Eduard Limonov

Dnes již kultovní román To jsem já, Edáček nejdřív odmítlo třicet šest amerických nakladatelství. Jeho obsah byl k USA, zemi, která Limonova přijala a hostila v době jeho emigrace na Západ, pramálo loajální: podle něj je Amerika "rájem pro člověka-žaludek". Nakonec ale kniha pronikla ke čtenářům v šestnácti jazycích a katapultovala Limonova na dráhu uznávaného spisovatele.

Edáček Limonov,autorovo alter ego, je ten do tmava opálený,polonahý a občas i docela nahý týpek, kterého mohou v New Yorku léta sedmdesátého šestého bílé límečky pozorovat skrz prosklené stěny svých kanceláří, jak si na balkóně ubohého hotýlku pro emigranty na rohu Madison Avenue a 55. ulice vaří v obrovském kastrolu šči. Je mu přes třicet a je mu prachbídně stejně jako jeho stvořiteli. Ten se narodil s příjmením Savenko (Limonov je pseudonym) uprostřed Velké vlastenecké války v roce 1943 v provinční rodině důstojníka Rudé armády a ženy v domácnosti. Dětství a mládí prožil v Charkově. V patnácti letech opustil školu a pak sedm let výtržničil a kradl. Když byl jeden z jeho kamarádů odsouzen za znásilnění k trestu smrti, Limonov lumpáren nechal, sebral se a odjel do Moskvy. Tady se protloukal, jak se dalo, a vydobyl si status undergroundového básníka. Alespoň to o sobě tvrdí.
V Moskvě Limonov potkal svou budoucí ženu Jelenu. Společně emigrovali na izraelské vízum v rámci velké židovské emigrační vlny počátku sedmdesátých let: Židé ale nebyli. Po kratším putování po Evropě se dostali do New Yorku a tady Jelena Limonova opustila. To není drb ze života umělce, nýbrž klíčový fakt a silný impuls ke vzniku románové postavy Edáčka, který byl najednou - jak říká jeho autor v doslovu ke zmiňované knize - "hodně sám, protože ,vypadl` ze všech kolektivů, jejichž členem byl do té doby". Těmi kolektivy myslí vlast-rodinu, svou ženu a emigrantské noviny,odkud Edáčka vyhodili, protože jeho články byly z neštěstí, osamění, frustrace a bídy autora ztělesněním a semeništěm antiamerické zášti.

SVOBODA A CO S NÍ

V racionálním a uspěchaném New Yorku tedy žije a trpí bezprizorný Rus, který byl dříve někým, a teď je v očích společnosti absolutní nulou. Být v Rusku básníkem - ač třeba básníkem undergroundovým, neoficiálním, nepříliš známým - znamená být jedním z vyvolených, stát tam, kde si opravdu můžete vážit sebe samého. Z této výše opojné sebeúcty a společenského uznání padá Limonov v New Yorku rovnou na dno společnosti, která, jak smutně v knize poznamenává, nepotřebuje (ruské) básníky,ale spolehlivé a pracovité myčky nádobí. Trpí jak zvíře: nedostatkem lásky,ale i nedostatkem pozornosti a uznání. Je příznačné, co ruští emigranti s hrůzou zjišťují: v Americe jim už nechutná vodka. Zatímco "tam" stačilo pořádně se napít a člověku narostla křídla, "tady" má vodka účinek opačný,účinek olověné koule, která táhne k zemi a zesiluje vědomí vlastní bídy a mizérie. Limonov zkouší různá zaměstnání - je pomocným číšníkem a občas stěhovákem, celkem vystřídá třináct profesí. Výsledkem je, že v Americe se oba Limonovové - literární figura i její autor - prodchnou nenávistí "k silným tohoto světa" a zároveň soucitem a něhou ke všem nešťastným. Kdo je silný tohoto světa? Prachatý Američan, který "jebe" Jelenu, ač kromě nacpané portmonky má vše horší než Limonov: mozek, srdce, postavu i penis. Uzurpace moci je spojena s uhlazenou pupkatou movitostí.
Rozcitlivělý vlastním neštěstím Limonov chvílemi jihne při pohledu na ponížení jiných, chvílemi plánuje násilnou nápravu stavu věcí. Pustí se do organizování demonstrací proti americké propagandě, která podle něj ohlupuje ruskou inteligenci a vábí ji do emigrace. Ruská emigrantská elita, která je vůči Západu loajální, nemůže Limonova ani cítit. Seznámí se s komunistickou aktivistkou Carol a navštěvuje mítinky její strany.Její aktivita mu ale připadá příliš zasmušile statická a přízemní: Edáček sní o takové destrukci současného pořádku, která by byla poetická i dobrodružná. Kdyby hippies nebyli mírumilovní, byli by jako Limonov a křičeli by s ním: "Pohrdám vámi, protože žijete nudně!" V noci Edáček hledá lásku a lidské teplo - v rozvalinách opuštěných domů, u bezdomovců a prostitutek. Zklamaný svou manželkou, vymačkaný jak citrón ze své lásky,nutí se do metamorfózy v "pederasta", který - tak jako žena - bude milován, aniž by musel lásku získávat a vracet, "jen pro svou pěkně tvarovanou prdelku".

PRYČ SE SVĚTEM BEZ LÁSKY

Limonov žil v New Yorku do roku 1987, kdy se přestěhoval do Paříže a začal se živit psaním. Názvy některých jeho knih symbolizují limonovské žánry i témata, ale i jeho postupný posun od autobiografie k sebeoslavě: Deník smolaře, Výrostek Savenko, Mladý darebák, Anatomie hrdiny,Poslední dny supermana, Měli jsme velkou epochu, Moje politická biografie. I když Limonov píše o jiných lidech, výsledkem je ostře vyhraněný subjektivní pohled, což je ostatně jeho záměrem, pečetí a chloubou. Do Ruska se vrátil v roce 1991 s odhodláním dělat politiku, a to nejen slovem a myšlenkou, ale i razantním činem. Po krátkém období dvoření se nacionalistickému populistovi Vladimiru Žirinovskému Limonov zakládá vlastní Nacionálně bolševickou stranu. Limonka je ruské slovo pro ruční granát, ale i název plátku, který je od devadesátého čtvrtého roku její hlásnou troubou. Program je "koktejlem pravého a levého radikalismu, okořeněným mystikou a avantgardou". Přitahuje mladé ruské extremisty, ve kterých se posedlost sociální spravedlností kříží s útočným nacionalismem. Strana má kolem osmi tisíc členů, Limonka o něco vyšší náklad.
Rusko je podle Limonova třeba vysvobodit ze zakletí byrokratické nehybnosti a předstíravé pseudopolitiky,které je přivedou ke zkáze: "Domnívám se, že stát je nereformovatelný," říká v jednom rozhovoru. "Dříve jsem o revoluci mluvil idealisticky, kdežto teď o ní uvažuji jako o absolutně nevyhnutelné operaci, hrozné, nepříjemné chirurgické operaci, bez které pacient zhebne." A bývalé ruské kolonie, vybojované krví a slzami prostého ruského člověka - o které mohl podle Limonova přijít jen takový mamlas jako Gorbačov,- je třeba znovu dostat na oběžnou dráhu bývalého impéria. Zvláště pak ty,kde úpí silná ruská menšina, jako Lotyšsko, Ukrajina, Kazachstán.
Pod Limonovovým patronátem nacbolové, jak si příslušníci jeho strany říkají, provádějí různé provokace, často namířené proti bývalým sovětským republikám a "na obranu" jejich ruských menšin. Zatím šlo spíše o výtržnictví, nicméně do některých zemí už Limonov nesmí. Pravda, jsou tací ruští intelektuálové, kteří těmto akcím říkají performance ve snaze podat Limonovovo působení spíš jako umělecký než politický čin.
Limonov byl zatčen ruskými tajnými službami na Altaji 7. dubna 2001 údajně při pokusu o ilegální nákup střelných zbraní. Od 9. září roku 2001 s ním probíhal soud a hrozilo mu až dvacet let vězení. Nebezpečné svádění horkokrevné mládeže k rozvratné činnosti je Limonovovým největším "hříchem". Hříchem formulovaným nakonec jako obvinění z pokusu o státní převrat. Zakládá se mimo jiné - a podle obhajoby výhradně - na výzvách a proklamacích obsažených ve stranickém plátku Limonka a na veřejných vyjádřeních samotného Limonova.
Zhruba před rokem a půl otiskla Litěraturnaja gazeta otevřený Limonovův dopis z vězení. Autor v něm sám sebe neskromně staví po bok perzekvovaných ruských spisovatelů včetně velikánů Dostojevského a Mandelštama. V řádcích, které prozrazují vzdor, pýchu, ale i velký strach z toho, co bude, si Limonov stěžuje, že jej veřejné mínění nechalo napospas kruté moci, která odjakživa dusí výkvět ducha.

JE RUSKO V EVROPĚ?

Grázl, básník a citlivý člověk Eduard Limonov není žádný odtažitý ideolog, ale bez ideje je pro něj život málo povznášející, a tudíž málo zajímavý.Nechápe, jak je možné žít bez vzepětí štědrosti, gesta, bez vroucí interakce s lidmi. S trochou snesitelného rizika lze Limonova povýšit na nositele temperamentu a myšlenkového světa určitého typu ruské inteligence. Nebo ještě jinak: kousek Limonova je možná ukryt v každém Rusovi, v podobě " extremismu ideálů".S klíčovými hodnotami západní civilizace, jako je třeba spořivost, uměřenost, trpělivost, pragmatičnost a praktičnost, Limonov dramaticky nesouzní, v žádném případě ale tuto kulturu neodmítá jako celek. Edáček se s ní v knize poměřuje, ona má tu moc jej učinit nešťastným. Svou povahou požitkář a nadšenec vnímá kouzlo a svůdnost jejích materiálních plodů - jeho krajkové košile a značkové obleky,které si dopřává, i kdyby na chleba nebylo!
Odpověď na často propíranou otázku, zda Rusové patří do západní civilizace, by mohla znít - patří, ale po svém: jako proroci intenzívního prožitku jejích plodů, jako narušitelé středostavovského racionálního pořádku a jako neohrožení průvodci do hlubiny drásavých emocí, kam se západní člověk často sám neodváží. Ruský hédonismus je možná dětský,ale ruská potřeba vyššího smyslu života je dospělá.

NEW YORK - MŮJ PŘÍTEL

Papírový Edáček je potenciální terorista, jehož vzdor nastartovalo zhrzení, není ale z těch chladných kalkulátorů typu zasmušilých členů Rudých brigád. Spíš než spravedlnost hledá přijetí a lásku, světu by pustil žilou, protože mu lásku odpírá. Chvíle smrtelně chladného hněvu (zabíjet, krást) se v něm střídají s až buddhistickým zjihnutím popsaným s hrabalovskou kadencí: " A tak jdu směrem k Down Townu a občas se na mě někdo usměje, protože já když jdu, snažím se vypadat tak, jako bych v tu chvíli četl modlitbu, kterou jsem si nedávno pro sebe složil, vymyslel v těžkou chvíli, když jsem si všiml, že se zbytečně moc zlobím na lidi. Modlitbu to takovouto: ,Nemám v srdci hněv a zlobu, nemám v srdci hněv a zlobu, i když jsem své naděje už pohřbil, nemám v srdci hněv a zlobu.` "
Jeden výrazný rozdíl tedy mezi literárním Edáčkem a Limonovem z masa a kostí je. Je dán silou a přesvědčivostí Limonovova uměleckého nadání a jeho mimořádnou schopností tvůrčího vcítění, které hrají ve prospěch literární postavy na úkor člověka z masa a kostí. Román má v sobě silné kapky humanismu, ač toto tvrzení může být v kontextu politického působení jeho autora nepochopitelné. Uskříplé emigranty,tuláky, zjevy vynořující se z hrozivé temnoty a zase se v ní utápějící, stárnoucí vypočítavé a poživačné homosexuály Limonov do sebe přímo vpíjí a popisuje je se zájmem a vhledem, které nebývají u lidí bez lásky.A tak, možná trochu paradoxně, Edáčkova výpověď na čtenáře nepřenáší nenávist, ale naopak lásku a ustrnutí, zatímco z Limonova - politického agitátora - čiší jakási sebestředná sveřepost, ze které jde trochu hrůza.
Ostatně dobrým příkladem toho, jak se liší optika svobodného spisovatele a politika v případě Limonova, je jeho veřejné vystoupení proti otištění Satanských veršů Salmana Rushdieho. Najednou argumentuje: "Proč dráždit dvacet miliónů muslimů žijících na území Ruska knihou, která ani za moc nestojí?" A tak to vypadá, jako by současný Limonov už nebyl zhrzený rytíř ideálu, ale slouha účelu a politického cíle. Nicméně v Rusku se ozývají hlasy rozumných lidí, kteří poukazují na to, že zatímco v zemi beztrestně straší pokoutní, a tudíž daleko nebezpečnější extremistické skupiny,je dvacetiletý trest pro Limonova nehoráznost. Soud zvolil kompromis. V polovině dubna odsoudil Limonova ke čtyřem letům za nákup a přechovávání zbraní. Ostatní žaloby byly staženy.