Co nám zbylo z lásky: Železo jako umění a krásná příroda v novém islandském filmovém klenotu
Výtvarnice Anna (Saga Garðarsdóttir) vytváří pozoruhodná plátna. Tkaninu rozprostře na zahradě a na několik měsíců na ni položí ocelový výřez. Působením přírody se kov na plátno obtiskne, pokaždé jinak. Je to meditativní proces, který Annu učí trpělivosti. Stejně jako kupce jejích děl. Anna by chtěla, aby jich bylo víc, a tak vítá nafoukaného švédského galeristu. Musí vydržet všechny jeho kecy o drahém víně.
Anna vychovává tři děti – dospívající Ídu a malé kluky Grímura a Porgilse (všechny si zahráli režisérovi potomci). Otec dětí už v domě nebydlí. Magnús (Sverrir Gudnason) je od přírody samotář, tráví dlouhé týdny na rybářské lodi. Musí se rvát s vlnami, s mokrými, těžkými sítěmi a tunami severomořské rybí fauny. Uprostřed živlů si víc a víc uvědomuje svou samotu. Čas od času se objevuje na Annině prahu, ale nezdá se, že by rozviklanou rodinnou situaci mělo něco změnit.
Režisér, scenárista i kameraman Hlynur Pálmason (*1984) patří mezi samorosty současného evropského kina. Debutoval důlním dramatem Zimní bratři (2017), psychologická studie nevěry Bílý bílý den (2019) už se promítala v Cannes. Největší úspěch slavil se Zapomenutou zemí (2022) o dánském knězi, který koncem 19. století připlouvá na Island, aby tu postavil kostel. Pálmasonovy filmy lze rozeznat podle melancholické nálady a syrové přírody, především ale podle soustředěného pohledu do uzavřené rodiny anebo komunity.
Lze to vidět i v nejnovějším snímku Co nám zbylo z lásky: v prvním záběru jsme svědky bourání Annina ateliéru. Střecha musí pryč. Jeřáb ji vyrve z dřevěné stavbičky. Výjev evokuje pohled pod kůru stromů, do rozrytého mraveniště. „Byl to první záběr, který jsem pro film natočil,“ říkal mi později Hlynur Pálmason s tím, že se boural jeho ateliér. Pálmason tak upozornil na svůj tvůrčí styl, kdy průběžně zachycuje, co se okolo něj děje. A podle toho pak dotváří scénář a připravuje hlavní natáčení. Domácímu stylu odpovídá i zapojení vlastních dětí. A koneckonců umění, které Anna ve filmu tvoří, je Pálmasonovým koníčkem.
Meditativní tempo filmu kontrastuje s použitou jazzovou hudbou, celkový zážitek dotváří několik surrealistických výjevů, které zastiňují okolní niternost. Film působí rozmarně a hravě, vzdáleně se blíží náladám známým z komedií Wese Andersona.
Drama Co nám zbylo z lásky mělo světovou premiéru v Cannes, kde se promítalo mimo soutěž v programu Cannes Premiere. Díky roli psíka Pandy získalo Psí palmu, cenu, již Cannes už čtvrtstoletí uděluje nejlepšímu psímu herci z festivalových filmů.
Režie: Hlynur Pálmason / Island 2025
