Když umíral, měl na kontě dobrou padesátku hitů. Minimálně jeden z nich umí zazpívat každý průměrný Čech... Tři strážníci, Tmavomodrý svět, Život je jen náhoda, Ezop a brabenec, Klobouk ve křoví, David a Goliáš, Babička Mary, Šaty dělaj člověka – písničky mající pevné místo ve školních čítankách i v repertoáru jazzových hráčů, a zdaleka ne jen těch dříve narozených. Geniální talent, srovnatelný s kýmkoli ze světové skladatelské elity, stihl napsat vše, čím se proslavil, do svých pětatřiceti. Zemřel v Americe, ale narodil se před sto deseti lety na pražském Žižkově.
Před válkou tvořil s Janem Werichem a Jiřím Voskovcem svatou trojici českého humoru a vlastně i pop-music, protože písničky těch tří zpíval celý národ. Znovu taková situace nastane až v šedesátých letech s nástupem divadla Semafor, reprezentovaného autorskou dvojicí Suchý–Šlitr. Ale zatímco Jiří Šlitr o světové slávě jen snil, Jaroslav Ježek ji měl několikrát na dosah. Po jeho předčasné smrti v New Yorku v roce 1942 seděl Jan Werich v jakémsi americkém studiu a z nostalgie pouštěl skladby svého zesnulého přítele. Najednou šel kolem věhlasný jazzový klarinetista a kapelník Benny Goodman. „Co to je? Co si to hrajete?“ zeptal se Wericha s evidentním zájmem. A český emigrant odvětil: „Ale to nic, to je jen kompozice mého kamaráda, on už nežije…“ – „To musel být geniální talent,“ zamyšleně poslouchal ten, kterému se říkalo King of Swing. „Tak skvělý orchestr že jste měli ve střední Evropě? To není možné!“
V OČEKÁVÁNÍ STRAŠNÉHO ZLA
Satirická hra Voskovce a Wericha Kat a blázen, z níž mimo jiné pochází Ježkův pochod Hej rup! nebo přenádherný ploužák Svítá, posléze skvěle interpretovaný Waldemarem Matuškou, upozorňovala diváky na praktiky totalitních režimů. Proto také byla představení často narušována útoky fašistů, kteří Osvobozeným vytloukali okna a tropili i nebezpečnější výtržnosti. Až o čtyři léta později padne kosa na kámen, napíše Jaroslav Ježek v předvečer mnichovské dohody operní pěvkyni Míle Ledererové, do níž byl zamilován: „Dnes je doba šílených událostí, které se mění od hodiny k hodině. Dnes Ti píšu dopis, a co se možná všechno stane, než jej budeš číst. Možná že z něho budeš mít nějakou radost vlivem událostí anebo budeš tak smutná, že bude celkem nesmyslnou věcí jej ještě vůbec číst. Všechno dnes je jen šílený otazník. Já sám ale nepřestávám věřit v to, že to dobře dopadne, protože si to jinak neumím dost dobře představit a mám důvěru v ty lidi, kteří mají krásné, upřímné oči. Nakonec musí přece jenom dobro zvítězit nad zlem a s tím musí býti zúčtováno, dokud nedostane svrchovanou převahu nad vesmírem. Já přece jen věřím, že bude svítit zase čisté a teplé slunce nad našimi hlavami, které jsou dnes tak uštvané samým očekáváním strašného zla…“ Ježkova víra je marná. Do tří měsíců ho čeká útěk do Spojených států amerických a do tří let předčasná smrt, uspíšená emigrantským žalem.
ÁRIE Z NEDOROZUMĚNÍ
„V roce 1935 jsem na divadelním festivalu v Moskvě viděl zajímavé zpracování staroanglické hry Španělský abbé,“ vyprávěl Werich, jak vznikla jedna z nejbizarnějších kompozic Jaroslava Ježka – omylem zhudebněný prozaický text Buďte blaho-, buďte blaho-, buďte blahořečený, který si na prknech Osvobozeného divadla notovali V+W, Jindřich Plachta a Vladimír Šmeral. „Pořídil jsem si ruský překlad (do češtiny nám ho pomáhal přeložit Julius Fučík) a s Voskovcem jsme podle něj napsali vlastní hru Nebe na zemi. Výjimečně jsme ji měli hotovou ještě před prázdninami. Než jsme odjeli na dovolenou, mohli jsme tedy dát Ježkovi materiál ke zhudebnění. Také jsme mu zaškrtli část scény, o níž jsme mu řekli: ,Podívej se, tohle si přečti, my bychom z toho chtěli udělat parodii na operu.‘ Představovali jsme si to tak, že by nám napsal nějakou melodii a my bychom pak ten dialog tak říkajíc zbásnili a napasovali na jeho hudbu. Ale to víte, v létě má člověk jiné starosti. Ježek se nějak přeslechl, a když jsme se vrátili, předložil nám – zhudebněnou prózu! On s tím neudělal nic víc, než že vzal ten zaškrtnutý text a složil na něj parodickou operní hudbu.“
DIRIGENT NA BATERKY
„Měli jsme s Ježkem takové ujednání, že bude dirigovat premiéru, případě padesátou nebo stou reprízu, a běžná představení převezme některý jiný dirigent z našeho orchestru,“ vzpomínal Jan Werich v roce 1962. Dodejme, že jedním z těch pozdějších dirigentských es byl i Karel Ančerl. Voskovec s Werichem se těšili, až si Ježek odbude své a přenechá taktovku druhým. On si totiž nepočínal tak, jak si představení žádalo. „Někdy se stalo, že do divadla přišla návštěva, na níž mu velice záleželo, a tu se Ježek objevil ve fraku a přišel dirigovat. Mezitím ale hra už získala svou tvář a tempa jednotlivých čísel se ustálila, což jejich autor nevěděl. Takže třeba dirigoval pomalu a balet se pohyboval jako ve zpomaleném filmu. Když jsme mu to vytkli, řekl nám: ,No dobře, já zrychlím, ale vy to neuzpíváte!‘ A v druhé půlce schválně dirigoval tak rychle, že nám nezbylo než drmolit.“
KLOBOUK VEPŘOVÝ
Voskovec s Werichem milovali blues a Jaroslav Ježek jim uměl složit ty nejlepší „bluesy“, co si mohli přát. Tmavomodrý svět, Prázdná náruč, Ze dne na den, Strejček Hlad… „Skládal s velkou lehkostí,“ dosvědčoval Jan Werich. „Nemohl pochopit, že dá někomu velkou práci přijít na melodii. A největší hana, jakou jste od něj mohli slyšet, bylo, když o něčem prohlásil: ,Víš, to je takový nenapadnutý.‘ Zdá se mi, že ze všeho nejlépe Ježek dělával blues. Napsal nám nejen Tmavomodrý svět, ale také Klobouk ve křoví. Neboli Klobouk vepřový, jak tomu říkával. On si z nás někdy dělával legraci – my z něj konečně taky. Klobouk ve křoví jsme nesložili ani tak do nějaké hry, jako spíš pro vlastní potěchu. Líbil se i Vítězslavu Nezvalovi, kterého inspiroval k napsání bluesových textů do básnické sbírky Skleněný havelok.“
TANGO V CENĚ MERCEDESKY
Jaroslav Ježek stvořil jeden nefalšovaný světový hit, a sice Tango Mercedes. „Jednou se nám dostala do ruky knížka španělských veršů vydaná snad někdy v minulém století a tam byla sbírka španělských básníků z 11. až 13. století a také básničky z té doby od anonymů,“ popisoval po letech Ježkův spoluautor Jan Werich, jak skladba vznikla. „Jedna nás s Voskovcem zaujala, a tak jsme ten nápad použili v písničce, kterou jsme tehdy psali pro postavu Mercedes ve hře Sever proti Jihu. Ježek složil hudbu a jeho tango se stalo světovým šlágrem! Nebyla jediná rádiová stanice, jež by ho nevysílala, a jediná továrna na gramofonové desky, která by ho neměla natočené. Ve Vídni to nahrál velice populární orchestr Dolfiho Daubera. Jakýsi muž zde zpíval česky refrén, ovšem s takovým půvabem německého akcentu, že nejen originál, ale i tato verze v Praze byly hit. Ježek měl z úspěchu Tanga Mercedes velikou radost, ale také se trochu bál, že se z písně stane odrhovačka, a tak se za ni trošku styděl. Když ji někomu hrál, pokaždé dělal, co mohl, aby to tango zkazil.“ Snad proto natočili V+W s Ježkem pro Ultraphon ještě jednu, parodickou verzi o dámě, která si víc než modré z nebe přeje – nový mercedes.
