Ze Saúdské Arábie dnes každý den proudí 11 milionů barelů ropy a pod povrchem pouště se jich podle odhadů skrývá asi 260 miliard – asi pětina celkových zásob ropy na světě. Ještě ve 30. letech minulého století byla tato ropná velmoc chudým pouštním státem a o koncese na geologický průzkum žádný z vyspělých států nejevil zájem. Vrtání ropných studní ve vyprahlé poušti se zdálo být příliš riskantní podnik.
Prvním státem, který se do hledání ložisek ropy na Středním východě pustil, byla Velká Británie. Multimilionář William Knox D’Arcy podepsal už v roce 1901 koncesi s perským šáhem Muzzufar al-Din Kajarem a v roce 1908 skutečně našel ložisko v Zagroských horách. Další podstatné nálezy ale byly spíše sporadické. Mezi geology převládal názor, že skladba oblastí Perského zálivu a Arabského poloostrova není pro výskyt ropy ideální. Zdejší vládci navíc nebyli příliš nakloněni spolupráci se západními státy a snažili se v oblasti upevnit svou vlastní moc. Na geologický průzkum neměli technologie a finanční prostředky raději investovali do hledání zdrojů daleko cennější komodity, než byla ropa – pitné vody.
Konec století páry
Situace se změnila na konci I. světové války. Britské válečné loďstvo jasně ukázalo, že parní stroj je minulostí a budoucnost dopravy a průmyslu bude patřit spalovacím motorům. V obnoveném zájmu o hledání ropných ložisek hrály hlavní roli Spojené státy, které se rychle stávaly automobilovou velmocí. Tamní ropný průmysl ovládaly nástupnické firmy gigantu Standard Oil Johna D. Rockefellera, která se v roce 1911 musela na příkaz antimonopolního úřadu rozdělit na 43 samostatných společností. Jedna z nich – Standard Oil of California (Socal, později přejmenovaná na Chevron) – dokázala v roce 1931 dosáhnout dohody s vládcem Bahrajnského království o postoupení práva na geologický průzkum. O rok později zde prospektoři skutečně narazili na ropu a uvědomili si, že vyprahlý chudý region skrývá větší bohatství než všechny zlaté doly světa.
Bahrajn je geologicky velmi podobný s pevninou asi 50 kilometrů vzdáleného Arabského poloostrova, jehož pouštěmi a horami už asi rok putoval geolog Karl Twitchell. Král Abd al-Azíz Ibn Saúd si ho najal, aby mu našel zdroje pitné vody, což se Twitchellovi sice nepovedlo, ale svého zaměstnavatele informoval, že by se na jeho území mohla nacházet ropa. Ibn Saúd ho proto vyslal za firmou, která už jednou dokázala černé zlato v regionu najít.
O tom, jak malou víru Saúdové do ropy vkládali, svědčí podmínky, které si se Standard Oil dohodli. Přestože jednání vedená ministrem financí Abdullahem Suleimanem trvala dlouhé hodiny, Američané se nakonec zavázali pouze k platbě 55 000 liber ve dvou splátkách a ročnímu poplatku 5000 liber po dobu 60 let. Další poplatky a půjčky měly následovat až v případě, že bude ropa skutečně nalezena, a z každé vytěžené tuny měla Saúdská Arábie obdržet 4 šilinky. V dnešní perspektivě takové částky vypadají směšně. V roce 1933 ale ještě nebylo zdaleka jasné, jak výprava do hlubin pouští vlastně dopadne.
Studny v poušti
Pátrání započalo přesně před 90 lety. Abdullah Suleiman obdržel první splátku ve zlatých šterlincích, které Američané nedokázali sehnat oficiální cestou a museli je nakoupit na londýnském černém trhu. Až když mince ministr osobně přepočítal, mohli z Bahrajnu připlout dva zkušení prospektoři Robert Miller a Schuyler Henry. Za první testovací místo si v 930 000 čtverečních kilometrech pouště zvolili vrch Jabal Dhahran. Byl vzdálený asi 15 kilometrů od přímořské vesnice Dammam a tvarem a skladbou podloží připomínal naleziště v Bahrajnu. Vrt studny Dammam 1 byl započat v červnu 1934, ale přes všechny naděje, které do ní geologové vkládali, se ropa neobjevila. V hloubce 976 metrů proto práce ukončili.
Když i dalších pět vrtů zůstalo suchých, začali šéfové Socal pochybovat, jestli se ve svých předpokladech neunáhlili. Geolog Max Steineke, který byl v roce 1936 pověřen vedením průzkumu, ale naléhal, aby zkušební vrty pokračovaly a aby se ropa hledala ve větších hloubkách. Vedení firmy se rozhodlo mu důvěřovat. Na místo dorazili další inženýři i dělníci a 7. prosince 1936 narazili studnu Dammam 7. Vrt provázely technické problémy, ale Steinke věřil, že tentokrát hledají na správném místě, a přesvědčoval vedení firmy, že jim do Nového roku oznámí radostnou událost. V poslední den roku událost opravdu přišla, nebyla však radostná. Vrt narazil na kapsu zemního plynu a výtrysk rozmetal zařízení po širokém okolí. Max Steineke byl neoblomný. Plošina byla proto znovu vztyčena a práce pokračovala. Na začátku března se těžaři provrtali do tehdy nezvyklé hloubky 1441 metrů. Ze studny začalo prýštit 4000 barelů ropy denně.
Vzestup arabských velmocí
Události staré pouhých devět dekád doslova převrátily svět vzhůru nohama. Parní stroj nahradil spalovací motor, z chudých pouštních království se staly nejbohatší státy světa, které se rychle začaly zbavovat závislosti na svých západních partnerech. Arabian-American Oil Company (Aramco) byla původně konglomerátem saúdské královské rodiny, Standard Oil of California, TEXACO (Texas Oil Company), Standard Oil of New Jersey (později přejmenované na Exxon) a Socony-Vacuum (pozdější Mobil Oil). Saúdská strana ale od samého počátku tlačila na vyjednání nových podmínek těžby a v 70. letech začala skupovat v Aramco vlastnické podíly. V roce 1973 pak Saúdové využili dominantního postavení v organizaci států vyvážejících ropu (OPEC) a jako odvetu za americkou podporu Izraele ve válce s arabskými sousedy vyhlásili ropné embargo. Ropná krize způsobila otřesy v celé světové ekonomice a přinutila americké společnosti přistoupit na požadavek odprodat saúdské vládě zbývající podíl akcií. V roce 1980 byla společnost přejmenována na Saudi Aramco.
