Když se spisovatel Jan Folný, novopečený laureát Literární ceny Reflexu, a šéfredaktor našeho týdeníku Marek Stoniš 20. září potkali na slavnostním předávání této trofeje (a samozřejmě také Literární ceny Knižního klubu), upekli během večera spolupráci. Z Irska, kde prozaik pracuje v byznysu představeném mj. seriálem Bílý lotos, do Česka přiletí týden co týden sloupek, který vám rozsvítí upršené pátky. „Jsou to takové (ne)vážné miniatury o lidech kolem mě, o lidech, co potkávám. Říkám tomu Lidi, co mi nejsou folný,“ vysvětluje autor povídkové sbírky Buzíčci nebo románů Víkend v Londýně a Hotel Royal. Ve svém druhém sloupku vzpomíná na setkání se spřízněnou duší a na divadelní představení, po němž se katarze bohužel nedostavila...
Potkal jsem ho v Londýně v divadelním baru. A protože obsluze zrovna na několik minut došel nápoj, který jsme si oba měli v úmyslu objednat, dali jsme se do řeči.
O tom, jak dlouho trvá vyměnit sud. O tom, proč si nedat k pití něco jiného. O tom, jak se nám líbí po první polovině ta divadelní hra, na kterou jsme oba přišli sami. Nic moc, bude těžké to vydržet až do konce, shodli jsme se. Zničehonic jsem měl pocit, že bych se s tímhle klukem mohl shodnout na více věcech. Bavili jsme se dál: máme stejný smysl pro humor, vypadá to, že i stejné zájmy.
Pak se mě zeptal, co dělám. Běžně na tuhle otázku odpovídám větší či menší lží, ale protože jsem vycítil, že tohle povídání s neznámým člověkem má potenciál být něčím víc než jen náhodným setkáním, na které brzo zapomenu, a proto bych měl jeho základy vystavět na upřímnosti, protentokrát jsem nelhal: „Jsem uklízeč.“ To ho odradí, napadlo mě, a tak jsem rychle dodal, že mimo jiné trochu píšu.
On se usmál a řekl mi, že to je cool a normální a že tady v Londýně má každý za svým povoláním, které většina lidí dělá nerada, ale zkrátka musí, aby se uživila, lomítko. Což znamená, že v podstatě jsi nebo chceš být někým jiným.
„Koneckonců jsme v baru, vsadím se, že tenhle barman, co tak pomalu mění sud s pivem, je barman lomeno aspirant herectví. Vlastně znám docela dost lomeno herců, lomeno zpěváků,“ dodal. „V tom případě jsem uklízeč / spisovatel.“ – „A co píšeš?“ „Teď nic. Jsem zablokovanej.“ – „Tak to bych ti možná mohl pomoct to odblokovat. Já jsem totiž údržbář,“ pohrál si s angličtinou. Zasmál jsem se tomu a pak se zeptal: „Jsi údržbář lomeno…“ – „Lomeno nic. Jen údržbář. I když vlastně rád maluju a posílám svoje výtvory různým galeriím.“ – „Řekl bych, že jsi určitě dobrej!“ – „Na odblokování určitě. Jako malíř ne tak dobrej. Proč se směješ?“ – „Protože v mým mateřským jazyce to ,pomůžu ti tě odblokovatʻ zní tak nějak… sexuálně.“ – „V angličtině taky.“
A potom před námi na baru konečně přistanou dvě malá piva. Několik dalších rychlých slov, vtípků a pak už jen divadelní gong oznamující, že druhá půlka téhle nudné hry – asi ji napsal nějaký dramatik / účetní – za moment začne. Rychlé vyprázdnění sklenic a močových měchýřů. A pak před dveřmi toalet neohrabané rozloučení a rozchod. Odešel do přízemí, já na balkón.
Druhá půlka představení byla ještě horší než ta první. Hrozně se vlekla a z balkónu jsem měl špatný výhled do přízemí.
A když konečně přišel konec, seběhl jsem dolů do rychle se vyprazdňujícího přízemí. Připravená výmluva zněla Chtěl jsem vidět, jestli jiný úhel pohledu na jeviště nezmění můj názor na tuhle tříhodinovou srajdu. Ale výmluvu nebylo komu sdělit. Asi to do konce opravdu nevydržel a odešel. Mezi již prázdnými řadami procházela uvaděčka a sbírala ze země odpadky. „Scéna byla poddimenzovaná a měli se víc soustředit na vnitřní život postav,“ pravila uvaděčka / divadelní kritička, sbírajíc ze země obaly od čokolád a gumových bonbónů.
