Karel Koželuh

Za Československo hrál fotbal i hokej, ale nejlépe si počínal s tenisovou raketou. Byl mistrem světa mezi profesionály, tleskala mu Evropa i Amerika. Znal se s prezidentem Masarykem, Charliem Chaplinem, Henrym Fordem, Sonjou Hennie, Williamem Tildenem a mnoha podobně slavnými osobnostmi. Chudý kluk i milionář, skromný génius Karel Koželuh byl letos v červenci uveden in memoriam do tenisové Síně slávy v americkém Newportu. Ale těch, kterým dnes jeho jméno něco říká, mnoho není.

 

Pekařský dělník Josef Koželuh, jenž přišel do Prahy z Chotovin u Tábora, a jeho žena Marie vychovali devět dětí, z nichž sedm nalezlo osudové zalíbení ve sportu, novém fenoménu doby na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Šest bratrů a jedna sestra - nejstarší František se narodil roku 1887 a nejmladší Marie v roce 1906. Karel byl nejslavnější a Jan nejtalentovanější, Josef zasvěcoval do tajů tenisu členy královských rodin a všichni dohromady ještě s Antonínem a Aloisem vytvářejí příběh, jaký se v historii světového sportu hned tak nevyskytuje.
Vyrůstali na Letenské pláni, nově vznikajícím království českého sportu. Z malého bytu ve Škroupově ulici to sem měli kousek. Tady, kde donedávna sedláci sklízeli obilí, vznikaly desítky tenisových dvorců a fotbalová hřiště předních klubů. Dnes, o sto let později, vede severním okrajem rozlehlého prostoru jedna z nejživějších dopravních tepen metropole, ale jeho zbytek je až nečekaně prázdný; občas tu stanuje cirkus a parkují auta. Sem tehdy přicházeli a za nejmilejší hračku považovali míč a dřevěnou pálku. Tady si hráli i „pracovali“: nejdříve na kurtech sbírali míčky a později trénovali tenisovou klientelu všeho věku.

MASARYKOVA PŘÍMLUVA


Začátky tenisové kariéry Karla Koželuha (narozen 7. března 1895) byly prozaické. Hrál natolik učebnicově, že již coby dvanáctiletý dostal nabídku k výuce tenisu v rodině jistého továrníka. Jen trochu nedomyslel, že měsíc bude chybět ve škole. Když to prasklo, pro otce přišel strážník, odvedl ho a následoval trest - pan Koželuh si čtyřiadvacet hodin pobyl ve vězení. Inu, v c. a k. mocnářství panoval pořádek. Další nabídka přišla v roce 1910, a to až z mnichovského Tennis Clubu Iphitos. To již vyšel školu, ale rodiče váhali, zda pustí patnáctiletého kluka na rok do světa. „Tenis je řemeslem jako třeba pekařina,“ orodovali za brášku sourozenci. Josef dodal, že již o tom vyprávěl u Masaryků a pan profesor tuhle práci Karlovi doporučuje. To mělo ovšem váhu. Dvacetiletý Josef tehdy zdokonaloval bekhend slečny Olgy Masarykové a díky tomu mohl hovořit s jejím otcem o Karlově angažmá v Bavorsku. Tady je třeba dodat, že když byl před časem pekař Koželuh bez práce, jeho žena

začala posluhovat v domácnosti paní Charlotty Masarykové. Později se k ní přidala i dcera Stázička, jíž neučaroval tenis, ale zato se stala výtečnou kuchařkou a časem i součástí rodiny Masarykových. Rodinná rada dala tedy na páně profesorovu přímluvu a syna do Mnichova pustila.

VŠEUMĚL


Karel nebyl jen skvělým tenistou, za první světové války hrál s bratrem Františkem v útoku fotbalové Sparty; svatyni týmu hájil mrštný brankář Vlasta Burian. Poté přestoupil do DFC Prag, celku pražských Němců, aby odtud po válce zamířil na sever Čech, do Teplitzer FK, a zúčastnil se v dějinách našeho fotbalu prvního zaoceánského zájezdu do Jižní Ameriky. Poté přestoupil opět do Sparty a v květnu 1923 sehrál ve středu útoku dva mezistátní zápasy za ČSR: proti Dánsku 2:0 a s Itálií 5:1, Italům vstřelil gól. Fotbalovou kariéru ukončil ve Sport Clubu Vídeň.
Současně vynikal i v hokeji, pozemním i ledním. Za mistrovskou Spartu nastupoval v útoku s bratry Františkem a Josefem. Dres Československa oblékl i na dvou evropských šampionátech - v letech 1923 a 1925. Z toho druhého, na ledě Štrbského plesa, měl zlatou medaili a svým gólem rozhodl o výhře se Švýcary 1:0. Jeho hlavním sportem však zůstával tenis. Prvního velkého mezinárodního triumfu dosáhl spolu s bratrem Josefem na Pershingově olympiádě v Paříži roku 1919. V soutěži týmů porazili Království Srbů, Chorvatů a Slovinců i Belgii a podlehli až v semifinále USA 1:4.
Seznam všech Karlových úspěchů se může zdát nevěrohodný. Je však pravdivý a mohl by být obsáhlejší. Před sto lety ti talentovaní opravdu vynikali v mnoha sportech současně.

MISTR SVĚTA

 

Nicméně musel se rozhodnout pro jeden sport a zvolil správně - tenis. Stalo se tak ve Vídni v roce 1925, kdy porazil ve třech setech Francouze Fereta. Jeho krajan René Lacoste, toho roku vítěz Wimbledonu, si do notýsku kreslil, jaké údery ten Čech hraje. Jean Borotra, další z francouzských tenisových mušketýrů, pozval Karla na Riviéru k turnaji profesorů tenisu, považovanému za mistrovství světa profesionálů. Třicetiletý Koželuh tady neprohrál a stal se poprvé světovým šampiónem. Nutno zdůraznit, že profesionálů, již veřejně přiznávali, že za zápasy přijímají peníze a porušují zásady olympijské charty, bylo tehdy málo. Navíc nešlo o hráče, kteří by vyhrávali na slavných grandslamových turnajích či byli mimořádně kvalitní.
Karel Koželuh však představoval v tomhle směru výjimku. Novináři i samotní tenisté ho totiž považovali za jednoho z nejlepších, ne-li nejlepšího hráče světa, třebaže nikdy nehrál ve Wimbledonu. Když se pak stal profesionálem, cesta na Grand Slamy se mu zavřela. Tím se však netrápil, protože milovaným tenisem si vydělával slušné peníze.
Aniž to tušil, předběhl dobu.
Krátce po zisku titulu světového šampióna uspořádali bratři Josef, Karel, Antonín a Jan exhibici na Letné. Při ní si diváci vychutnávali jejich rozdílné styly. Karel hrál bezchybně od zadní čáry a skvěle běhal; Antonín proslul nejprudšími údery; Josef se herně blížil Karlovi, ale neměl jeho pohyblivost; Jan vyznával útočný tenis a chodil k síti. Na takových akcích vystupovali doma i v zahraničí ještě mnohokrát.

DIVÁK CHAPLIN


V prvních desetiletích dvacátého století neexistoval pojem tenisový trenér, nýbrž tenisový profesor. Šlo o dobře placenou, byť náročnou práci trvající osm až deset hodin

denně. Titul mistra světa otvíral Karlovi cestu ke klientům z nejvyšších kruhů. Vyučoval v Berlíně, Londýně a nejvíc v Americe. Domov měl na Floridě, ale neustále cestoval. Vystupoval na exhibicích, stal se členem Tildenova tenisového cirkusu, vedl jako nehrající kapitán daviscupové týmy Anglie i USA. Učil tenisu jak ctihodné muže z britské Dolní sněmovny nebo Sněmovny lordů, tak i členy americké vlády -Henryho Wallace, viceprezidenta F. D. Roosevelta či ministra námořnictva Jamese Forestalla. Školil desítky evropských diplomatů v USA, ale i automobilového krále Henryho Forda. Ve třicátých letech vedl první tenisové krůčky kloučka s tehdy nic neříkajícím jménem George W. Bush.
Vytvořil pár s Francouzkou Suzanne Lenglenovou, mnohonásobnou vítězkou Wimbledonu, jež neměla mezi tenistkami soupeřku, a proto nastoupila profesionální dráhu. Spolu hráli na mnoha exhibicích v Československu, Anglii i Skotsku, a to zpravidla na fotbalových stadiónech; kurt z palubovek se postavil na trávníku. „V soukromí byl často zadumaný, ale jak uchopil raketu, jako by ho pokropili živou vodou. To promlouval vodopádem tenisového umění. Právem ho nazývali mistrem obranné hry a králem lobu. Byl to jeden z nejlepších hráčů světa a skutečný all-round sportsman,“ řekla o něm Suzanne.
Poprvé se stal světovým šampiónem profesionálů v roce 1925 a turnaj později nazvaný Bristol Cup vyhrál sedmkrát, naposledy v roce 1937. Jeho největší sok William Tatem Tilden, mimo jiné trojnásobný vítěz Wimbledonu, přešel k profesionálům koncem roku 1930 a zanedlouho v prvním vzájemném utkání nad ním zvítězil 6:4, 6:2, 6:4. Hrálo se v newyorské Madison Square Garden před sedmnácti tisíci diváků a Koželuha omlouval fakt, že krátce před zápasem připlul parníkem z Evropy. Bilance jejich soubojů byla vyrovnaná. Stalo se pak pro oba téměř pravidlem, že prohrávali tam, kde jim na tom záleželo. Koželuh před krajany v Chicagu, Tilden v Hollywoodu, kde přihlíželi Charlie Chaplin, Buster Keaton, Greta Garbo či Mae Westová. Tehdy Chaplin tenisty pochválil a současně projevil svůj smysl pro

humor: „Oba hráli výborně, ale přece jen i slavní tenisté mají stejný osud jako někteří herci. Diváci totiž nad jejich hrou také neustále kroutí hlavami.“
Praha viděla duel Koželuh-Tilden v září 1932: na fotbalovou Spartu přišlo patnáct tisíc lidí, ale Karlovy výhry nad Billem se nedočkali. Tilden ztratil úvodní set 4:6, ale v dalších vyhrál 6:2, 6:2, 6:3. Jejich zápasy se vyznačovaly tím, že Američan chodil často k síti, protože při delších výměnách byl proti neomylnému Čechovi v nevýhodě. Zároveň mu tím ale dával šanci k prohozům.
Právě tyhle rozdílné styly lákaly tenisové fajnšmekry.

NÁVRAT


Ve druhé světové válce chtěl Karel Koželuh bojovat v naší zahraniční armádě, ale Jan Masaryk mu to rozmluvil. „Táhne ti na padesátku, co by s tebou ve válce dělali? Až Hitler prohraje, v Praze vznikne vysoká škola tělesné výchovy a sportu a s tebou se počítá na místo rektora,“ řekl ministr zahraničí dávnému příteli. Ten pak hrál exhibice s Tildenem a známou krasobruslařkou Sonjou Hennie, jejichž výtěžek putoval ve válečných letech na konto Červeného kříže. Do Prahy přijel v prvních dnech míru, ale natrvalo se vrátil počátkem roku 1946. Na Václavském náměstí, mezi Opletalovou a Jindřišskou ulicí, otevřel obchod se sportovními potřebami, pokračoval v trenérské práci a stal se nehrajícím kapitánem našeho daviscupového týmu. Vášnivě hrál golf, a proto si koupil pozemek v Klánovicích, poblíž golfového hřiště, a nechal si tu postavit vilu. Leč přišel únor 1948 a všechno bylo jinak.
Nový režim žádal, aby svůj obchod začlenil do národního podniku Zdar. To odmítl a raději jej zavřel. Přátelé mu pomohli k místu tělovýchovného referenta v podniku Stavobet. Byla to zvláštní doba, kdy závody organizovaly pro své zaměstnance sportovní činnost. Tehdy kdekdo věřil, že komunisté u moci dlouho nevydrží. „Z toho vycházel i strýc, šťastný z návratu domů po dvaceti letech, takže o emigraci vůbec neuvažoval,“ vzpomíná jeho neteř Hana SládkováKoželuhová, mnohonásobná mistryně Kanady a Švýcarska, jejíž otec Antonín byl o tři roky mladší než Karel.

TRAGICKÁ SMRT


Životní příběh slavného tenisty skončil náhle a tragicky. Když na vinohradském pracovišti Stavobetu slavili 27. dubna 1950 svátek Jaroslava, Karel zmeškal poslední

vlak, a tak mu kolega nabídl odvoz podnikovým vozem. Havarovali v nepřehledné zatáčce v Klánovicích a oba na místě zahynuli. Narazili do neosvětleného nákladního auta. Někteří pamětníci ale tvrdí, že k nehodě došlo u Běchovic, nikoliv v Klánovicích.
Naprosto jistý je však vstup příslušníků StB do vily nedlouho po neštěstí. „Tetu nařkli, že nepřihlásila strýčkovy zlaté medaile a trofeje. Proto rok strávila ve vězení a po návratu musela nějaký čas bydlet v zahradním domku, než se mohla vrátit do vily,“ dodává paní Sládková. Po razii Státní bezpečnosti se ztratily cenné kusy nábytku a obrazy, mimo jiné osm pláten Václava Brožíka, z nichž jen dvě byla později vrácena.
Paní Koželuhová přežila svého muže o čtvrt století a její život se poněkud prosvětlil, až když jí americká ambasáda začala posílat vdovský důchod. Urny s ostatky obou spočívají v zahradě klánovické vily, kterou zdědili příbuzní tenistovy manželky.

V SÍNI SLÁVY


Letos 15. července byl Karel Koželuh uveden do tenisové Síně slávy v americkém Newportu jako již sedmý hráč bývalého Československa, kterému se dostalo této pocty. Před ním to byl Jaroslav Drobný, Jan Kodeš, Ivan Lendl, Hana Mandlíková, Martina Navrátilová a loni Jana Novotná. Účastníky slavnostního aktu byli Hana Sládková a Jan Kodeš, kteří před čtyřmi lety začali jednat s vedením této instituce a svou snahu dotáhli do konce. „Hodně nám pomohl Donald Budge, první hráč historie, jenž získal Grand Slam. Když jsem se s ním v Americe setkal, s dojetím vzpomínal na Koželuha, kterému jako kluk sbíral míčky a později jím byl koučován,“ říká Kodeš. Stínem na ocenění českého tenisty bylo neřešitelné zapůjčení některé z jeho trofejí do Síně slávy. Důvod? Jako majetek Národního muzea podléhají přísným předpisům Evropské unie o dopravě památek do zámoří.

SOUROZENCI


A jaké byly osudy ostatních sourozenců ze slavné tenisové rodiny? František (1887-1969): fotbal hrál za Slavii, HAŠK Záhřeb i Spartu, trénoval fotbalisty i tenisty v Jugoslávii a Polsku. Po druhé světové válce se vrátil do vlasti, žil s rodinou v Říčanech a na útrapy života v komunismu zapomínal při tréninku tenisového dorostu. Josef (1890-1974): v první světové válce fotbalista Rapidu Vídeň se vrátil k tenisu a roku 1921 přijal nabídku švédského krále Gustava V.: dělal mu sparingpartnera a učil jeho vnučku Ingrid, pozdější královnu Dánska.
Když zasvěcoval do tenisu její rodinu, usadil se v Kodani, kde později zemřel a je tu pochován. Vychoval řadu špičkových dánských tenistů; jeho syn Bent hrál za Dánsko Davis Cup. Antonín (1898-1968): fotbalista a profesionální učitel tenisu se stal po první světové válce osobním řidičem prezidenta Masaryka, zároveň zdokonaloval tenisové umění jeho dcer - Alice a Olgy. Poté žil v Karlových Varech, vedl náš daviscupový tým a v roce 1951 emigroval. V Kanadě trénoval tenisty i fotbalisty, skonal v Montrealu. Alois (1902-1967): vyučoval tenis, ale malá srdeční vada mu nedovolila hrát naplno, žil v Praze. Jan (1904-1973): mnohonásobný mistr ČSR a hráč v Davis Cupu opustil amatérský tenis v šestadvaceti, což odborníci označili za chybu, protože měl šanci vyhrát Wimbledon, odjel na Floridu, kde vyučoval tenis a žil až do konce svých dnů.
Marie Jarošová-Koželuhová (1906-1991): nejlepší česká tenistka z dvacátých a třicátých let, mnohonásobná mistryně republiky sledovala po celý svůj život tenisové dění a zemřela v Praze.