„Z představy šaramantních a přívětivých Francouzů mě trochu vyvedl už Stephen Clarke,“ říká Zorka Švarcová (22). „Pobyt v Montpellieru pak ukázal, že v jeho knize Tak pravil hlemýžď jde víc o realitu než zábavnou nadsázku.“
Po maturitě mě nevzali na vysokou. Během „volného“ roku jsem se tedy rozhodla zdokonalit svou francouzštinu. Jako nejvhodnější prostředek se mi jevila práce au-pair. Zprostředkování přes agenturu jsem zavrhla. Nejen že se za to platí, ale hledání rodiny touto cestou může trvat až dva měsíce. Abych nepropásla čas před novým školním rokem, kdy je poptávka po těchto službách největší, zvolila jsem přímý kontakt. Přes internetovou stránku aupairworld.com, která funguje jako seznamka mezi budoucími au-pair a rodinami, jsem získala pár kontaktů a po několika mailech se vydala do města Montpellier, na jih Francie.
Továrny i studenti
Montpellier leží blízko pobřeží Středozemního moře, asi sto třicet kilometrů západně od Marseille. Má přes čtvrt miliónu obyvatel a je správním střediskem departementu Hérault a celého regionu Languedoc-Roussillon. Jde o průmyslové město, ale má krásné historické jádro a také starobylou univerzitu, k níž postupně přibylo ještě několik dalších. Mezi spoustou mladých lidí jsem si tam našla i pár kamarádek, jednu dokonce z Čech.
Rodina, u které jsem nastoupila, původně žila v Paříži. Manželé Sandrine a Pierre Nicolasovi tam měli obchod se starožitnostmi, jenž ale zkrachoval a oni dva se rozešli. Nerozvedli se, nicméně Pierre zůstal v Paříži a Sandrine se odstěhovala do Montpellieru, kde bylo levněji. Za čtyři sta eur měsíčně si pronajala veliký byt v činžovním domě ve středu města a nedaleko bytu provozovala malý krámek s ručně vyráběnou bižuterií a oděvními doplňky.
V domácnosti se Sandrine žily tři její děti, čtyřletý Jo, jedenáctiletá Alix a sedmnáctiletý Lucas. A k tomu tři kočky. Mou pracovní náplní byla především péče o malého kloučka a pubertální slečnu, ale k tomu jsem měla ještě spoustu další práce.
Holka pro všechno
Běžný pracovní den pro mě začal tím, že jsem po snídani uklízela celý byt – čtyři velké místnosti, kuchyň a můj miniaturní pokojík. K vytírání, luxování a utírání prachu časem přibylo i čištění kočičího záchodu. Úklid byl poměrně složitý, protože rodina si na pořádek moc nepotrpěla ani před mým příjezdem, ani po něm. Dělat některé věci, jako třeba luxovat sofa, na což se mě občas Sandrine ptala, bylo navíc zbytečné. Vzápětí se na něm opět rozvalily kočky a bylo zase plné chlupů jako předtím.
Odpoledne přišly na řadu děti. Chlapečka jsem vyzvedla ze školky, kde mi občas připravil překvapení v podobě pokakaných slipů, protože se nechtěl hlásit o dovolení jít na záchod, Alix se vracela sama. Volný čas jsme trávily doma, kde jsem pro ně vymýšlela hry, nebo jsme chodily na procházky. S chlapcem jsem také procvičovala abecedu a dělala různá cvičení, protože prý mezi dětmi zaostával. Ve středu jsem ještě Jo a potom i Alix doprovázela na kroužek tance.
Nejvytíženější jsem byla v sobotu, kdy byly děti doma a Sandrine celý den v práci. To jsem se nemohla dočkat večera. Občas mi s dětmi pomohl Lucas, ale někdy mi svými vtípky spíš kazil náladu, zvlášť když si dělal legraci z mých „tlustých tváří“ a nedokonalé francouzštiny. Občas, když chtěla být Sandrine doma, jsem místo ní také prodávala v krámku, třeba o Vánocích nebo na silvestra.
Volné pondělí
Protože ve Francii je leccos jinak, pracovní týden mi začínal úterkem a volno jsem měla až v neděli a pondělí, kdy měl krámek zavřeno podobně jako většina ostatních. Zavíraly i některé velké obchody. K mé smůle to platilo také o kavárnách a dalších místech, kde bych si mohla od rodiny v klidu odpočinout.
Za práci jsem dostávala dvě stě padesát eur měsíčně. Někde jsem četla, že by to mělo být nejméně čtyři sta. Pochybnosti jsem měla i o své široké pracovní náplni. Ale nerada se hádám, tak jsem to nechala být. Zdálo se mi, že se stravou a ubytováním v rodině zvládnu živobytí bez problémů, ale občas mi museli poslat nějaké peníze rodiče. Vycházelo to tak na dva tisíce měsíčně. Na výlety a stravování ve volných dnech prostě rozpočet nestačil. Mimo jiné i proto, že ráno se Francouzi dost odbývají. Často jsem si proto kupovala jogurty nebo müsli k snídani i ve všední den.
Pokud jde o vytříbenost francouzské kuchyně a kulturu stolování, pobyt v Montpellieru mi ukázal praxi v poněkud jiném světle. Poznala jsem tam dost lidí a musím říci, že záliba Francouzů v polotovarech a láska k čínským nudlím, pizze či hamburgrům jsou veliké. A jejich stůl po jídle? Ten byste nechtěli vidět.
Co se mi líbilo, že k večeři se schází opravdu celá rodina. Všichni si povídají, jak se kdo měl, a nakonec zabřednou i do sáhodlouhých debat gastronomických, kulturních či politických. Bohužel – jídlo se obvykle podává až kolem deváté večer. Zatímco Sandrine a její přítel Gil předtím chodili na skleničku, já často div nepadala hlady a se mnou i děti.
Studená sprcha
Dětem v mé rodině připadalo zvláštní, když jsem si vařila několikrát denně čaj. Samy pily jen vodu nebo občas džus či limonádu. Mně zase přišlo zvláštní, že moji hostitelé nejsou zvyklí topit. Často jsem si ty čaje nedělala ani tak pro chuť, jako spíš pro zahřátí. A těšila se na večerní horkou sprchu. Místo ní ovšem po prvním měsíci přišla sprcha studená. Nejdřív mě Sandrine požádala, abych večerní očistu přeložila na ráno, že sprcha ruší děti, a poté nařídila, ať se nesprchuji dlouho, neboť (cituji) „nevím, jak je to u vás, ale ve Francii je voda velmi drahá“.
Tohle mi dodalo. Jako by nestačilo, že rodině vycházím ve všem vstříc. Jako by nestačilo, že se Alix z milé holčičky rychle mění v protivnou puberťačku. Jako by nestačilo, že mám s oběma dětmi a péčí o dům práce nad hlavu. To se ani nesmím večer umýt? Přišla jsem si jako absolutně nedoceněná, podřadná… služka.
Měsíce v Montpellieru byly dost krušné, ale naštěstí mi je pomohli zvládnout přátelé, které jsem tam našla. Zejména krajanka Tereza, napůl Češka a napůl Němka Julie, s níž se vídám dodnes, a také francouzská studentka práv Mélissa, jež byla něco jako můj anděl strážný a kdykoli jsem se jí mohla vyplakat na rameni. Vzala mě i na velmi zajímavý výlet do svého rodného kraje Auvergne s hlavním městem Clermont-Ferrand, známým svými černými budovami. Přišla jsem si tam jako ve světě Harryho Pottera, kterého miluji od svých jedenácti let.
