Ve středu 22. února, den před 73. výročím zahájení masového přesídlování Ingušů a Čečenců do Střední Asie, schválili ingušští zákonodárci zákon zakazující na území této autonomní republiky Ruské federace jakékoli velebení Josifa Vissarionoviče Stalina.
Zákon stejně tak zakazuje budování památníků a soch bývalého „otce národů“ a pojmenovávání měst, vesnic nebo ulic po něm. Zapovězeno je rovněž ospravedlňování, či dokonce velebení jeho (zlo)činů a veřejné vystavování jeho portrétů.
Poslankyně Marjam Amrijevová označila mimo jiné za rouhání „stavět pomníky člověku, který deportoval desítky národů...“. Nemýlí se, neboť mezi „kolektivně potrestané národy“ patřili právě také Ingušové. Toto opatření však přichází v době, kdy se Stalin mezi Rusy stále těší velké popularitě a uznání.
Sázka na rusofobii
Když v roce 1942 Němci postupovali na Kavkaz, sázeli na letitou nenávist severokavkazských národů – Čečenců, Ingušů, Karačajevů a Balkarů –, mezi nimiž převládali muslimové, k Rusům a sovětskému zřízení. Aby se jim vlichotili, uplatňovali vůči nim relativně liberální politiku. Slibovali, že rozpustí kolchozy a znovu otevřou mešity. Zrekvírované zboží platili a důvěru si chtěli získat vzorným chováním k ženám.
Poté, co Němci pronikli na teritorium Čečensko-ingušské autonomní sovětské socialistické republiky (na jih od Grozného), obě tyto kavkazské národnosti, jež se ovšem vzájemně nesnášejí, své sympatie k „novému řádu“ neskrývaly a těžce na to spolu s jinými doplatily.
Kolektivní trest
Výnos Nejvyššího sovětu SSSR z 11. února 1944, tedy v době, když už Wehrmacht z Kavkazu ustoupil, nařídil likvidaci muslimských oblastí. Je nutno poznamenat, že NKVD měl v tomto „oboru“ značné zkušenosti. Již v srpnu 1941 deportoval povolžské Němce, jejichž autonomní republika byla zlikvidována. Koncem roku 1943 padlo rozhodnutí deportovat Karačajevy. V prosinci téhož roku postihl tentýž osud převážně buddhistické Kalmyky.
Osmnáctého března 1944 hlásil náčelník 3. správy lidového komisariátu státní bezpečnosti (NKGB) Milštejn náměstku lidového komisaře vnitra Kobulovovi ve Zprávě o provedení zvláštních převozů v souvislosti s vysídlením Čečenců, Ingušů a Balkarů:
„Při vyplnění pokynů soudruha Beriji byla dopravními orgány NKGB, NKVD spolu s administrativou železnic provedena opatření zabezpečující v nejkratší době vyvezení zvláštního kontingentu ze Severního Kavkazu (Čečenců, Ingušů a Balkarů). Bylo vypraveno 194 transportů – 521 247 osob.“ Příští měsíc následovalo přesídlení krymských Tatarů. „Orgány“ se tedy činily.
Milióny ve vyhnanství
Informace oddělení zvláštních přesídlení NKVD o počtu zvláštních přesídlenců k říjnu 1946 uváděla: „Celkem se ve zvláštním přesídlení nacházelo 2 463 940 osob, z toho mužů 655 674, žen 829 084 a dětí do šestnácti let 979 182. Největší počet zvláštních přesídlenců byl usazen v Kazašské SSR – 890 698. […] Mezi zvláštními přesídlenci se nacházeli: Čečenci a Ingušové – 400 478 (97 441 mužů, 110 818 žen a 191 919 dětí do šestnácti let). [...]“
Je těžké určit, kolik „zvláštních přesídlenců“ tuto Stalinovu pomstu za (skutečnou, domnělou i potenciální) kolaboraci nepřežilo, ale vzhledem k tomu, že v poválečném Sovětském svazu umírali hlady a následkem vyčerpání i obyčejní občané, kteří se ničím neprovinili, není možná přehnaný odhad, že šlo o třetinu deportovaných. Příslušníci „potrestaných“ národů se směli vrátit až za Chruščova, v roce 1957, ale povolžští Němci a krymští Tataři nikoli. Vstřícné gesto směrem ke krymským Tatarům učinil teprve Michail Gorbačov. I za to ho dnes mnozí Rusové proklínají.
