Chaubin říká, že v projektu, sestávajícím z fotografií 90ti objektů ve 13ti různých zemích, chtěl zachytit nečekaný rozmach představivosti a fantazie sovětské architektury 70.-90. let. Na rozdíl od uniformních budov socialistického realismu let čtyřicátých a padesátých se pozdní období socialismu vyznačuje mnohotvárností až chaosem, symbolizujícím postupný rozpad SSSR.
V hledání roztroušených objektů Chaubinovi pomohly archivy a publikace Architektura v SSSR. Zdokumentoval budovy, o kterých mu říkali, že byly dávno zbourány, u mnohých to stihl na poslední chvíli. Ve většině zemí se však jeho zájmu o dnešní mainstreamové estetice nekonvenující budovy podivovali.
Obecně odmítavý přístup k brutalismu v architektuře se naštěstí začíná pomalu měnit. Litva a Estonsko se staly prvními zeměmi, které plánují budovy zapsat na seznam památníků architektury. Podle Chaubina zde dobře chápou, že historická pustota je horší než nejednoznačné dědictví. V českém prostředí se popularizací československé architektury let 1948-1989 zabývá Architektura 489.
