Přemýšlel jsem, bez které „hlášky“ by se žádný hudební festival neobešel. Kterou větu slýchám každou chvíli, jelikož je nezbytná pro zdejší partajní život. Měl jsem několik kandidátů, provedl vyhodnocení a nakonec jsem dospěl k závěru, že je to věta: „Stojíme na úrovni zvukaře.“
Dotyčný tím upozorňuje na jediné čitelné místo vystupující z bez přestání se pohybujících vln tanečníků, meditantů a lidských židlí, za jejichž krk si sedává pěkná slečna, která se během koncertu stává hvězdou obřího plátna. Zvukařův obří stan je Greenwichský poledník, od nějž lze odpočítávat polohu lidí uvězněných v tisícihlavém davu, anebo chcete-li meeting point, kde si těsně před koncertem dá přes mobil sraz devět lidí z deseti, čímž se zdánlivě přesné zeměpisné určení mění ve vágní informaci typu: „Pluju v Tichém oceánu a poslouchám Norah Jones! Najděte mě!“
Co je zajímavé, většinou se najdeme. Pomáháme si sice moderní navigační technikou, mobilem, ale opravdu nacházíme ty, které hledáme. Anebo někoho jiného. A o to přeci jde!
Mimochodem, dřív chodili hudební fajnšmekři ke zvukařům hlavně proto, že byl u nich nejlepší zvuk. Byla to pravda, kvalita zvukové aparatury bývala povážlivá a zvukařova sesle zůstávala jediným místem v koncertním sále, kde se zvuk kapely alespoň přibližně kryl s ideální představou muzikantů. Při pohledu na supervýkonné pidibedny lemující vítkovická pódia (obří basové reproduktory zůstávají skryté pod pódiem), z nichž leze neskutečně prostorově bohatá a křišťálová hudba, mi doopravdy přijde čas, kdy nám vazbení kytar rvalo uši, kdy byl zvuk jedna velká splácaná koule a kdy muzikanti neustále zvedali palec nikoli na znamení spokojenosti, ale proto, že se málo slyší, jako pravěk.
Ten bezpochyby pamatuje i písničkář Michal Hrůza, jenž byl včera odpoledne v neskutečné výhni hostem našeho Reflex Music Alarm stage. Šli jsme v programu po LP, a když ji Michal viděl, vzpomněl si: „S ní mě včera seznámili. Přísahám, nevěděl jsem, o koho jde. Pak jsem si na hotelovém pokoji pustil YouTube a viděl, že ji sleduje skoro sedm set milionů lidí. V duchu jsem se kolegyni omluvil.“ (A to ještě nevěděl, že v podvečer dá LP k dobrému nesmírně pozitivní a muzikou nabitý set, alespoň pro mě vrchol čtvrtečního programu.)
S Michalem šla řeč především o jeho dlouhé cestě z Ostravy do Ostravy, která začala násilným incidentem na Stodolní ulici v létě 2014. Mluvilo se o kómatu a dočasné ztrátě paměti, o vděku místním lékařům, z nichž některé poprvé viděl až mnoho měsíců po úrazu, o muzikoterapii, během níž vyvolával z hlubin nevědomí své vlastní písně, a o tom, jak ho celá ta nešťastná událost změnila k lepšímu.
Nakonec jsem největší ťafku dostal já, moderátor, protože nejlepší otázka zazněla nikoli z mých, ale z Michalových úst. To když vyprávěl, jak se na jedné z podobných besed přihlásil v publiku asi dvanáctiletý chlapec a zeptal se ho: „Jste dobrý člověk?“
Větu nezbytnou pro festival už známe. Tohle je otázka nezbytná pro život.
