Causa Stanislav Gross

Je to nejpopulárnější politik v zemi. Všichni o něm vědí všechno a zároveň o něm nikdo neví nic. A přesto nebo možná právě proto se stane pátým předsedou vlády samostatné České republiky - Stanislav Gross.

Psát profily minulých premiérů (Klaus, Tošovský, Zeman, Špidla) znamenalo obrátit se do šedesátých let a hledat podněty a myšlenkové vlivy, které tyto lidi utvářely. Ať už byly jejich názory a politické postoje jakkoli protichůdné, dají se přesně zařadit. Se Stanislavem Grossem vstoupí do vládní Strakovy akademie zcela jiná civilizace, a to ve dvojím smyslu. Intelektuálně ho lze zařadit mezi garnituru mladých kvalifikovaných dělníků, kteří v mladém věku utekli z profese, spojili osud s politikou a díky ní se dočkali sociálního vzestupu. Nic jiného v životě pořádně nedělali, a proto pro ně má tato činnost osudový rozměr. Dávají jí všechno a současně dělají maximum, aby se k životu "tam venku" nemuseli už nikdy vrátit. Generačně se pak Gross (narozen 30. 10. 1969) řadí mezi první pokolení Husákových dětí, tedy silnou populační vlnu, která přišla na svět v době začínající normalizace. Dětství a mládí prožily v politicky pasívní době sedmdesátých a osmdesátých let, kdy většina lidí snila o západním blahobytu supermarketů a značkového oblečení, což dalo ráz celému tomuto období. Happy end nakonec přišel ve chvíli jejich vstupu do dospělého života.

UGA

Stanislav Gross se narodil v pražské rodině řidiče a úřednice, kteří už začátkem devadesátých let odešli do předčasného důchodu. V letech 1984-88 studoval dopravní průmyslovku, obor elektrická trakce. Krátce před vojnou a po ní pracoval v železničním depu Praha-Vršovice jako elektromechanik-kandidát strojvedoucího. Gross nikdy nebyl "dítě ráje" ve stylu písniček Michala Davida, kteří na tehdejších (a opět i dnešních) diskotékách vyřvávají, že chtějí žít nonstop. Navzdory tomu ho tato doba ovlivnila přinejmenším vnějškově: zlaté řetízky kolem krku, bílé ponožky, kudrnatá trvalá dlouho představovaly jeho image. Není vůbec náhodné, že koncem devadesátých let navázal Gross přátelské vazby s lidmi jako František Janeček, kteří éře o desetiletí předtím vtiskli estetickou podobu. Vedle sklonu k měšťáckého konzumerismu je jeho druhou tváří paradoxně obdiv k disciplíně, vycíděným kanadám a maskáčům. Patřil ke společenství, které jezdilo na víkendy na nákladních vagónech, a určitou dobu také stál v čele skupinky, která si říkala United Gross Army (spojená Grossova armáda - UGA). Už tehdy dokazoval, že má schopnosti být vůdcem. Dva zdánlivě protikladné momenty: touha po měšťácké idyle, již střídá sklonem k vojáckému vystupování, se významně projevují i v jeho dnešních představách a krocích.

V předsednictvu

První porevoluční týdny zažil ještě na vojně v Olomouci, kde zakládá vojenské fórum a píše své první rezoluce a petice. Mnoho lidí si ho pamatuje z obnovovacího sjezdu ČSSD, který proběhl na jaře 1990 v Praze. Dvacetiletý hošík tehdy seděl na pódiu vedle lidí o jednu dvě generace starších. Z tohoto místa od té doby už neslezl. Už v květnu 1990 se stává předsedou Mladých sociálních demokratů (MSD). Společně s Petrou Buzkovou odstartovali svou kariéru tím, že prosadili tzv. kvótní systém. Podle něj ženy a mladí museli mít povinné zastoupení ve všech důležitých orgánech ČSSD. Současně ovládli MSD a Svaz sociálně demokratických žen a obešli tak standardní způsob delegování přes místní, okresní a krajské organizace. Gross brzy pochopil možnosti kvótního systému a začal s hlasy "mladých" čile obchodovat, což z něj udělalo důležitého hráče v sociální demokracii. Když MSD dostali přes tehdejší Radu dětí a mládeže několik miliónů korun, přesně věděl, kam je investovat. Vytvořil tak kompaktní skupinu, která dnes přebírá v sociální demokracii otěže moci. Tehdy se ukázal jeden z typických politických rysů Stanislava Grosse - nikdy přímo sám nebojovat, mít vždycky někoho v tandemu před sebou, kdo rozráží ledy a v horším případě pod nimi i zůstane. Tak to bylo později s Milošem Zemanem i Vladimírem Špidlou. Začátkem devadesátých let ale Gross vsadil na energického ústředního tajemníka Jozefa Wagnera. Jiný člen Mladých sociálních demokratů (a dnešní ministr financí) Bohuslav Sobotka ve vnitrostranickém časopise Švédská bedna tuto dvojici nazval Machiavellim a jeho žákem. Jeho tehdejší kolegyně zase vzpomíná, jak šli s Grossem na jistou schůzi. Přitom mu upadl papír plný poznámek, kde aktéři budoucího jednání byli popsáni jako zvířata. "Bylo tam, že orel klovne vránu, pak se vyřítí lev a podobné věci. On si prostě modelově připravoval, jak bude probíhat schůze a kdo co na ní bude dělat." Demonstroval tím svou další typickou vlastnost. Gross není příliš pracovitý, pokud se jedná o reálné výsledky, ale zato neuvěřitelně činorodý, schopný celé hodiny konstruovat mocenské tahy, které mu téměř vždy vycházejí. Nikdy přitom neriskuje, všechno chce mít předem spočítáno a promyšleno. Kdosi vtipně poznamenal, že se to projevuje i v jeho osobním životě, protože byl svého času jediný politik, který nosil současně šle i opasek.

Z vůle strany

Na počátku jeho kariéry stálo velké štěstí, kterému šel cílevědomě naproti. V roce 1992 nebyl zvolen do tehdejšího českého parlamentu, zvaného Česká národní rada (ČNR). Podle volebního zákona si ale strany mohly přerozdělit dva až tři mandáty těch uskupení, která nepřekročila pětiprocentní hranici. Po volbách proto nastávala rvačka, kdo se stane poslancem "z vůle strany". V té době Gross obešel snad každého člena vedení dvakrát a mandát získal. Ještě větší štěstí měl, že kandidoval do "béčkové" ČNR. Hlavní politická elita ČSSD (Horák, Zeman, Špidla, Fišera, Novák) tehdy směřovala do důležitějšího Federálního shromáždění (FS). Po rozdělení federálního státu a následném zrušení FS se najednou hlavním poslaneckým reprezentantem nového státu stala druhá liga z ČNR. Gross brzy pochopil, že v Praze nemá nejsilnější pozici, a hledal politické zázemí. Našel ho v okolí Berouna a obecně ve středních Čechách. Tehdy došlo ke šťastnému spojení s jiným Středočechem, Richardem Dolejšem, který stejně jako Gross utekl ze své profese a svůj život spojil s politikou. Dolejš se od té doby stane jeho šedou eminencí, která říká do médií nepopulární věci, jaké se Gross obává říct, a vůbec za něj dělá nevděčnou černou práci.

Zemanovec, s. r. o.

Na jaře 1993 byla sociální demokracie vzhůru nohama. Tehdejší předseda Jiří Horák oznámil odchod a pozornost se zaměřila na volbu nového předsedy. Před sjezdem v Hradci Králové byl Gross se "svými" hlasy Mladých sociálních demokratů žádaným spojencem. Tehdy ho možná naposled nakrátko opustil politický instinkt. MSD totiž vydali prohlášení, že nepodpoří Miloše Zemana, ale Pavla Nováka "jako osobnost, která ze současných kandidátů je jediná schopna stranu sjednotit v tak rozpolcené situaci". Mezi prvním a druhým kolem Gross ale jasně pochopil, že se spletl. Společně s lidmi z MSD přešel na druhou stranu a na několik let se stal zemanovcem s ručením omezeným. Širší veřejnost na sebe upozornil kolem roku 1994. Mladý poslanec kolem sebe shromáždil skupinu vyhozených policistů a vnitráků. Díky jejich kontaktům začal zahlcovat především televizní novináře informacemi o Rumlově ministerstvu vnitra a tak se stal mediálně vyhledávanou osobou. Najednou ho bylo všude plno, stoupá po žebříčcích politické oblíbenosti a v sedmadvaceti letech se stává šéfem poslaneckého klubu ČSSD. Tehdy projevil jinou silnou vlastnost: nepřicházet s vlastními názory, vyslechnout lidi - a pokud možno je usmiřovat. V novinových rozhovorech často citoval větu amerického psychologa Carnegiho: "Nejlepší způsob, jak někoho přesvědčit, je, aby získal pocit, že on sám to chce udělat tak, jak chcete vy. Vnuknout mu myšlenku, která se zdá být dobrá vám." Tady je možná jedno z hlavních tajemství záhady jménem Gross. I když při poslancování formálně vystudoval práva, velký vliv to na jeho myšlení nemělo. Gross je typickým selfmademanem, který má rád různé příručky všeho druhu. Když k němu jedna novinářka přišla na návštěvu, objevila na stole knihy typu: Jak se zbavit starostí a začít žít, Jak myslí milionáři, Jak mluvit a působit na druhé při obchodním jednání, Jak získávat přátele a působit na lidi, Myslete velkoryse. Dobrá forma vždy u Grosse stojí nad obsahem.

Ty byty

Je možné, že tyto knihy už četl společně se svou druhou manželkou Šárkou, která od jejich seznámení (1994) a svatby (1996) začala hrát velkou roli v jeho životě. Dnešní ministr se totiž několikrát vyjádřil, že po celodenním rozhodování v politice chce být doma spíše tím pasívnějším. To se mu zřejmě splnilo. Rozjezd jejich života byl velkolepý, protože poslanec Gross dostal už rok před svatbou od magistrátu zadarmo přidělený čtyřpokojový byt na Barrandově. Důvodem byl "veřejný zájem" a smlouva byla na dobu neurčitou, což v praxi znamená pokojný život při regulovaném nájemném. Až na výzvu předsednictva ČSSD smlouvu změnil na dobu určitou během výkonu poslaneckého mandátu. "Doufám, že do doby skončení mandátu bude vyřízena má žádost o byt jako občana. Jsem v tíživé situaci, před obdržením bytu jsem bydlel u rodičů a chvíli i mimo Prahu, nikoli ve svém bytě, takže jsem neměl při přidělení bytu od magistrátu co vracet," napsal ve svém kostrbatém vyjádření z té doby, z něhož vyplývá, že ho zřejmě ani ve snu nenapadlo pronajmout si byt za neregulované nájemné, jako to musí a musela dělat většina jeho vrstevníků. O tři roky později si už pořídil byt o 140 metrech se zimní zahradou, terasou a vnitřním bazénem. Oficiálně uvádí cenu čtyři milióny, ale odhadci hovoří, že společně s vybavením muselo jít o částku daleko vyšší. Postupem dalších let začíná být viditelné, že jeho život neodpovídá příjmům. Nejdříve mluví o hypotéce na 40 tisíc měsíčně, současně si kupuje auto, posílá dítě do anglické mateřské školy za 15 700 korun měsíčně a vzhledem k mateřské dovolené své manželky ještě musí platit inkaso a věci spojené se správou bytu. A to vše s příjmem kolem 75 tisíc hrubého. Na jaře 2002 ho pak opouštějí poslední zbytky pudu sebezáchovy. V několika rozhovorech pouští do světa informace o podnikání své manželky. Novináři MF Dnes následně zjišťují, že její obrovské příjmy jsou mýtus a jednou z hlavních aktivit je shánění sponzorských peněz pro muzikály Františka Janečka. Navíc od firem, které mají státní účast nebo se ucházejí o privatizaci státního majetku. Následuje série dalších skandálů, z nichž se mu nakonec podaří díky práci public relations agentur dostat. Od té doby se více stáhl do ústraní a svou rodinu do politiky tolik nezatahuje.

Ovládnutí ČSSD

Vraťme se ale chronologicky do roku 1997, který znamenal jeho první velký triumf. Je to přesně v jeho stylu: veřejnost o něm téměř nevěděla a už vůbec o něm nikdo nepsal. A přece se stal. Na jaře se sešel druhý bohumínský sjezd sociální demokracie. Krátce po dvou úspěšných volbách si všichni mysleli, že Miloš Zeman si upevní svou pozici ve vedení strany. Namísto toho na sjezdu dominovala Grossova hlasovací skupina, která ovládla rozhodující místa ve vedení. Od té doby se Zeman nemohl spolehnout na většinu v politickém grémiu, popřípadě předsednictvu, a pokud chtěl prosadit větší věc, musel svolat zhruba stoosmdesátičlenný ústřední výkonný výbor, v němž byl schopen silou své autority získat většinu. Muž, kolem něhož se ale začalo všechno točit, byl už Gross, přestože se v médiích zatím psalo o Zemanově diktatuře v ČSSD. Ve skutečnosti hrál nanejvýš roli charismatického vůdce bez pevné mocenské základny. To se nakonec projevilo i při volbě hlavy státu. Otázkou je, proč si nového rozložení sil v nejsilnější levicové straně vlastně nikdo nevšiml. Rozdíl je v politickém stylu Zemana a Grosse. První z nich své oponenty často veřejně urážel, do všeho šel přímo a vůbec dělal příliš hluku. Gross vždycky dosáhl téhož formou několika klíčových hlasování, a především za sebe nechal bojovat své nejbližší okolí.

Prezidentská volba

V roce 2001 se stal novým předsedou ČSSD tehdejší ministr Vladimír Špidla. Vnějškově vypadalo, že hlavní zásluhu na tom má Miloš Zeman, který ho monarchisticky navrhl za svého nástupce. Na sjezdu byl ale Špidla, který nikdy neměl širší politické zázemí, zvolen především hlasy Grossovy skupiny. Důvod byl jednoduchý: dvaatřicetiletý ministr vnitra se na funkci předsedy a možného budoucího premiéra necítil. Vznikl tak nesourodý tandem, který v české politice působil další tři roky. Zpočátku se zdálo, že jde o produktivní spojení sociálního vizionáře s mladým pragmatikem. Po tři čtvrtě roce fungování nové vlády ale začaly první konflikty, když se proti sobě postavilo vedení Bezpečnostní informační služby, spadající pod premiéra, a Grossův Národní bezpečnostní úřad. Tehdy se střetly zájmy lidí, kteří byli fascinováni světem tajných služeb a odposlechů. Vždyť jenom v Grossově resortu vzrostl počet takto získávaných informací z 350 na devět tisíc. K jiné choulostivé situaci došlo v předvečer druhé volby hlavy státu. Poslanecký a senátorský klub ČSSD se zavázal, že bude volit expředsedu Miloše Zemana. Rukoudáním mu to odpoledne před volbou slíbil i Gross. Večer si ho ale na mimořádnou schůzku pozval premiér Špidla a výsledkem bylo, že druhý den hlasovala Grossova skupina proti svému kandidátovi. O tom, co se na schůzce dělo, kolují dodnes v ČSSD nejfantastičtější příběhy. Rozhodně to vedlo k dalšímu rozklížení sociální demokracie. Vztah mezi premiérem a prvním místopředsedou začaly kalit i Grossovy aktivity ve vztahu k podnikatelskému světu. Najednou jako by se ve vládě setřelo, kdo je premiér a kdo odborný ministr, a žádné z personálních řešení a velkých privatizací se neobešly bez schválení Stanislava Grosse. Když pak nebyl Špidla příliš schopen udržovat jednotu sociálně demokratických řad, a navíc přišly první volební neúspěchy, byl Gross zájmovými skupinami uvnitř ČSSD i mimo ni dotlačen k výměně premiéra v polovině volebního období. Od ústředního výkonného výboru přitom dostal dva základní úkoly: maximálně oddálit předčasné volby a prostřednictvím nové vlády posunout preference směrem nahoru.

Epilog

Po třech ekonomech a jednom historikovi zřejmě do Strakovy akademie přijde člověk, který kromě technologie politické moci ničemu příliš nerozumí, má ale dobré komunikační schopnosti a většina voličů rozumí jemu. Podstatný je i moment, o němž kdysi napsali v Lidových novinách: dává voličům šanci, aby na něm nalézali své vlastní slabiny.

Otázka do diskuse:
Myslíte si, že Stanislav Gross bude úspěšnější premiér než Vladimír Špidla?