Osobnost Bohuslava Kiliana, strýce Bohumila Hrabala, advokáta, milovníka života a umění, vydavatele dvou pozoruhodných kulturních a společenských revue, Salon a Měsíc – Der Monat –, je známa pouze úzkému kruhu odborníků z oborů historie, kunsthistorie a literární vědy. Přesto jde o navýsost originální postavu, která v mnohém přibližuje umělecké prostředí i společenské klima první republiky.
Bohuslav Kilian se narodil 16. července 1892 v Bosonohách u Brna. Dětství prožil v brněnské předměstské čtvrti Židenice. Kilianovi tu bydleli v přízemním domku na Balbínově ulici číslo 47. Zde se také – v roce 1914 – Bohuslavově sestře Marii, provdané Hrabalové, narodil syn Bohumil, později slavný český spisovatel.
Po absolvování klasického gymnázia v Brně studoval Kilian na právnické fakultě Karlovy university. Dosáhl titulu doktora práv, jenže právnické povolání chápal již tehdy jako pouhé řemeslo nutné k obživě. Jeho duše tíhla k uměleckému prostředí. O tom svědčí i dvousemestrální studium kunsthistorie v Mnichově, tehdy patrně nejvýznamnějším výtvarném centru střední Evropy.
Kilianovy osudy v době první světové války nejsou dostatečně vyjasněné. Jisté je, že do armády odveden nebyl a válečného běsnění tak zůstal ušetřen. Krátce po válce, v roce 1921, se ve svých devětadvaceti letech oženil se slečnou Elou Říhovou, dcerou zámožného lékaře, jenž ještě v době Rakouska-Uherska koupil v brněnské předměstské obci Obřany noblesní vilu.
Mladí manželé se tak zařadili mezi majitele početných vil, které rostly v malebném údolí Obřanské riviéry (jak se tehdy říkalo) na obou březích řeky Svitavy. Ke svatebním darům, jež novomanželé obdrželi, patřil i obraz Kilianova přítele, malíře Josefa Šímy.
Po vzniku Československa vzniklo v Brně několik nových uměleckých spolků a začalo zde vycházet mnoho pozoruhodných českých a německých časopisů, z nichž některé dosáhly mezinárodního významu. Šlo o literární, architektonické a pacifistické tituly Pásmo, Host, Bytová kultura, Horizont, Der Mensch a Die Wahrheit.
V tomto ovzduší vznikl v roce 1922 i časopis Salon, jenž se profiloval jako „ilustrovaná revue pro společnost, sport, divadlo, film, modu a výtvarné umění“. Měsíčník vydával redaktor Jan Hamáček společně s výtvarníkem Ondřejem Sekorou, jenž byl tehdy v Brně zaměstnán v Lidových novinách.
Bohuslav Kilian, jenž se z počátku věnoval motorismu a vedl rubriku Národní hospodář, převzal vedení Salonu od jeho druhého ročníku, kdy jej řídil společně s akademickým malířem Františkem Podešvou. Jeho zásluhou dosáhl časopis věhlasu celostátní kulturní revue.
Tuto skutečnost potvrdily i nově zřízené filiální redakce v Praze (řídil ji bývalý zpěvák kabaretu Červená sedma Rudolf Jílovský) a Bratislavě.
K výraznému zlepšení došlo ve výtvarném pojetí Salonu, v němž našly uplatnění zajímavě řešené obálky a fotografie významných pražských a brněnských ateliérů Drtikol, Langhans, Vaněk, de Sandalo, Rafael či Petrůj. Dominantní postavení výtvarné složky podtrhly četné přílohy s barevnými reprodukcemi výtvarných děl (Max Švabinský, František Bílek, Eduard Milén).
Oproti prvnímu ročníku došlo i k rozšíření literární části revue. Ale typickým žánrem se pro Salon staly cestopisné reportáže, které přispívaly k výpravnému rázu časopisu. Exkluzívní byl zejména příspěvek cestovatele Alberta Vojtěcha Friče o cestě po mexickém vnitrozemí. Text nese označení Údolí „Senilních starců“ a je věnován památce českého botanika Benedikta Roezla.
Nadějně započatý směr Salonu se začal měnit od třetího ročníku. Bohuslav Kilian nemohl finančně udržet náročný kurs, a tak své síly spojil s architektem Josefem Svobodou, vydavatelem revue Elegantní Praha. Třetí ročník proto již vyšel s označením Salon – spojené revue Salon a Elegantní Praha. Redakce až do roku 1932, kdy Kilian z vedení časopisu odešel, sledovala sice kulturní a umělecké dění v republice, ale měsíčník trvale ztrácel na své výjimečnosti, koncepčně byl zaměřen hlavně na představování dobové módní produkce. Změny v pojetí časopisu se projevily i v novém podtitulu měsíčníku: Móda – společnost – umění a příjemné věci života.
Přes neshody při vydávání Salonu byla dvacátá léta pro Bohuslava Kiliana šťastnou dobou. V těchto letech, kdy s manželkou ještě neměli děti (dcery Eva a Alena se narodily počátkem třicátých let), hodně cestovali a užívali si společenského života. Kouzlo Obřanské riviéry s malebným zákoutím řeky Svitavy přitahovalo umělce, kteří v Brně působili či do města jenom zavítali. A tak Kilianovy navštěvoval divadelní a filmový herec Oldřich Nový, ve dvacátých letech šéf operety brněnského českého divadla, spisovatel Bohumil Stejskal (později režisér Vinohradského divadla), výtvarný kritik Jaroslav Svrček, majitel knihkupectví na České ulici Milan Píša a mnoho dalších. Umělecká společnost se scházela také ve vile naproti Kilianům, v níž bydlel doktor Průša (vily od sebe dělila řeka, a tak se rodiny běžně navštěvovaly na lodičkách), lékař, který patřil ke známým mecenášům umění. Pokud koncertovali v Brně, hostili Průšovi Rafaela Kubelíka a Rudolfa Firkušného.
V roce 1932 založil Kilian další revue, jež nesla označení Měsíc. Tento časopis náleží k nejvýznamnějším kulturním periodikům, která v době první republiky vycházela. Měsíčník na první pohled zaujme svou grafickou úpravou, jež vychází z tradic avantgardních časopisů dvacátých let a přejímá funkcionalistické řešení typografie let třicátých. Neobyčejně přitažlivé výtvarné pojetí časopisu ovlivňovali především architekti Václav Roštlapil a František Kalivoda.
Převažujícím tématem Měsíce je opět výtvarné umění. Redakce věnovala pozornost všem směrům výtvarného života, z nichž zaujímalo přednostní místo malířství, architektura a vytváření bytových interiérů. V Kilianově pojetí moderního časopisu nalézá své uplatnění i literární tvorba. Významnou úlohu zde sehrály eseje Adolfa Hoff meistera, který odlehčenou formou přibližoval určité společenské reálie (Golf, Bridge) nebo svéráz jiných národů a kultur (O Angličankách). V Měsíci se ještě ve větší míře než v Salonu uplatnily cestopisné reportáže doprovázené velkým množstvím fotografií.
Kilian získal pro spolupráci s časopisem přední české a slovenské spisovatele. Přednostní postavení tu získal Vítězslav Nezval, jemuž v časopise vycházejí ukázky ze sbírek Pět prstů a Skleněný havelok, esej Malíři bez ateliérů a mnoho dalších textů. Častým autorem Měsíce je Karel Čapek. Již v prvním ročníku zveřejňuje redakce eseje z polemické knihy Ferdinanda Peroutky Ano a ne. Objevíme zde jména Vladislava Vančury, Egona Hostovského, Petra Jilemnického, Františka Kožíka, Eduarda Valenty, Rudolfa Myzeta (dopisovatel o filmu z Hollywoodu) a Roberta Ženatého.
V létě 1933 přichází Kilian s německou verzí Měsíce: světlo světa spatřuje časopis Der Monat. Důvody, jež ho vedly k založení německy tištěného titulu, popsal v dopise Josefu Šímovi do Paříže: „Chtěl jsem, aby všechny ty krásné věci, které v republice vznikají (architektura, výtvarné umění, užité umění, literatura ad.), viděla také cizina. Časopis vydávám proto, abych seznámil svět se vším tím krásným, co se u nás dělá …“
Kilian v duchu svého předsevzetí expedoval časopis do dvaceti zemí, k dostání byl prakticky ve všech větších evropských městech a metropolích, vyjma nacistické Německo (mezi místa, kam byl Der Monat expedován, patřilo i Buneos Aires, Chicago, Tel Aviv a Tokio). Obsah české a německé verze časopisu přitom nebyl totožný.
Der Monat se stal tribunou německých umělců, kritiků a publicistů s československým občanstvím i emigrantů, kteří od roku 1933 utíkali z Německa do republiky. František Kalivoda po válce konstatoval, že Der Monat byl chápán i jako konkurenční projekt nacistického časopisu Die Dame.
V časopise figurují velká jména německé kultury: Bertolt Brecht, Lion Feuchtwanger, Thomas Mann, Erich Kästner, Egon Erwin Kisch. Der Monat přináší i práce karikaturisty Johna Heartfielda, Maxe Broda, Heinricha Manna a dalších umělců. Kilian rozvinul nejtěsnější spolupráci s okruhem německých a rakouských emigrantů, kteří se usadili v Brně.
K častým autorům v Der Monatu proto patří Else Rüthelová, Will Schaber a Oskar Maria Graf.
Téměř desetileté vydávání české a německé verze časopisu tvoří v dějinách české žurnalistiky i v rámci česko-německých vztahů naprosto unikátní projekt. Revue vycházely v exkluzívním provedení na křídovém papíře, charakteristické pro ně byly barevné reprodukce, což ovšem značně zvyšovalo náklady na jejich vydávání. Od roku 1935 tak obě revue nevycházely pravidelně v každém měsíci. Přesto se Kilianovi podařilo udržet kontinuitu obou jazykových verzí. Ekonomické potíže výstižně charakterizoval Will Schaber, který později vzpomínal, že jednou mu v redakci místo honoráře nabízeli šicí stroj.
Schaberovo svědectví potvrzuje i paní Eva Kilianová, dcera Bohuslava Kiliana. Ta vzpomíná, že tatínek mnohdy místo peněz od inzerentů přinesl domů obraz nebo křišťálové sklo a maminka pak neměla ani na elektriku do města.
V průběhu třicátých let postihla Bohuslava Kiliana těžká nemoc. Ani ta mu však neubrala na jeho duchu a humoru. Kilianovo bonvivánství a jiskřivý vtip společně se šarmem jeho ženy nadále přitahovaly do jejich domu řadu přátel. „K nám chodilo tolik lidí, protože u nás byla pořád legrace. Tatínek nepsal, neuměl vykládat vtipy, on vyprávěl historky, příběhy ze života. Když říkal vtip, tak zapomněl konec a nikdo se nesmál,“ vzpomíná na svého otce etnografk a a autorka pohádek Eva Kilianová.
Vilu Kilianových navštěvoval od dětských let také jejich synovec Bohumil Hrabal, který tu pravidelně trávil část letních prázdnin. Když byl v kvartě, doučoval ho strýc Bohuslav některé předměty, aby složil v závěru prázdnin reparát a postoupil do dalšího ročníku gymnázia. Lépe než u strýce a tety v Obřanech – kde se přece jen udržovaly jisté společenské normy měšťanské vrstvy – se ale Hrabal cítil u prarodičů v Židenicích, ve svém rodném domku na „Balbínce“. Kolorit dělnické čtvrti s mnohdy svéráznými obyvateli, pravidelné nedělní ná-vštěvy zábrdovického kostela i hostinců, kam ho děda brával, blízkost hřbitova, polí a vinohradů, kamarádství se židenickými kluky, to vše působilo na Hrabalovu obrazotvornost a vidění světa. „Krví jsem Brňan, mám tam dosud spoustu příbuzných, v Židenicích, Zábrdovicích, také v Troubsku a v Bosonohách,“ vyznal se v próze Návštěva rodného města.
Na Hrabalovu osobnost měly ale nepochybný vliv i návštěvy v Obřanech. Především vypravování, humor a životní styl jeho strýce se mu patrně vryly do paměti a staly se jedním z inspiračních zdrojů jeho literární tvorby. Tuto domněnku potvrzuje Hrabalova sestřenice Eva Kilianová: „Vždy jsem tvrdila, že můj otec vyprávěl to, co Hrabal píše,“ dosvědčuje.
Hypotézu o duchovní spřízněnosti mezi strýcem a synovcem zastával i profesor české literatury Masarykovy univerzity Dušan Jeřábek. Ve své knize Brněnská romance vzpomínal, že osobnost Bohuslava Kiliana se mu začala vybavovat v době, kdy začal publikovat Bohumil Hrabal, neboť způsob vidění reality i styl jeho humoru mu velmi připomínaly doktora Kiliana.
Rovněž Kilianova vydavatelská činnost se mladému Hrabalovi líbila. Během války, po smrti strýce, chtěl pokračovat ve vydávání časopisu Měsíc, což mu však jeho teta (manželka Bohuslava Kiliana) rozmluvila, protože za pokračující okupace by se náročnější časopis dlouho neudržel, a navíc již poutal nežádoucí zájem protektorátních úřadů.
Kilian byl založením přesvědčený demokrat.
Již ve třicátých letech viděl reálně hrozící nebezpečí: největší zlo spatřoval ve fašismu a komunismu. Spolu s architektem Františkem Kalivodou patřil k nepočetné skupině brněnské české inteligence, jež udržovala kontakty s německými a rakouskými umělci – emigranty, kteří žili ve druhé polovině třicátých let v Brně. Mnohým z nich umožnil publikovat v německé verzi Měsíce, německé básnířce Else Rüthelové vydává v roce 1936 básnickou sbírku Anbruch des Tags. Elsa Rüthelová v Brně roku 1938 zemřela. Jejímu manželovi, spisovateli a novináři Willu Schaberovi, se podařilo z Československa emigrovat díky vízu, jež vydal ministr ing. Hugo Vavrečka (dědeček Václava Havla). Schaberův útěk před nacisty usnadnil i redakční průkaz časopisu Der Monat.
Po okupaci Československa pokračoval Kilian ve vydávání obou časopisů. Měsíc i Der Monat označil za módní revue, dokázal se vyhnout oficiálnímu politickému zpravodajství i různým příkazům německých a protektorátních úřadů. Tlaku odolával velmi dlouho, více než dva roky. Až na obálce posledního čísla obou časopisů je portrét Hitlera. V těžké době, kdy postupuje i jeho nemoc, ukrývá ve své vile přátele, kteří prchají před gestapem. Posléze se sám stává objektem zájmu gestapa, ale smrt je rychlejší.
Dvacátého pátého února 1942 Bohuslav Kilian umírá.
Bohuslav Kilian byl originálním typem člověka, elegánem a milovníkem umění, který obětoval mnoho času i rodinného jmění ve prospěch časopisů, jež vydával. Patřil k lidem, kteří překračují úzké národní horizonty a podají pomocnou ruku přátelům. Zvažujemeli jeho odkaz, nemůžeme pominout, že v současné české společnosti dosud nevznikla početnější vrstva mecenášů, již by podporovali kulturu a umění. Kilian k takovým lidem patřil.
Po absolvování klasického gymnázia v Brně studoval Kilian na právnické fakultě Karlovy university. Dosáhl titulu doktora práv, jenže právnické povolání chápal již tehdy jako pouhé řemeslo nutné k obživě. Jeho duše tíhla k uměleckému prostředí. O tom svědčí i dvousemestrální studium kunsthistorie v Mnichově, tehdy patrně nejvýznamnějším výtvarném centru střední Evropy.
Kilianovy osudy v době první světové války nejsou dostatečně vyjasněné. Jisté je, že do armády odveden nebyl a válečného běsnění tak zůstal ušetřen. Krátce po válce, v roce 1921, se ve svých devětadvaceti letech oženil se slečnou Elou Říhovou, dcerou zámožného lékaře, jenž ještě v době Rakouska-Uherska koupil v brněnské předměstské obci Obřany noblesní vilu.
Mladí manželé se tak zařadili mezi majitele početných vil, které rostly v malebném údolí Obřanské riviéry (jak se tehdy říkalo) na obou březích řeky Svitavy. Ke svatebním darům, jež novomanželé obdrželi, patřil i obraz Kilianova přítele, malíře Josefa Šímy.
DVACÁTÁ LÉTA: VYDÁVÁNÍ SALONU
Po vzniku Československa vzniklo v Brně několik nových uměleckých spolků a začalo zde vycházet mnoho pozoruhodných českých a německých časopisů, z nichž některé dosáhly mezinárodního významu. Šlo o literární, architektonické a pacifistické tituly Pásmo, Host, Bytová kultura, Horizont, Der Mensch a Die Wahrheit.
V tomto ovzduší vznikl v roce 1922 i časopis Salon, jenž se profiloval jako „ilustrovaná revue pro společnost, sport, divadlo, film, modu a výtvarné umění“. Měsíčník vydával redaktor Jan Hamáček společně s výtvarníkem Ondřejem Sekorou, jenž byl tehdy v Brně zaměstnán v Lidových novinách.
Bohuslav Kilian, jenž se z počátku věnoval motorismu a vedl rubriku Národní hospodář, převzal vedení Salonu od jeho druhého ročníku, kdy jej řídil společně s akademickým malířem Františkem Podešvou. Jeho zásluhou dosáhl časopis věhlasu celostátní kulturní revue.
Tuto skutečnost potvrdily i nově zřízené filiální redakce v Praze (řídil ji bývalý zpěvák kabaretu Červená sedma Rudolf Jílovský) a Bratislavě.
K výraznému zlepšení došlo ve výtvarném pojetí Salonu, v němž našly uplatnění zajímavě řešené obálky a fotografie významných pražských a brněnských ateliérů Drtikol, Langhans, Vaněk, de Sandalo, Rafael či Petrůj. Dominantní postavení výtvarné složky podtrhly četné přílohy s barevnými reprodukcemi výtvarných děl (Max Švabinský, František Bílek, Eduard Milén).
Oproti prvnímu ročníku došlo i k rozšíření literární části revue. Ale typickým žánrem se pro Salon staly cestopisné reportáže, které přispívaly k výpravnému rázu časopisu. Exkluzívní byl zejména příspěvek cestovatele Alberta Vojtěcha Friče o cestě po mexickém vnitrozemí. Text nese označení Údolí „Senilních starců“ a je věnován památce českého botanika Benedikta Roezla.
Nadějně započatý směr Salonu se začal měnit od třetího ročníku. Bohuslav Kilian nemohl finančně udržet náročný kurs, a tak své síly spojil s architektem Josefem Svobodou, vydavatelem revue Elegantní Praha. Třetí ročník proto již vyšel s označením Salon – spojené revue Salon a Elegantní Praha. Redakce až do roku 1932, kdy Kilian z vedení časopisu odešel, sledovala sice kulturní a umělecké dění v republice, ale měsíčník trvale ztrácel na své výjimečnosti, koncepčně byl zaměřen hlavně na představování dobové módní produkce. Změny v pojetí časopisu se projevily i v novém podtitulu měsíčníku: Móda – společnost – umění a příjemné věci života.
Přes neshody při vydávání Salonu byla dvacátá léta pro Bohuslava Kiliana šťastnou dobou. V těchto letech, kdy s manželkou ještě neměli děti (dcery Eva a Alena se narodily počátkem třicátých let), hodně cestovali a užívali si společenského života. Kouzlo Obřanské riviéry s malebným zákoutím řeky Svitavy přitahovalo umělce, kteří v Brně působili či do města jenom zavítali. A tak Kilianovy navštěvoval divadelní a filmový herec Oldřich Nový, ve dvacátých letech šéf operety brněnského českého divadla, spisovatel Bohumil Stejskal (později režisér Vinohradského divadla), výtvarný kritik Jaroslav Svrček, majitel knihkupectví na České ulici Milan Píša a mnoho dalších. Umělecká společnost se scházela také ve vile naproti Kilianům, v níž bydlel doktor Průša (vily od sebe dělila řeka, a tak se rodiny běžně navštěvovaly na lodičkách), lékař, který patřil ke známým mecenášům umění. Pokud koncertovali v Brně, hostili Průšovi Rafaela Kubelíka a Rudolfa Firkušného.
LÉTA TŘICÁTÁ: MĚSÍC A DER MONAT
V roce 1932 založil Kilian další revue, jež nesla označení Měsíc. Tento časopis náleží k nejvýznamnějším kulturním periodikům, která v době první republiky vycházela. Měsíčník na první pohled zaujme svou grafickou úpravou, jež vychází z tradic avantgardních časopisů dvacátých let a přejímá funkcionalistické řešení typografie let třicátých. Neobyčejně přitažlivé výtvarné pojetí časopisu ovlivňovali především architekti Václav Roštlapil a František Kalivoda.
Převažujícím tématem Měsíce je opět výtvarné umění. Redakce věnovala pozornost všem směrům výtvarného života, z nichž zaujímalo přednostní místo malířství, architektura a vytváření bytových interiérů. V Kilianově pojetí moderního časopisu nalézá své uplatnění i literární tvorba. Významnou úlohu zde sehrály eseje Adolfa Hoff meistera, který odlehčenou formou přibližoval určité společenské reálie (Golf, Bridge) nebo svéráz jiných národů a kultur (O Angličankách). V Měsíci se ještě ve větší míře než v Salonu uplatnily cestopisné reportáže doprovázené velkým množstvím fotografií.
Kilian získal pro spolupráci s časopisem přední české a slovenské spisovatele. Přednostní postavení tu získal Vítězslav Nezval, jemuž v časopise vycházejí ukázky ze sbírek Pět prstů a Skleněný havelok, esej Malíři bez ateliérů a mnoho dalších textů. Častým autorem Měsíce je Karel Čapek. Již v prvním ročníku zveřejňuje redakce eseje z polemické knihy Ferdinanda Peroutky Ano a ne. Objevíme zde jména Vladislava Vančury, Egona Hostovského, Petra Jilemnického, Františka Kožíka, Eduarda Valenty, Rudolfa Myzeta (dopisovatel o filmu z Hollywoodu) a Roberta Ženatého.
V létě 1933 přichází Kilian s německou verzí Měsíce: světlo světa spatřuje časopis Der Monat. Důvody, jež ho vedly k založení německy tištěného titulu, popsal v dopise Josefu Šímovi do Paříže: „Chtěl jsem, aby všechny ty krásné věci, které v republice vznikají (architektura, výtvarné umění, užité umění, literatura ad.), viděla také cizina. Časopis vydávám proto, abych seznámil svět se vším tím krásným, co se u nás dělá …“
Kilian v duchu svého předsevzetí expedoval časopis do dvaceti zemí, k dostání byl prakticky ve všech větších evropských městech a metropolích, vyjma nacistické Německo (mezi místa, kam byl Der Monat expedován, patřilo i Buneos Aires, Chicago, Tel Aviv a Tokio). Obsah české a německé verze časopisu přitom nebyl totožný.
Der Monat se stal tribunou německých umělců, kritiků a publicistů s československým občanstvím i emigrantů, kteří od roku 1933 utíkali z Německa do republiky. František Kalivoda po válce konstatoval, že Der Monat byl chápán i jako konkurenční projekt nacistického časopisu Die Dame.
V časopise figurují velká jména německé kultury: Bertolt Brecht, Lion Feuchtwanger, Thomas Mann, Erich Kästner, Egon Erwin Kisch. Der Monat přináší i práce karikaturisty Johna Heartfielda, Maxe Broda, Heinricha Manna a dalších umělců. Kilian rozvinul nejtěsnější spolupráci s okruhem německých a rakouských emigrantů, kteří se usadili v Brně.
K častým autorům v Der Monatu proto patří Else Rüthelová, Will Schaber a Oskar Maria Graf.
Téměř desetileté vydávání české a německé verze časopisu tvoří v dějinách české žurnalistiky i v rámci česko-německých vztahů naprosto unikátní projekt. Revue vycházely v exkluzívním provedení na křídovém papíře, charakteristické pro ně byly barevné reprodukce, což ovšem značně zvyšovalo náklady na jejich vydávání. Od roku 1935 tak obě revue nevycházely pravidelně v každém měsíci. Přesto se Kilianovi podařilo udržet kontinuitu obou jazykových verzí. Ekonomické potíže výstižně charakterizoval Will Schaber, který později vzpomínal, že jednou mu v redakci místo honoráře nabízeli šicí stroj.
KILIAN A HRABAL: DUCHOVNÍ SOUZNĚNÍ?
Schaberovo svědectví potvrzuje i paní Eva Kilianová, dcera Bohuslava Kiliana. Ta vzpomíná, že tatínek mnohdy místo peněz od inzerentů přinesl domů obraz nebo křišťálové sklo a maminka pak neměla ani na elektriku do města.
V průběhu třicátých let postihla Bohuslava Kiliana těžká nemoc. Ani ta mu však neubrala na jeho duchu a humoru. Kilianovo bonvivánství a jiskřivý vtip společně se šarmem jeho ženy nadále přitahovaly do jejich domu řadu přátel. „K nám chodilo tolik lidí, protože u nás byla pořád legrace. Tatínek nepsal, neuměl vykládat vtipy, on vyprávěl historky, příběhy ze života. Když říkal vtip, tak zapomněl konec a nikdo se nesmál,“ vzpomíná na svého otce etnografk a a autorka pohádek Eva Kilianová.
Vilu Kilianových navštěvoval od dětských let také jejich synovec Bohumil Hrabal, který tu pravidelně trávil část letních prázdnin. Když byl v kvartě, doučoval ho strýc Bohuslav některé předměty, aby složil v závěru prázdnin reparát a postoupil do dalšího ročníku gymnázia. Lépe než u strýce a tety v Obřanech – kde se přece jen udržovaly jisté společenské normy měšťanské vrstvy – se ale Hrabal cítil u prarodičů v Židenicích, ve svém rodném domku na „Balbínce“. Kolorit dělnické čtvrti s mnohdy svéráznými obyvateli, pravidelné nedělní ná-vštěvy zábrdovického kostela i hostinců, kam ho děda brával, blízkost hřbitova, polí a vinohradů, kamarádství se židenickými kluky, to vše působilo na Hrabalovu obrazotvornost a vidění světa. „Krví jsem Brňan, mám tam dosud spoustu příbuzných, v Židenicích, Zábrdovicích, také v Troubsku a v Bosonohách,“ vyznal se v próze Návštěva rodného města.
Na Hrabalovu osobnost měly ale nepochybný vliv i návštěvy v Obřanech. Především vypravování, humor a životní styl jeho strýce se mu patrně vryly do paměti a staly se jedním z inspiračních zdrojů jeho literární tvorby. Tuto domněnku potvrzuje Hrabalova sestřenice Eva Kilianová: „Vždy jsem tvrdila, že můj otec vyprávěl to, co Hrabal píše,“ dosvědčuje.
Hypotézu o duchovní spřízněnosti mezi strýcem a synovcem zastával i profesor české literatury Masarykovy univerzity Dušan Jeřábek. Ve své knize Brněnská romance vzpomínal, že osobnost Bohuslava Kiliana se mu začala vybavovat v době, kdy začal publikovat Bohumil Hrabal, neboť způsob vidění reality i styl jeho humoru mu velmi připomínaly doktora Kiliana.
Rovněž Kilianova vydavatelská činnost se mladému Hrabalovi líbila. Během války, po smrti strýce, chtěl pokračovat ve vydávání časopisu Měsíc, což mu však jeho teta (manželka Bohuslava Kiliana) rozmluvila, protože za pokračující okupace by se náročnější časopis dlouho neudržel, a navíc již poutal nežádoucí zájem protektorátních úřadů.
VÁLKA
Kilian byl založením přesvědčený demokrat.
Již ve třicátých letech viděl reálně hrozící nebezpečí: největší zlo spatřoval ve fašismu a komunismu. Spolu s architektem Františkem Kalivodou patřil k nepočetné skupině brněnské české inteligence, jež udržovala kontakty s německými a rakouskými umělci – emigranty, kteří žili ve druhé polovině třicátých let v Brně. Mnohým z nich umožnil publikovat v německé verzi Měsíce, německé básnířce Else Rüthelové vydává v roce 1936 básnickou sbírku Anbruch des Tags. Elsa Rüthelová v Brně roku 1938 zemřela. Jejímu manželovi, spisovateli a novináři Willu Schaberovi, se podařilo z Československa emigrovat díky vízu, jež vydal ministr ing. Hugo Vavrečka (dědeček Václava Havla). Schaberův útěk před nacisty usnadnil i redakční průkaz časopisu Der Monat.
Po okupaci Československa pokračoval Kilian ve vydávání obou časopisů. Měsíc i Der Monat označil za módní revue, dokázal se vyhnout oficiálnímu politickému zpravodajství i různým příkazům německých a protektorátních úřadů. Tlaku odolával velmi dlouho, více než dva roky. Až na obálce posledního čísla obou časopisů je portrét Hitlera. V těžké době, kdy postupuje i jeho nemoc, ukrývá ve své vile přátele, kteří prchají před gestapem. Posléze se sám stává objektem zájmu gestapa, ale smrt je rychlejší.
Dvacátého pátého února 1942 Bohuslav Kilian umírá.
Bohuslav Kilian byl originálním typem člověka, elegánem a milovníkem umění, který obětoval mnoho času i rodinného jmění ve prospěch časopisů, jež vydával. Patřil k lidem, kteří překračují úzké národní horizonty a podají pomocnou ruku přátelům. Zvažujemeli jeho odkaz, nemůžeme pominout, že v současné české společnosti dosud nevznikla početnější vrstva mecenášů, již by podporovali kulturu a umění. Kilian k takovým lidem patřil.
