Německý kriminálník a několikanásobný vrah Eugene Weidmann byl popraven ve 31 letech. První Weidmannův větší zločin byl neúspěšný. Pokusil se unést amerického turistu, tanečníka Jeana de Kovena. Na kontě měl vraždu dvou žen a čtyř mužů. Motiv jeho zločinů není zcela objasněný. Zdálo se, že vraždil kvůli zisku, ale paradoxně si tím nijak zvlášť nepolepšil.
Weidmann měl sklony ke kriminalitě už od mládí, ne-li od dětství. Ještě v rodném Německu byl v mládežnickém nápravném zařízení, později si odpykával tresty za krádeže a vloupání v rodné zemi a v Kanadě. Po roce 1937, kdy se odstěhoval do Francie, začal páchat své největší zločiny.
Nechutné chování publika
Gilotina Weidmanna popravila o půl páté ráno. Někteří se ale u popraviště scházeli už po půlnoci. O půl čtvrté ráno už byl prostor před popravčím strojem zaplněný asi šesti stovkami lidí. Než vyvedli odsouzeného z vězení Saint-Pierre ve Versailles, slyšel vřískající a pískající dav. Kvůli tomu, jak bylo obecenstvo neukázněné, se exekuce protáhla až do rozbřesku. Díky tomu jsou z popravy dobré fotografie.
Jeden pozorovatel si představení dokonce tajně nafilmoval z okna bytu. Někteří zvědavci seděli na střechách nad náměstím Louis-Barthu. Dvě ženy se pokoušely proniknout až ke gilotině, aby viděly Weidmenovu smrt z blízka. Byla to matka jedné z obětí vraha. Na náměstí dorazila elegantně ustrojená spolu s mladou dívkou.
Abé Fontaine zazvonil na znamení a ze dveří v přesném pořadí vyšli státní prokurátor, jeho asistent a Weidmannovi právníci, všichni v černém. Když vedli Weidmanna, křečovitě prý zavíral oči a v obličeji byl rudý. Popravčí odsouzenému strhl lehkou modrou košili. Nůž gilotiny oddělil Weidmannovu hlavu od těla pouhých 10 sekund po tom, co vyšel ze dveří. Dav byl neukázněný. Deník Paris-Soir popsal chování obecenstva jako nechutné.
Rovnost pro všechny
Autority se shodly, že místo aby gilotina sloužila jako odstrašující prostředek a měla na občany dobrý vliv, probouzí v nich nízké pudy. Nebyl to však definitivní konec proslulého francouzského nástroje. Gilotinu Francouzi používali až do roku 1977, jen ne na veřejnosti.
Vynález lékařů Guillotina a Louise byl pravděpodobně nejhumánnějším popravčím nástrojem vůbec. Oba lékaři chtěli zajistit rychlou, bezbolestnou a spolehlivou exekuci. Těžká železná sekera hlavu spolehlivě oddělila od těla. Byla obvykle ještě 10 až 13 vteřin živá, ale popravený by měl vlivem krvácení téměř ihned ztratit vědomí.
V předrevoluční Francii byly popravy velmi časté. Honorace byla obvykle popravována setnutím hlavy a ostatní oběšením. Guillotin a Louis tedy navrhli Národnímu shromáždění nový popravčí stroj s ideou rovnosti pro všechny občany tak, jak je to v hesle Velké francouzské revoluce.
Na poslední veřejnou popravu gilotinou se podívejte do galerie:
