Kauza údajného zneužívání dětí předznamenala už před 35 lety taktiky podporovatelů Donalda Trumpa
V roce 1990 skončila osvobozujícím verdiktem 13 let trvající kauza obvinění ze zneužívání dětí v kalifornské školce McMartin Preschool. Uměle vyvolaná panika zničila životy desítek lidí a je předobrazem dnešních konspiračních hnutí, které pomohly do prezidentského křesla vynést Donalda Trumpa.
Za mužem, který se pozítří ujme postu nejmocnějšího člověka planety, stojí hodně podivných podporovatelů. Nejpodivnější skupina se ale bezesporu rekrutuje z hnutí QAnon. Jeho zastánci tvrdí, že Donalda Trumpa seslal na zemi Bůh, aby vymýtil kult pedofilů, kteří z krve zneužívaných dětí vaří elixír mládí. Takto ve zkratce zesumírovaná myšlenka může působit směšně, a hnutí QAnon je opravdu mnohdy bagatelizováno jako vtip organizovaných trollích farem ze zasutých koutů internetu. V dnešní době mají bohužel internetové vtipy tendenci prorůstat do reality.
Velmi reálné byly davy přívrženců hnutí QAnon, které v roce 2021 ztekly budovu Kapitolu ve Washingtonu s vlastním „Q Šamanem“ v čele. Skutečný byl i samozvaný mstitel, který v roce 2016 vtrhnul s útočnou puškou do washingtonské pizzerie, kde měly být ve sklepě vězněné děti. Političku Marjorie Taylor Greene vyneslo otevřené hlásání QAnon konspirací až do pozice kongresmanky USA. Různé QAnon teorie cituje na Twitteru pravidelně i Elon Musk. Kash Patel, Trumpův pobočník a pravděpodobně budoucí ředitel FBI, měl narativ QAnon cíleně implementovat do sociálně sítě Truth Social, aby tak zvýšil návštěvnost skomírající komunikační platformy. QAnon tvoří obsah tisíců videokanálů, podcastů a skupin na sociálních sítích a úryvky jeho tvrzení zaslechnete i od lidí, kteří o samotné konspiraci nikdy neslyšeli. Povídačky o kanibalských pedofilech jsou sice čiré bláznovství, v podvědomí Spojených států jsou ale velmi silně zakořeněné a pravidelně vyplouvají na povrch.
Obdobím, kdy se konspiracím obzvláště dařilo, byla ranná 80. léta. Vláda Ronalda Reagana byla érou, kdy Spojenými státy otřásala panika z údajných satanistických kultů. Na hudebníky se snášely žaloby, že do nahrávek schovávají výzvy k sebevraždám. Množily se i případy, kdy státní orgány zaštítěné respektovanými experty pořádaly doslova hony na čarodějnice. Jedním z nejhorších případů byla kauza údajného zneužívání více než dvou stovek dětí ve školce McMartin Preschool.
Kauza začala v roce 1983 telefonátem na policejní oddělení Manhattan Beach v jižní oblasti Los Angeles. Judy Johnsonová oznámila, že její dvouapůlletý syn byl minimálně desetkrát zneužit ve školce provozované rodinou McMartinových. Pachatelem měl být pětadvacetiletý vnuk zakladatelky Raymond Buckey, který ve školce pracoval jako vychovatel. Syn paní Johnsonové byl podroben lékařské prohlídce, která ale žádné známky zneužívání neodhalila a chlapec ani nedokázal údajného násilníka identifikovat na předložených fotografiích. Policie přesto Raye Buckeyho zatkla a zajistila v jeho bytě obsáhlý důkazní materiál. Obsahoval mimo jiné gumovou kachničku, školní uniformu z vlastní maturitní oslavy a několik výtisků časopisu Playboy.
Policejní náčelník Harry Kuhlmeyer hned druhý den zaslal dopis dvěma stovkám rodičů, jejichž děti do školky docházely. Oznámil jim, že Ray Buckey je podezřelý ze zneužívání dětí a požádal je o nahlášení jakýchkoliv podezřelých okolností. Dopis obsahoval velmi podrobný a velmi necitlivě stylizovaný seznam možných způsobů zneužívání. Mezi rodiči pochopitelně okamžitě vypukla panika.
První pochybnosti
Důvěryhodnost obvinění kupodivu hned na počátku narušila žena, která celý případ iniciovala. Judy Johnsonová neustále doplňovala svou výpověď a její tvrzení byla čím dál tím bizarnější. Oznámila například, že ředitelka školky Peggy Buckeyová je hlavou satanistické církve. Jejího syna prý vzala do kostela, kde před jeho očima uřízla hlavu jinému dítěti a donutila ho pít krev oběti. Ray Buckey měl jejího syna zneužívat před ostatními dětmi, tančit po školce v kostýmu Santa Klause, společně s ostatními učiteli sekat na kusy malé králíčky a jejich krví kreslit dětem na těla satanistické symboly.
O příčetnosti Judy Johnsonové začali postupně pochybovat sami policisté. Případu se už ale chytily noviny a začali se na něm přiživovat různí samozvaní ochránci zneužívaných dětí. Policejní šéf, zahlcený žádostmi ze všech stran, spustil rozsáhlé vyšetřování celé školky. Místní úřad státního zástupce požádal rodiče domnělých obětí, aby nechali děti vypovídat před specialisty losangeleského terapeutického centra Children’s Institute International (CII). Postupně sem rodiče přivedli skoro 400 dětí ve věku od 4 do 10 let.
Shromažďování důkazů
Jak se později ukázalo, techniky používané institutem byly, mírně řečeno, kontroverzní. Terapeuti s vyslýchanými dětmi komunikovali prostřednictvím různých maňásků a loutek, zároveň jim předkládali anatomicky věrné figuríny, aby mohly ukazovat, kde a jak jim násilníci ubližovali. Popisovali jim, často prý velmi explicitně, scénáře údajného zneužívání a povzbuzovali je k výpovědi tvrzením, že spolužáci už „ošklivé tajemství“ prozradili. Děti postupně začaly vypovídat a terapeuti nijak nebránili tomu, aby se ve svých svědectvích navzájem neovlivňovaly. V protokolech CII se začaly množit stále podivnější zprávy o tajných místnostech a podzemních tunelech vyhloubených pod školkou. O čarodějnicích létajících na košťatech. O obětování zvířat a satanistických rituálech. Terapeuti nezpochybnili ani ta nejméně pravděpodobná tvrzení. Podle jejich doktríny dítě nebylo schopno lži, a bylo nutné mu zcela věřit.
Shromažďování hmotných důkazů probíhalo o poznání hůře. Důkladné prohlídky neodhalily ani ve školce ani v domovech obviněných žádné fotografie ani videopásky, přestože měla být výroba pornografie hlavním motivem zneužívání. Suterén školky neskrýval žádné tajné místnosti ani vstup do podzemních tunelů. Skupina asi padesáti rodičů rozzlobených neúspěchy policistů se rozhodla vzít vyšetřování do vlastních rukou. Zaplatila firmu specializovanou na archeologické vykopávky a společně s ní rozbagrovala pozemky v širokém okolí školky. Neobjevili na nich vůbec nic. V řadách vyšetřovatelů se začaly ozývat hlasy, že by měl být celý případ od základů přehodnocen. Státní zástupce Robert Philibosian byl ale opačného názoru. Vedl právě kampaň za své znovuzvolení a image ochránce zneužívaných dětí se mu velmi hodila. Rozhodl se proto
obvinit nejen Buckeyho a jeho matku, ale s nimi i pět dalších žen, včetně šestasedmdesátileté zakladatelky školky a tří učitelek. Označil je za organizovaný pedofilní kult vyrábějící ve velkém dětskou pornografii a kauzu poslal k soudu.
Chuck Norris v podezření
Proces se zapsal do dějin soudnictví jako jedna z nejdelších a také nejbizarnějších kauz. Počet údajných obětí se v době předsoudního řízení vyšplhal už na skoro 400 a s jejich počtem rostla i fantastičnost výpovědí. Když byly děti předvolány k výslechu, citovaly texty oplzlých písní, které jim měli vychovatelé zpívat. Popisovaly pravidla různých zvrhlých her a místa, kde se měly odehrávat. Mimo jiné je prý vychovatelé vozili na farmy v horách, do cirkusů, automyček, skladišť a tajných místností, do kterých se muselo lézt dlouhými tunely. Jeden z chlapců barvitě popisoval, jak je učitelé zavedli na hřbitov, kde děti musely vykopat z hrobů rakve a učitelé pak mrtvá těla rozřezávali noži. Když ho obhájce požádal, aby z fotografií údajné násilníky identifikoval, ukázal chlapeček na dva obličeje. Jeden patřil městskému zastupiteli, druhý byl Chuck Norris.
V září 1985, zhruba rok po zahájení předsoudního řízení, se na straně žalobců otevřeně ozývaly hlasy, že případ skončí obrovským fiaskem. Jejich pochyby zesílily poté, co obhajoba získala videonahrávku jednoho terapeutického výslechu. Psycholožka na ní prostřednictvím loutky detektivního psa naléhala na dítě, ať udělá rodičům radost a přestane zapírat. Tvrdila, že 183 spolužáků už „ošklivé tajemství“ prozradilo, protože jsou dobří detektivové. Psík také dítěti sugeroval, že učitelé jsou „nemocní na hlavu“ a zaslouží, aby je někdo pořádně zbil. Další nahrávkou, kterou státní zástupce obdržel, byl záznam rozhovoru s jedním ze žalobců. Ten na kameru amatérských dokumentaristů otevřeně prohlásil, že celé obvinění stojí pouze na pochybných expertízách, a nebýt tvrzení očividně duševně nemocné Judy Johnsonové, nikdo z obžalovaných by před soudem nestál. Předložené materiály posuzoval nový státní zástupce Ira Reiner. K pobouření rodičů se rozhodl zprostit pět ze sedmi obžalovaných viny, protože proti nim neexistovaly žádné věrohodné důkazy. Raymonda Buckeyho a jeho matku Peggy ale poslal před soud. Dlouhá léta poté v rozhovoru prohlásil, že rozhodnutí stále lituje.
Soud
Samotný soud se odehrával v podobném duchu jako předsoudní řízení. Obžaloba opakovala teorii o organizované skupině pedofilních násilníků a výrobců dětské pornografie. Obhajoba trvala na tom, že proti jejich klientům neexistují žádné důkazy a celé tvrzení stojí pouze na pochybných expertízách terapeutů z CII. Slyšení přesto trvala dlouhé týdny. Bylo předvoláno více než šest desítek svědků včetně devíti dětí. Vypovídali psychologové, terapeuti, i devětkrát trestaný recidivista, kterého žalobci najali, aby uvězněného Buckeyho špehoval. Nejhůře kupodivu dopadla výpověď vedoucí terapeutky institutu CII. Kee MacFarlaneová se snažila obhajovat své metody a zaplétala se do nich tak důkladně, že nad nimi vyjádřil znepokojení i sám soudce.
Případ dospěl do finále po neuvěřitelných 13 letech. Porota obžalované 18. ledna 1990 zprostila obvinění v 52 bodech obžaloby, ve 13 dalších bodech ale nedokázala dospět k verdiktu. Do ulic okamžitě vyrazily stovky rozhořčených občanů, v jejich čele šli rodiče údajných obětí s transparenty „Věříme našim dětem“. V proslovech obviňovali soud ze spiknutí s kultem pedofilů a žádali, aby viníci obdrželi nejpřísnější tresty. Na podpoře rodičů se pochopitelně zviditelňovala řada veřejných osobností a politiků, a díky jejich vlivu se případ dostal k dalšímu soudu. Ten skončil zamítnutím dalších bodů obžaloby, ale na úplném zrušení obvinění se porota opět neshodla. Třetí soud už státní zástupce nevyhlásil a případ byl odložen.
Důsledky honu na čarodějnice
Kauza údajného zneužívání dětí v McMartinově školce stála daňové poplatníky přes 15 milionů dolarů. Výsledkem byla rozvrácená komunita města Manhattan Beach. Část občanů nechápala, jak se jejich oblíbená školka mohla stát cílem doslova „honu na čarodějnice“. Druhá žila v přesvědčení, že soudní systém odmítl potrestat lidi, kteří ubližovali jejich dětem. Nejhůře dopadli samozřejmě sami obvinění. Raymond Buckey strávil ve vyšetřovací vazbě pět let, než mu soudce odsouhlasil podmínečné propuštění na kauci. Školka zanikla a soudní výlohy spolkly celoživotní úspory celé rodiny. Buckeyovi se pokusili nejagresivnější obviňovatele zažalovat pro urážku na cti. V roce 1991 na nich vysoudili jeden dolar a u místní komunity si ještě více pošramotili pověst. Město, kde vychovávali celé generace předškoláků, museli opustit. Odstěhoval se i jejich obhájce, kterému ještě dlouho po skončení případu chodily poštou výhrůžky smrtí.
Ozvěna případu doznívala dlouhá léta. Pracovníci ve školkách a školách dostávali přísné instrukce, jak se k dětem chovat, aby nezadali sebemenší důvod k podobnému nařčení. Mnoho zařízení a dětských center bylo pro jistotu zrušeno. Po celé Kalifornii i ve zbytku USA se množily zprávy o satanistických kultech a organizovaných skupinách pedofilních násilníků. Pomáhali je šířit bulvární novináři i nezodpovědní editoři seriózních periodik. Různí fantastové na nich stavěli složité konspirace, které měly sahat až do nejvyšších uměleckých a politických kruhů. Panika během let pomalu utichla. Jak dnes vidíme, nezmizela navždy. Političtí manipulátoři dobře pochopili, jak mocný nástroj k vyvolávání strachu se v podobných obviněních skrývá. Dnešní hnutí QAnon tedy není nic nového. Podobné konspirace se objeví pokaždé, kdy se někomu hodí vyvolat strach a obratem nabídnout řešení v podobě zachránce seslaného samotným Bohem.
