Sexuální revoluce, image nového muže, ale i drogy, násilí a akty dětí. Jaký je odkaz Hugha Hefnera?
Hugh Hefner je jeden z mužů, jejichž práce je nerozdělitelně spojena s celou jejich osobností. Časopis Playboy i jeho vydavatel jsou společně zodpovědní za bourání sexuálních tabu v zapšklé poválečné Americe, za definování image moderního muže, nastartování éry hédonistického konzumu i za normalizaci zneužívání žen pro účely rychlého zisku. Ve všem byl Hefner úspěšný jako málokdo jiný.
Hugh Marston Hefner se narodil 9. dubna 1926 do rodiny, jejíž životní styl a hodnoty nemohly být vzdálenější image budoucího Playboye. Rodiče Glenn a Grace Hefnerovi byli přísní metodisté, kteří se do kosmopolitního Chicaga přistěhovali ze zemědělské Nebrasky a přivezli si s sebou přísné morální zásady. Nerozloučili se s nimi ani v dobách, kdy se jejich syn stal díky prodeji nahých fotek milionářem. Z jeho bohatství se kupodivu nestyděli profitovat. Matka poskytla synovi půjčku na vydání prvního čísla a otec Glenn dokonce působil ve vydavatelství Playboye jako pokladník a účetní. Jak ale sám tvrdil, s náplní časopisu nesouhlasil. Dovnitř prý nikdy ani nenahlédl.
Playboy debutuje
První číslo Playboye se na pultech ocitlo v prosinci roku 1953, kdy bylo Hefnerovi 27 let. Byl čerstvý otec a manžel, nedávno před tím se odstěhoval z domu svých rodičů a dal výpověď z pozice editora dětského časopisu. Vydání svého vysněného díla financoval z malé části z vlastních úspor, většinu kapitálu si vypůjčil od přátel a rodičů. Styl editorialu ale hovořil o úplně jiném životním stylu. Ideálního Playboye popisoval jako úspěšného muže, který si ve svém mládeneckém budoáru večer namíchá koktejl, pojí několik vybraných lahůdek, na gramofonu pustí smyslnou hudbu a s dámskou návštěvou se oddá diskusi o Picassovi, Nietzschem, jazzu a sexu.
Hra na Jamese Bonda nebyla jediným poselstvím, které nový časopis razil. Hefner věnoval napříč několika ročníky velký prostor publikaci traktátu „Filozofie Playboye“. Píše v něm o důležitosti prosazování osobní svobody, zavrhuje cenzuru a puritánský náhled na sex, razí myšlenky oddělení církví od státu a hájí svobodu slova a projevu. Nezůstal u pouhých slov. Když z něj Playboy udělal milionáře a veřejnou osobnost, neváhal na prosazování tehdy velmi kontroverzních témat vynakládat vliv a peníze. V zapšklé společnosti 50. let mu to příliš přátel nevyneslo. Časopis i jeho vydavatele zařadil na seznam nepřátel veřejné morálky mimo jiné i obávaný šéf FBI J. Edgar Hoover. Úspěch Playboye ale žádný mravokárce zastavit nedokázal.
„Kupuji to kvůli článkům“
První číslo Playboye s nákladem 51 000 výtisků vykoupili zákazníci během několika dnů. Ze zadluženého mladíka se stal rázem bohatý vydavatel. Na konci 50. let vykazoval časopis roční zisk v řádech milionů dolarů a jeho ušaté logo bylo známé po celém světě. V 60. letech poskočil náklad na milion výtisků a na vrcholu slávy se v 70. letech tisklo každého čísla kolem sedmi milionů. Hlavním tahounem časopisu byly samozřejmě nahé krásky a především skládaný velkoformátový plakát ukrytý uprostřed každého čísla. Jen s nimi by ale Playboy brzy zapadl do rychle narůstající nabídky pornografických magazínů. Hefner se tomu od samého počátku bránil. Jeho časopis neměl být schovaný v šuplíku za ponožkami. Majitel ho měl mít hrdě vystavený na konferenčním stolku a dávat jím najevo svůj životní styl. Playboy tomuto záměru podřídil estetiku fotografií, styl i náplň textů. Jeho modelky nebyly vyzývavé sexbomby, ale pohledné dívky, které by čtenář mohl potkat na ulici. Sám Hefner pro ně zavedl termín „The girl next door“ (dívka od sousedů) a trval na tom, aby je fotografové fotili v odvážných, ale ne vulgárních pózách. V redigování psaného obsahu šel ještě dál.
K Playboyi se od samého počátku pojí vtip, kdy stydliví pánové tvrdí, že si časopis kupují kvůli zajímavým článkům. Nikdo jim to sice nevěřil, jejich tvrzení ale věrohodné bylo. Už v roce 1957 najal Hugh Hefner jako editora textů Augusta Comta Spectorskyho. Spectorsky byl doslova ztělesněním ideálu newyorského intelektuála. Narodil se do bohaté rodiny, dětství prožil v Paříži a díky práci pro prestižní časopisy se znal s výkvětem tehdejší literární smetánky. Vedle obnažených dívek se zanedlouho začaly objevovat texty špičkových spisovatelů. V Playboyi vyšel poprvé román 451 stupňů Fahrenheita Raye Bradburyho. Během let k němu přibyl Vladimir Nabokov, Kurt Vonnegut, James Baldwin, John Updike, Norman Mailer nebo Haruki Murakami. Stejně prestižní byla sekce rozhovorů. Mezi zpovídanými nechyběl prezident Jimmy Carter, filozofové Bertrand Russell a Jean-Paul Sartre, osobnosti jako Malcolm X., Martin Luther King, Muhammad Ali, Miles Davis, John Lennon nebo Fidel Castro.
Nový muž
Kombinace odvážných fotografií a seriózních textů se ukázala být geniálním tahem. Místo aby byl Hugh Hefner vláčen po soudech jako jeho konkurent Larry Flint, stal se miláčkem liberální části americké společnosti. Byl oslavován jako prorok sexuální revoluce, která osvobodí ženy z osidel středověké puritánské morálky, z mužů udělá sofistikované džentlmeny a ctitele dámských půvabů. K jeho cti je potřeba zdůraznit, že se role zhostil velmi svědomitě. Jelikož se Playboy pohyboval tak jako tak na hraně veřejné akceptovatelnosti, mohl si dovolit věnovat prostor stejně obtížně akceptovatelným tématům – svobodě projevu, legalizaci antikoncepce, marihuany, právu na interrupci, rušení zastaralých zákonů omezujících osobní a sexuální svobody. Sám šel vždy příkladem. Věnoval velké částky na prosazování liberálních témat a aktivně za ně sám lobboval. Když Hefner začal v roce 1959 vysílat na televizním kanále ABC pořad „Playboy's Penthouse“, neváhal rušit sponzorské smlouvy firmám, kterým vadilo, že si zve jako hosty Afroameričany.
Časopis Playboy je často zmiňován jako jeden z nástrojů reformy image moderního muže. V americké poválečné společnosti byl ideálem mužství drsný farmář, kterému k životu stačí pánev fazolí na slanině, poslušná manželka a hromada dětí. Playboy srkající martini v designovém loftu mu nemohl být vzdálenější. Do prostředí ekonomického boomu ale zapadal daleko lépe a pro výrobce spotřebního zboží bylo zásadní, aby muži přestali na nakupování nahlížet jako na ženskou záležitost. Netrvalo dlouho a image moderního muže obklopeného luxusem začala z Playboye prosakovat do mainstreamových médií a odtud do zbytku společnosti. Image žen na tom byla bohužel podstatně hůř.
Žena jako zboží
Hugh Hefner se profiloval jako milovník žen a bojovník za jejich sexuální emancipaci. Ženy samotné ale v jeho plánech figurovaly především jako prostředek k dosažení jeho vlastních ambicí. Opakovaně například publikoval nahé snímky bez souhlasu aktérek. Hned v prvním čísle Playboye se objevily fotografie Marylin Monroe pořízené v době, kdy bylo pro začínající herečku pózování otázkou holého přežití. Akty měly být otištěny v anonymním kalendáři, Hefner je ale zakoupil a bez vědomí již slavné herečky je použil jako hlavní tahák debutujícího magazínu. Stejně později naložil se snímky Madonny, a neváhal dokonce otisknout fotografie své osobní přítelkyně moderátorky Vanny White. Z dnešního pohledu naprosto neuvěřitelnou epizodou je pak otištění fotografií Brooke Shileds. Budoucí filmová hvězda proslavená snímkem Modrá laguna na nich pózuje zcela nahá, přestože jí bylo v době focení pouhých deset let.
Do proklamovaného Hefnerova image nezapadal ani jeho soukromý život. Jeho epicentrem byl slavný „Playboy Mansion“ – luxusní sídlo, kde časopisecký magnát žil obklopen svými modelkami. Jeho mužští přátelé sice tvrdili, že ke svým „zajíčkům“ vždy přistupoval s ohleduplností a šarmem, skutečnost ale byla jiná. V roce 1963 se novinářka Gloria Steinem nechala v přestrojení za modelku najmout jako servírka do newyorského Playboy klubu. V reportáži v časopise Show pak popisovala, jak jsou dívky nuceny za mizivý plat pracovat dlouhé hodiny v nesnesitelně těsných kostýmech, snášet šikanu ze strany zaměstnavatelů a obtěžování ze strany hostů.
Ještě horší svědectví přinesla modelka Holly Madison přímo ze zákulisí Hefnerova sídla. Ve svých vzpomínkách přirovnává vlivného vydavatele k vůdcům kultů. Popisuje, jak ovládal každičký aspekt života svého harému. Dívkám nařizoval, co a kdy mají jíst, s kým se mohou stýkat, jak se budou oblékat. Kontroloval jejich finance, osobní život i vzhled. Na jeho příkaz musely podstupovat plastické operace a být vždy k dispozici sexuálním choutkám Hefnera, jeho přátel a hostů. Nechuť byla naprosto běžně překonávána alkoholem, podáváním drog nebo výhrůžkami. Playboy Mansion byl protkán sítí skrytých kamer a mikrofonů a Hugh Hefner měl díky nim k dispozici dostatek materiálu, kterým mohl každou neposlušnou modelku obratem zdiskreditovat.
Odkaz pana Playboye
Kritici i zastánci Hugha Hefnera se shodnou na jednom. V centru jeho časopisu byla vize svobodomyslného muže, pro kterého neexistuje žádné omezení. V realizaci této vize ale neváhal Hefner zacházet do velmi problematických končin. Jeho časopis určitě hrál velkou roli v boření sexuálních a společenských tabu a i některé feministické autorky mu přiznávají zásluhy v procesu ženské emancipace. On sám ale bojovnice za práva žen považoval za „přirozeného nepřítele“ a tvrdil, že je „musí zničit dřív, než ony zničí životní styl Playboye“. Objektivy jeho fotografů nezobrazovaly ženy jako sexuálně svobodné osobnosti, ale jako zboží, které si může úspěšný muž koupit. Stejně jako hodinky nebo whisky, jejichž reklamy se skvěly na stránce hned vedle Hefnerových zajíčků.
