V těchto dnech si připomínáme hned dvojici výročí, která negativně ovlivnila politické prostředí v novodobých dějinách České republiky. Je to jednak 25 let od uzavření takzvané Opoziční smlouvy (9. červenec 1998), ale právě dnes i 10 let od chvíle, kdy tehdejší prezident Miloš Zeman jmenoval úřednickou vládu Jiřího Rusnoka (10. červenec 2013). Zatímco ta první událost byla pokus o mocenský kartel mezi Václavem Klausem a Milošem Zemanem, kteří chtěli vyšachovat ze hry malé strany a prezidenta Václava Havla, v tom druhém případě skrze jmenování Jiřího Rusnoka premiérem Miloš Zeman udělal z ústavy hadr na boty a ohnul ji jako luk. Zastavme se na chvíli u této události.
Na začátku léta 2013 byla politická scéna v České republice ve varu. Po policejní razii na Úřadu vlády podal tehdejší premiér Petr Nečas (ODS) 17. června demisi své vlády. Rozebírat všechny děje kolem této události by vydalo na celý seriál, ale pojďme dál. Přestože Petr Nečas padl, politické síly tvořící půdorys jeho kabinetu byly připraveny vládnout dál a nominovaly nového premiéra, přesněji řečeno premiérku. Měla jí být tehdejší předsedkyně sněmovny Miroslava Němcová. Ta dokonce měla k dispozici 101 podpisů, které deklarovaly, že má většinu ve sněmovně.
Miloš Zeman, který v tu dobu měl za sebou 100 prvních dní na Hradě, však rozehrál úplně jinou hru. Vycítil, že má ideální příležitost překreslit aktuální mocenskou mapu, a po sérii konzultací se všemi sněmovními stranami oznámil, že jmenuje úřednickou vládu v čele s exministrem průmyslu Jiřím Rusnokem. To, že Rusnok neměl jasnou podporu ve sněmovně pro svůj kabinet, Zemana nikterak netížilo. A skutečnost, že dosluhující koalice stále deklarovala většinu v dolní komoře, prezidenta nezajímalo už vůbec. Postavil si hlavu a konal. Jmenoval Jiřího Rusnoka premiérem a do vlády mu nadiktoval partu svých přátel, s nimiž měl své úmysly a kteří pro Zemana a jeho okolí měli v následujících měsících leccos uhrát či zajistit.
Když sněmovní strany pochopily, že Zeman si svoji vládu prosadí bez ohledu na jejich vůli, deklarovaly odhodlání zemi co nejdříve přivést k předčasným volbám. To však nebránilo poslancům ČSSD a KSČM hlasovat pro vyslovení důvěry Rusnokově vládě. Ta ji přesto nezískala a podala demisi.
Předčasné volby na podzim 2013 totálně překreslily politickou mapu země. ODS se jen tak tak udržela ve sněmovně a TOP 09 také ztratila. Do dolní komory se naopak vrátili lidovci a ve sněmovních lavicích zasedli i zástupci nových stran v čele s Andrejem Babišem a Tomiem Okamurou. Ve volbách zvítězila ČSSD, nicméně její šéf Bohuslav Sobotka po „lánském puči“ málem přišel o premiérské křeslo. Miloš Zeman totiž rozehrál další špinavou hru, kterou chtěl do čela další vlády dosadit někoho jiného než šéfa vítězné strany. Nejčastěji se mluvilo o loajálním a všehoschopném Michalu Haškovi. Zde však už Zeman narazil a poté, co se tento komplot provalil, zařadil zpátečku a nakonec jmenoval novou vládu složenou ze zástupců ČSSD, ANO a KDU-ČSL. S instalací nové vlády však dlouho otálel a v demisi vládnoucího Rusnoka nechal v úřadě s jeho týmem až do konce ledna 2014.
Odstavení pravice od moci a prosazení úřednické vlády bylo krokem, pro který Miloš Zeman neměl oporu v ústavě, a jednalo se de facto o jeho politickou svévoli. Podobné praktiky, které různě ohýbaly ústavu, Zeman dělal i nadále (například odmítal jmenovat některé ministry, profesory atd.) a testoval tím nervy i odolnost svých politických soupeřů. Dlužno dodat, že premiéři Bohuslav Sobotka i Andrej Babiš byli pro Zemana snadným soustem, díky čemuž Zeman zkoušel uměle přetvářet český politický systém z parlamentního v poloprezidentský. Nakonec se mu to nepodařilo. Způsob Zemanovy politiky s koncem jeho mandátu na Hradě čeští voliči odmítli ve sněmovních i prezidentských volbách na podzim 2021 a letos na začátku roku. Zeman proto na Hradě skončil jako neúspěšný politik a zapšklý člověk, od kterého se chce velká většina české společnosti co nejvíce odstřihnout a pokud možno co nejdříve na něj zapomenout.
