Necudný návrhář, odvážná modelka a atomový výbuch. Louis Réard před 80 lety představil světu bikiny
Když designér Louis Réard odhalil v roce 1946 v Paříži své dvoudílné plavky, způsobil s nimi senzaci i skandál. Nevídaně odvážný koupací úbor musela předvádět striptérka, na evropských plážích stíhala nositelky mravnostní policie a Amerika mu odolávala až do 60. let. Nakonec se ale nové plavky staly hitem, přestože je návrhář pojmenoval po atolu používaném pro atomové testy.
Pařížská veřejná plovárna Grands établissements balnéaires d'Auteuil, známá pod kratším jménem Piscine Molitor, byla už od svého otevření v roce 1929 známá uvolněnou bohémskou atmosférou. Dva bazény byly umístěné přímo v srdci Paříže v Bouloňském lesíku, nedaleko sportovních stadionů Parc des Princes a Roland Garros. Společenská smetánka se zde mísila s uměleckou avantgardou a o luxusu celého areálu svědčí asi nejlépe fakt, že první sezónu zastával roli plavčíka pětinásobný olympijský vítěz v plavání Johnny Weissmuller.
Weissmullerovo vypracované tělo, které mu v Hollywoodu zajistilo roli Tarzana, nebylo jediné, jehož dokonalost sem chodili návštěvníci obdivovat. Ve 30. letech se plovárna stala místem každoroční soutěže „Fête de l'Eau“, kde se volila letní královna krásy a některé odvážné návštěvnice sem dokonce neváhaly přijít v dvoudílných plavkách odhalujících úzký proužek štíhlého pasu. Když ale 5. července 1946 vešla mezi koupající se Pařížany tanečnice Micheline Bernardini, způsobila i v takto uvolněné atmosféře skandál.
Inspirace z Riviéry a závody návrhářů
Micheline nedorazila k bazénu ze své vůle. Jako modelku si ji najal Louis Réard, původním povoláním automobilový inženýr a držitel patentu na nevídaně odvážný koupací úbor. Dvoudílné plavky sice existovaly už před válkou, zakrývaly ale většinu těla nositelky a dolní díl se málokdy odvážil končit nad jejími koleny. Réard si však během pobytu na Riviéře v Saint Tropez všimnul (z ryze profesionálních důvodů), že mladé dívky mají při opalování ve zvyku vyhrnovat si nohavičky a rolovat horní díl co nejvýše. Napadlo ho proto nabídnout jim plavky kratší už ušité.
Réard nebyl sám, kdo chtěl francouzským krasavicím opalování ulehčit. Ještě než se z automechanika stačil přeškolit na krejčího, vyrukoval s odvážně střiženými plavkami zavedený návrhář Jacques Heim. V inzerátech svůj výtvor prohlašoval za „nejmenší plavky na světě“ a neváhal ho pojmenovat „atom“ - snad aby evokoval dojem, že nositelka způsobí na pláži výbuch pozornosti. Když Heimův výtvor uviděl Louis Réard, rozhodl se vyrazit do protiútoku. Plavky vytvořil z několika trojúhelníků látky spojených šňůrkami a promoval je sloganem „Plavky menší, než nejmenší plavky na světě“. Aby za svým konkurentem nezaostal ani jménem, dal jim rovněž jméno inspirované jadernou technologií. Vyčetl ho v novinách informujících o testovacím výbuchu atomové bomby odpálené na tichomořském atolu Bikini.
Nadšení i skandál
Když novopečený návrhář hledal ideální modelku, která by jeho výtvor poprvé předvedla veřejnosti, narazil na neočekávaný problém. Francie si užívala první poválečné léto plnými doušky. Vyrazit mezi lidi v úboru, o němž návrhář prohlašoval, že jde protáhnout snubním prstýnkem, se ale nechtělo ani nejodvážnější manekýně. Réard nakonec modelku našel až v nočním šantánu Casina de Paris. Když se tanečnice objevila na plovárně Piscine Molitor v miniaturních plavkách potištěných vzorem novinových titulků, způsobila takovou senzaci, že o ní informovaly na prvních stránkách noviny až v Anglii. Dámy se sice pohoršovaly, pánové ale přijali Réardův vynález s nadšením. Micheline Bernardini zahrnuli záplavou 50 tisíc milostných dopisů a nabídek k sňatku.
Zdatný obchodník Réard si svůj vynález nechal obratem patentovat a kul železo, dokud bylo žhavé. Nad pobřežím francouzské Riviéry začala kroužit letadla s vlajícími reklamními transparenty, zatímco na písku pláží se procházely sošné modelky v bikinách. Od slavného autodesignéra Henri Chaprona si Réard objednal výrobu speciální „silniční jachty“ vystavěné na podvozku limuzíny Packard a opatřené dřevěnou nástavbou, kormidelním kolem, kotvou a vysokým stěžněm. Na palubu naložil několik krasavic v bikinách a jezdil s ní v závěsu pelotonu prvního poválečného ročníku Tour de France. Mezi konzervativními venkovany sice způsobil pozdvižení, novináři píšící reportáže z cyklistických závodů ale roznesli zprávu o nové francouzské módě po celém světě. Netrvalo dlouho a bikiny se začaly objevovat po celém Středomoří. V Itálii, Španělsku a dalších katolických baštách se je sice pokoušeli mravokárci zakázat, zanedlouho ale marný boj vzdali.
Poslední bašta
Nejdéle odolávala novému trendu Amerika. Ledy prudérnosti začaly praskat, až když se v bikinách nechaly vyfotit hollywoodské hvězdy Rita Hayworth a Ava Gardner. Začátkem 60. let se pak odvážné plavky staly jedním ze symbolů rebelující „teen“ generace. Zpěvák Brian Hyland je hned v roce 1960 zvěčnil v prázdninovém hitu „Itsy Bitsy Teenie Weenie Yellow Polka-Dot Bikini“. Herečka Annette Funicello je přivedla na plátna kin v novém žánru „plážových“ romantických komedií, kde jí zdatně sekundoval krasavec Frankie Avalon. Když v polovině 60. let dorazila sexuální revoluce a hitparády ovládli kalifornští surfaři Beach Boys, bylo jasné, že s námi bikiny už zůstanou navždy. Ze šťastného vynálezce Louise Réarda udělaly čtyři látkové trojúhelníčky boháče. Jeho specializovaný obchod s bikinami fungoval na pařížském luxusním bulváru Avenue de l'Opéra dalších 40 let.
