Podle výzkumné agentury Nielsen Admosphere v neděli večer kralovala sledovanosti Česká televize se svým prequelem k Případům 1. oddělení, s Devadesátkami. Devadesátky vyhrály ve všech věkových kategoriích a u populace nad patnáct požraly téměř polovinu všech televizních diváků. Je to první velká sledovaná novinka roku 2022. Ale překvapivé to rozhodně není, Češi jako národ zbožňují kriminální seriály, zbožňují reálné případy a ze všeho nejvíc zbožňují fiktivní verze pražské kriminálky.
Bez ohledu na to, jestli jsme monarchie, totalitní noční můra nebo demokracie, Češi si vždycky užijí dobrou detektivku se správným koncem, kde je spravedlnosti učiněno za dost a viníci po zásluze potrestáni. Za monarchie a první republiky to byly hlavně soudničky a zprávy v novinách, potom povídky, které byly z podobných případů přepsány do literárně přijatelnější podoby, a jakmile se rozšířila telka, přesunuli se kriminalisté na obrazovky.
Devadesátky jsou jen poslední z dlouhé řady mimořádně populárních „podle reálných případů” zpracovaných kriminálek. Pojďme se podívat na ty nejúspěšnější.
Hříšní lidé a Panoptikum
První republika je taková naše viktoriánská Anglie. Naše místo na slunci, kdy bylo všechno v pohodě. Jasně, objektivně víme, že spousta věcí v pohodě nebyla a sociální nůžky byly tenkrát rozevřené téměř k bodu zlomu. Ale byly to naše sociální nůžky. Naše Praha, naše pražská galérka. A naši páni inšpektóři, kteří tyhle zločince chytali.
Už jsme tu zmiňovali soudničky a jejich literární inkarnace. Nejslavnějším autorem tohoto žánru byl u nás Jiří Marek, který vdechl slavnému pražskému policejnímu IV. oddělení velice lidskou a téměř čapkovskou kvalitu. Detektivové Brůžek, Bouše, Mrázek a pochopitelně policejní rada Vacátko mu vznikali pod rukama od první republiky až hluboko do éry komunistického Československa.
Když pak v šedesátých letech vznikla velká touha po pravém ryzím československém kriminálním seriálu, nebyli lepší kandidáti pro hlavní postavy než pánové ze „čtyřky”. Na scénáři k seriálu i k doprovodným filmům pak dělal sám Jiří Marek osobně, který se podle spisovatelky Blanky Kovaříkové nad celým castem úplně tetelil blahem.
A blahem se tetelili i diváci, kterým Vacátko a jeho kolegové během prvního runu v podstatě vydedukovali díru do hlavy. Solidní detektivka s lidsky napsanými policisty v nostalgických kulisách prvorepublikové Prahy… V podstatě neexistuje šance, že by nějaký seriál mohl někdy Hříšné lidi překonat. A to včetně jejich vlastního pokračování.
Těžko říct, proč se Panoptiku města pražského nepodařilo o dvacet let později dorovnat legendární status svého předchůdce, ale prostě nepodařilo. Možná je to tím, že narozdíl od Hříšných lidí je Panoptikum natočené v barvě, možná je to tím, že chybí rada Vacátko (přestože Adamíra jako rada Korejs je excelentní volba).
30 případů majora Zemana
No jasně, Honza Zeman byl založen na reálných případech, asi jako se zakládaly na realitě kapitoly o husitech v předlistopadových učebnicích dějepisu, ale zmínit ho musíme. Přestože všechny ty kauzy mají správný komunistický twist a natočené to taky není bůhvíjak (obzvlášť super je Honza, který se vrací z koncentráku vyžraný jak prase), některé měly vážně reálný základ. Ať už se ty zločiny staly v komunistickém Československu nebo i za první republiky.
A mimochodem, autorem předlohy k jednomu z nejslavnější dílů, k Mimikrám, je právě Jiří Marek. Ostatně, politicky můžete seriály kroutit jak chcete, ale nikdy nedostanete úspěšnou kriminálku bez solidní detektivky uvnitř. A nakonec i ta politika tak trochu bouchla tvůrcům do ksichtu. Legenda praví, že postava, kterou ztvárnil Radoslav Brzobohatý, imperialistický živel a Honzova nemesis agent Bláha, se musel do seriálu vrátit pro finální kulku, aby po něm divačky přestaly vzdychat. A Ladislav Mrkvička, který zase v seriálu představoval takovou bondovskou postavu, ten se zase při natáčení ožral a nadával dohlížejícím estébákům do fašistů, takže je pak musel odprosit a stejně u štábu skončil.
Jo, kdo s komoušema zachází…
Malý pitaval z velkého města
To Malý pitaval měl tendence se na propagandu v podstatě vybodnout. Tvůrci tenkrát chtěli udělat duchovního nástupce Hříšných lidí, ale zasazeného do současnosti. No, nepodařilo se, ale jako jakýs takýs procedurál socialistického Československa to funguje. Co je na Pitavalu zajímavé, je složení grupy detektivů, která na kriminálce slouží. Jemně totiž kopíruje pány ze Čtyřky a trochu je vybarvuje. V podstatě tady poprvé pořádně vystupuje ten vzorec, který pak lecjaká česká kriminálka kopíruje – řádný šéf, starý pardál, co nerad nosí kvér, mlaďas, playboy a ranař. V určitých intencích je tenhle mustr přítomný od Hříšných lidí až k Devadesátkám.
A jestli vás zajímá, jestli má smysl se na tenhle seriál podívat, tak má. Už kvůli elitním toxíkům a vzácnému ptactvu. Seriál dostal dvě série, to je taková československá klasika, ale pak dostal vlastního nástupce, Případ pro zvláštní skupinu. Ten nemá takový švih, je na něm zajímavé hlavně to, že byl dotočen na podzim 1989 a v tom všem mumraji kolem revoluce měl premiéru až na Primě v roce 2003.
Kriminálka Anděl / Staré Město
Já jsem vždycky fascinován tím, co v dané době považujeme za normální a moderní, protože vím, že jednou se na to bude někdo dívat s tázavě pozvednutým obočím. U estetiky je to hezky vidět, někde v sedmdesátých letech zkrátka musel stát člověk, který se zalíbením koukal do zrcadla na svoje afro, zvonáče a odhalenou chlupatou hruď, a říkat si: „Konečně jsme všichni oblečený normálně, a ne jako ti kokoti v padesátých letech.” A konec první dekády našeho tisíciletí je právě akorát tak vzdálený na to, abychom mohli začít pozorovat, jak bizarní doba to byla.
Kriminálka Anděl má úplně jasnou estetickou předlohu a tu lze shrnout do tří písmen: CSI. Kriminálky Vegas, Miami a New York za sebou nechaly v českých obývácích ohromnou stopu a tady Anděl se ji pokusil následovat. Velice snaživě a energicky, ale taky dost nedokonale. Holt Miami je Miami a Anděl je Anděl. Různé prapodivné kamerové tríčky jsou zábavné hlavně z filmařského hlediska, cast je v pohodě a je minimálně sranda sledovat starého Stropnického, než mu Andrej Babiš zničil život a kariéru.
Staré Město je trochu jiný případ, byla to velice klasická česká televizní kriminálka v tom smyslu, že neurazila a nenadchla. Ale československá koprodukce nejspíš před dvanácti lety znamenala ohromný balík peněz, takže díly naprosto přetékají českou i slovenskou hereckou elitou. I lidmi, které rádi vidíte, protože už jsou dnes buď mrtví, nebo skoro mrtví. Kňažko, Lasica, Donutil, Kanyza…
Případy 1. oddělení
Tak! A to nejlepší na konec! Jestli vážně existuje ten bájný svatý grál české televizní kriminálky, ten duchovní nástupce Hříšných lidí, jsou to bezesporu Případy 1. oddělení. V tom seriálu je všechno naprosto správně, mix osobního života s tím policejním je v přesně uspokojivém poměru (osmdesát na dvacet pro policejní práci), cast je naprosto fenomenální, případy a procedurál jsou zmáknuté s vědeckou přesností, ale nikdy nenudí a vůbec, takhle se to prostě má dělat. A mimochodem, seriál si velice dobře uvědomuje, co je, protože dokonce jedna z hlavních postav má znělku Hříšných lidí jako telefonní vyzvánění. Je to lehoulinké opření o čtvrtou stěnu a funguje to náramně.
Expozitura
Na tomhle místě by bylo dobře zmínit nováckou Expozituru. Vznikla v roce 2009, tedy v době, kdy se u nás ve velkém rozjížděla fascinace zapadlými kraji naší vlasti. Králem tohoto žánru se později stal spinoff Cirkusu Bukowski, všemi milovaný Rapl. Expozitura tedy bere slavné české případy, ale všechny je přenese do nějaké pohraniční prdele. Není to špatný seriál a hlavní detektivní grupa je vybraná senzačně, hlavně Roberta Jaškówa je vždycky potěšení mít na obrazovce a taky tam můžete vidět Čmaňu Zedníčka, jehož knír je národní poklad a měl být už od časů Malého pitavala v seznamu UNESCO.
Problém je, že pár let po Expozituře přišlo to 1. oddělení. Seriály občas zpracovávají ty samé případy a vedle chladného a racionálního procedurálu České televize je novácký akční přístup trochu k smíchu. Hodně bolestivě je to třeba vidět u toho případu, kdy k objasnění vraždy pomůže slepý svědek. A zatímco Javorský v prvním oddělení hraje slepce jako pánbůh a celé to šetření se drží velice při zemi, v Expozituře hraje tu samou postavu Martin Stránský a polonahý v ručníku předvádí nějaké slepecké kung fu. Jako vážně.
Devadesátky
Už teď víme, že Devadesátky jsou sice prequelem k prvnímu oddělení a vycházejí z reálných případů, ale není to psané v tom samém duchu. Není to epizodní vyšetřovací seriál, jde spíš o atmo a bezradnost. Aspoň takhle to vypadá teď po prvním díle. Jestli se s tímhle přístupem zapíše do srdcí českých diváků, těžko říct. Nakročeno ale má.
A i kdyby ne, třetí série 1. oddělení je už teď za rohem.
