U Formana jsem objevila vlastní vkus, říká herečka Maggie Gyllenhaalová

Na zahájení festivalu jste říkala, že jste v devatenácti odjela studovat do Prahy. Proč jste si vybrala právě ji?

Studovala jsem tehdy na Columbia University v New Yorku, školu jsem milovala a brala ji velice vážně. Ale zároveň jsem cítila, že si od ní potřebuju dát pauzu. Potřebovala jsem prostě vypadnout. Moji rodiče se vyděsili, mysleli si, že se chci na školu vykašlat, že se do ní už nevrátím. Vrátila bych se, ale navrhli mi, ať zkusím chvíli studovat v zahraničí. Tou dobou už bylo trochu pozdě se na tyhle zahraniční programy hlásit, zbývalo jen pár volných míst tu a tam a mezi nimi právě Praha. Tak jsem se moc nerozmýšlela, sedla na letadlo a vyrazila.

V Praze jste podle svých slov chodila spíš za školu než do školy, ale díky tomu jste objevila Divadlo Na zábradlí. Jak se to stalo?

Myslím, že jsem se tam zatoulala, prostě jsem vešla dovnitř. Malé, experimentální, fakt komorní divadélko. Možná jsem o něm věděla už dřív, těžko říct. A viděla jsem tam inscenaci Čechovova Racka v češtině. Jasně, trochu jsem ten text znala, ale hlavně jsem i bez znalosti jazyka s tou inscenací šla, úplně jsem se do ní ponořila. Bylo to skvělé. Vlastně je úžasné, že si dodnes jméno toho divadla pamatuju. Pamatuju si taky takový taneček, který v té hře předváděla postava Niny. Nejsem úplně fanynka experimentálního divadla, i když něco mě zasahuje. Hlavně mám velmi jasno v tom, co se mi líbí a co ne. A tenhle Racek byl prostě úžasný. Česky umím jen pár vět, pozdravit, objednat si pivo, ale té inscenaci jsem rozuměla jinak než přes slova a jazyk. Spojilo se mi to s tím, co jsem slyšela – že kdysi, možná ještě za Stalina, se v Praze nesmělo bez povolení shromáždit víc než sto lidí na jednom místě. Proto vznikala tahle malá divadélka pro míň než sto diváků, kudy se pak šířily radikální myšlenky a ideje. No a pointa je, že mi umělecký ředitel festivalu Karel Och říkal, že herec, který v téhle inscenaci Racka ztvárnil Trepleva, byl dlouhodobý prezident tohohle festivalu. Jiří Bartoška.

Školní projekce Formanových Lásek jedné plavovlásky v pražské Městské knihovně pro vás byla raným impulsem k tomu, že se z vás stala režisérka. V jakém smyslu?