní ubytovny pro Čechy a Slováky, které 21. srpen 1968 zastihl u moře v Rumunsku, Bulharsku či Jugoslávii. Vrátit se, nebo nevrátit, to bylo jejich dilema. Dnes víme, že během prvních dvou let po 21. srpnu se k emigraci odhodlalo přinejmenším 70 tisíc lidí.

Jak své dilema vyřešila doma v Praze třicetiletá úřednice H. M.? V anketě se Reportéru svěřila, že ani s chemickou průmyslovkou se tady u nás dobře neuplatnila, obstarala si proto místo „služky v rodině“ v Anglii. Jen na rok. Zda se vrátí, nevěděla.

Jedenadvacetiletá průmyslová kreslička O. P. z Plzně se zase chystala do Belgie za snoubencem. Kdyby ovšem nebylo 21. srpna, tak by odejít nechtěla: „Nechce se mi věřit tomu, že by byl všemu konec, ale vidím svého otce, jak je úplně zlomený, a vidím, že teď už nemám důvod zde ještě na něco čekat. Jakmile se usadím, vezmu si otce k sobě. Ano, souhlasí s tím – kdybych mu to bývala nabídla před 21. srpnem, tak by se urazil.“

Automechanik J. S. z Kolína, 27 let, mířil do Švýcarska. „Dal jsem sto korun na Fond republiky, ale teď mi to připadá k smíchu, na co fond, když si s ním nebudeme moci dělat, co budeme chtít? Je to asi špatné, odejít, když je zle, ale mám takový pocit hanby a chci se ho zbavit. Chci na to zapomenout, na ten 21. srpen. Chci se vůbec zbavit toho pocitu, že se to bude znovu opakovat, když si něco doma dovolíme, co se sousedům nelíbí. Jsme smolovatá země.“

Devětadvacetiletá lékařka J. M. odchod do ciziny zatím jen zvažovala. „Jestli tady cizí vojáci zůstanou, nechtěla bych tu být.“ K politickým důvodům podobně jako i další připočítala neutěšené ekonomické podmínky a nevalnou perspektivu.

Dělník, elektromechanik B. K., čtyřiačtyřicetiletý z Prahy, o emigraci nikdy předtím neuvažoval, i když mu vadilo tehdejší špatné socialistické hospodaření. Říkal si, že se musí počkat, až stará komunistická garda odejde. „21. srpen aspoň mě o ty naděje okradl. Teď už vůbec nevěřím, že budeme moci tu velkou věc udělat. Bylo to jako ve snu. Teprve teď mě to napadá – odejít. Je to těžké rozhodování, nejsem už mladík. Ale vím, že bych se tam uživil, mám dobrou specializaci, opravuji lékařské přístroje. Samozřejmě i proto, že bych si víc vydělal a mohl si víc koupit, ale také proto, že bych zase našel nějaký smysl. Víte, připadá mi to dost potupné, když si uvědomím, že žiju v zemi, která nesmí dělat to, co chce, čím by se proslavila. A tak asi odejdu.“

Odešel? A ti další z ankety? Pokud čtou oni nebo jejich příbuzní či známí tuhle vzpomínku z roku 1968, bylo by skvělé, kdyby se do redakce Reflexu ozvali. Každý načatý příběh by měl mít pointu.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější