Shakespearovy sonety

Letos uplyne čtyři sta let od prvního vydání nejznámější sbírky milostné poezie všech dob


V roce 1609 vydává londýnský tiskař a nakladatel Samuel Thorpe svazek nesoucí název Shake-speares Sonnets, jenž obsahoval 154 sonetů a skladbu Milenčin nářek. Na svět přišlo dílo, které svou originalitou a básnickým mistrovstvím předešlé svazky výrazně předčilo. Současně jde o knihu obestřenou množstvím záhad a vzbuzující řadu dosud nezodpovězených otázek.


Lásku lze vyznávat mnoha různými způsoby. Koncem šestnáctého století tak angličtí poetové činili po vzoru italského renesančního básníka Petrarky. V podobném stylu, jak on opěvoval svou bohyni Lauru, se básníci Samuel Daniel, Michael Drayton, Thomas Lodge, Giles Fletcher a jiní ve zdobných sonetech kořili podobně nedostižným krasavicím. Na závěr svých sbírek sonetů pak zpravidla přidali delší básnickou skladbu obsahující "nářek" svedené a opuštěné ženy.

Asi deset let poté, co sonetová móda v Anglii odezněla, přichází se svou sbírkou i William Shakespeare (1564-1616). Na rozdíl od předchůdců ale v sonetech nevyjadřuje platonickou lásku k dámě svého srdce, nýbrž v první části sbírky se obrací ke krásnému mladému muži a v druhé ke značně amorální a s ohledem na tehdy panující vkus dosti neatraktivní ženě snědé pleti a hrubých vlasů. Navíc si tu autor vyřizuje účty s jakýmsi svým básnickým rivalem a komentuje nešvary doby. Milenčin nářek pak působí až jako tklivě humorná parodie na podobné texty. Zrazená žena žaluje na svého svůdce, ale zatímco nešťastnice předešlých autorů vlastního pádu hořce litují a milence zatracují, ta Shakespearova podlehla věrolomnému svůdci vědomě, nepřestává ho obdivovat, a dokonce přiznává, že kdyby to bylo možné, podlehla by mu znovu.



ZÁVADNÁ KNIHA

Sonety už od počátku provázely nejasnosti a otázky. Zarážel nezvyklý titul s rozdělovníkem a neúplným jménem autora, výtisk obsahoval řadu technických nedostatků a tiskových chyb a na titulním listu stála tajemná dedikace, v níž nakladatel Thorpe knihu věnuje jakémusi panu W. H., jemuž "jako jedinému tyto sonety náleží", tedy jinými slovy, který je oním mužským tajemným adresátem sonetů. Dlouho proto přetrvával názor, že je Thorpovo vydání pirátské a že autor neměl vliv ani na složení svazku, ani na řazení a číslování jednotlivých básní. Řada vydavatelů a komentátorů navíc z uměleckých důvodů zpochybňovala Shakespearovo autorství básně Milenčin nářek a do svých vydání Sonetů ji ani nezařadila.

Skandální obsah knihy s náznaky homosexuálních či jiných amorálně pociťovaných vztahů i tajemné okolnosti jejího vzniku měly zřejmě značný vliv na přijetí sbírky i na proměny její podoby při následných vydáních. Zdá se, že právě pro obsahovou "závadnost" už k reedici knihy za Shakespearova života nedošlo. V roce 1640 vydal John Benson Básně napsané panem Williamem Shake-spearem, které obsahují všelijak přeskupené a do větších celků pospojované Shakespearovy sonety. Benson zasáhl do textu i tak, že v básních explicitně určených muži zaměnil, byť nedůsledně, mužská zájmena ženskými a oslovení "chlapče" nahradil neutrálním výrazem "lásko".

V osmnáctém století se vydavatelé postupně vraceli ke znění z roku 1609, ale náznaky homosexuality obsažené v básních nadále zakrývali. Až Edmond Malone ve svém kritickém souborném vydání Her a básní Williama Shakespeara z roku 1790 vrátil Sonetům původní podobu. V komentáři pak uvedl, že Sonety obsahují "sto dvacet" básní určených muži. Tehdejší Anglie se těžko vyrovnávala s tím, že její velký bard psal milostné básně muži. Sám Malone se snažil utlumit skandálnost svého tvrzení poukazováním na to, že básník vlastně nevyjadřuje verši erotický vztah, ale v duchu doby skládá hold šlechtickému mecenáši.



ZNEUŽITÝ SHAKESPEARE

Pohled na Shakespearovy sonety se začíná proměňovat po roce 1986, kdy péčí Johna Kerrigana vycházejí v edici New Penguin ShakespeareSonety společně s Milenčiným nářkem jako integrální součástí svazku. Textologické analýzy celkem věrohodně prokázaly, že autorem této básně je vskutku Shakespeare. Další kritická vydání (The Arden Shakespeare, The Oxford Shakespeare) v tomto duchu na Kerriganovo vydání navazují, navíc vyvracejí tradovaný názor, že Thorpovo vydání z roku 1609 bylo vydáním pirátským. Zásluhou editorky Katherine DuncanJonesové a dalších badatelů střípky dochovaných fakt začínají zapadat do sebe a skládají se v pravděpodobný příběh toho, jak kniha vznikla.

Shakespeare začal psát sonety už někdy v polovině 90. let a nechával je kolovat mezi přáteli. V roce 1599 ale vyšla pod jeho plným jménem sbírka Vášnivý poutník, již vskutku pirátsky, bez vědomí autora, vydal William Jaggard. V této sbírce bylo jedenadvacet básní, ale pouze pět Shakespearových. Shakespeare, zřejmě roztrpčený zneužitím svého jména, začal připravovat svazek vlastní a určil jak koncepci, tak i řazení jednotlivých básní. U konečné fáze přípravy knihy ale nebyl, odešel kvůli moru z Londýna do Stratfordu za manželkou a dětmi, takže technické provedení, včetně dedikace, padá na vrub nakladatele.



I tak kniha nadále zůstává jednou z největších záhad světového písemnictví. Životopisně orientovaní kritici pátrají po identitě pana W. H. Pro některé jím byl Shakespearův raný patron a mecenáš Henry Wriothesley, hrabě ze Southamptonu, pro jiné dramatikův pozdější patron William Herbert, třetí hrabě z Pembroku. Pozoruhodná je teorie Oscara Wildea, kterou vtělil do novely Portrét pana W. H., pohybující se na pomezí seriózního literárního eseje a až detektivní fikce. Wilde tu pomocí přímých citací ze sonetů dokazuje, že jejich adresátem nemohl být žádný šlechtický mecenáš, ale člověk z divadelního prostředí. Další badatelé se dohadují o tom, kdo byla "černá dáma" či básnický rival a jaký vztah měli k Shakespearovi.

Numerologicky orientovaní kritici interpretují sonety ve shodě s čísly, jimiž jsou označeny, a tak dále. Největší záhadou ovšem je, jak mohlo v prostředí konvenční artistní poezie vzniknout dílo, jež nás oslovuje dodnes.

DRAMATIZÁTOR NAŠICH EMOCÍ

Tak jako Shakespeare ve svých dramatech dokázal staré formy a témata přetvořit v živoucí objevná díla, stejného zázraku se mu podařilo docílit v žánru lyrické poezie. Úzce vymezený prostor čtrnácti veršů sonetu, který jeho předchůdci naplňovali umně vystavěnými popisy, kázáními či chvalozpěvy, Shakespeare prohloubil, zdramatizoval a nabil nesmírným množstvím protikladných vnitřních prožitků. Úchvatné poetické obrazy se v Sonetech střídají s pragmatickými glosami, vzletná abstrakta přecházejí ve výrazivo jadrné, až obhroublé, zanícená vyznání se střídají s pocity nejhlubší skepse a deprese, patos se lomí v ironii a humor, mýtus v lechtivou lascívnost.



Navzdory této tematické i výrazové pestrosti má však sbírka soudržnost a pevný tvar. Jednotlivá témata se zrcadlí, proměňují, nahlížejí z nejrůznějších hledisek. Chceme-li, můžeme Sonety číst jako příběh básníka milujícího mladšího, snad urozeného přítele a současně i jistou "černou dámu" pochybné pověsti, oba jsou mu spolu nevěrní, a navíc se do jejich milostného trojúhelníku zaplete i básníkův konkurent.

Omezit se při čtení sbírky na tento příběh by ovšem znamenalo nesmírné ochuzení. Jen u minima milostných sonetů v části věnované příteli autor vyjevuje pohlaví adresáta. Většina sonetů má univerzální vyznění - rod zamlčuje a odehrává se pouze ve vztahu "já" a "ty". Jejich hlavním hrdinou pak spíše než obtížně identifikovatelná, spílaná i opěvovaná milovaná osoba je básník sám a jeho rozjitřené nitro, které k nám ovšem promlouvá důvěrně známým hlasem našich vášní, našich pochybností, sebelásky i sebemrskačství. Shakespeare, dramatizátor našich emocí, tu s námi hraje mistrovskou hru, při níž nedořečenost, tajemnost básní nutí čtenáře aktivně dotvářet jeho poezii na podkladě vlastních emocí a vlastních zkušeností.



Shakespearovy sonety jsou knihou o lásce ve všech podobách. Nezáleží příliš na tom, zda jde o lásku legitimní, či nelegitimní, hetero-, homo-, či bisexuální, tragickou, či komickou, duchovní, či fyzickou. Důležité je, co láska s člověkem udělá, jak ji kdo prožívá.


JAK SE MĚNIL SONET 107
(1609-2008)
Not mine own fears, nor the prophetic soul
Of the wide world dreaming on things to come,
Can yet the lease of my true love control,
Supposed as forfeit to a confi ned doom.
The mortal moon hath her eclipse endured,
And the sad augurs mock their own presage;
Incertainties now crown themselves assured,
And peace proclaims olives of endless age.
Now with the drops of this most balmy time
My love looks fresh, and Death to me subscribes,
Since, spite of him, I'll live in this poor rhyme,
While he insults o'er dull and speechless tribes:
And thou in this shalt find thy monument,
When tyrants' crests and tombs of brass are spent.

(WILLIAM SHAKESPEARE)




Ani mé obavy, ani ty předpovědi
širého světa, jenž o příštích věcech sní,
nemohou určit čas mé lásky, na niž hledí
jak na věc propadlou jistému zničení.
Už přešlo zatmění, jež stihlo zemskou lunu,
a chmurní věštci se smějí svým předzvěstím,
co bylo nejisté, ční jistě na svém trůnu,
mír kyne věčnými snítkami příštím dním.
V krůpějích balzámu, kterým je tato doba,
má láska rozkvétá a Smrt je bezmocná:
jen tupý, němý dav zasáhne její zloba,
zatímco mně můj verš na věky život dá.
A ty v něm nalezneš pomník, jenž nepomine,
zatímco erb i hrob vládců už s prachem splyne.

JAN VLADISLAV (1955)




Ani můj strach, ba ani celý svět,
co na prorocké duše tolik dá,
mé lásce nájem nevyměří teď,
ač jistou zkázu věštil jí tak rád.
Smrtelná luna smrt svou přežila,
svým věštbám auguři se mohou smát,
věčný mír vítá věčná oliva,
z nejistot vzešel pevný majestát.
Je to jak balzám, po němž láska vzkvétá,
a Smrt ať tančí, jak já zapískám,
po němých zástupech ať si je veta,
já ve svých verších nesmrtelnost mám.
Pro tebe pomník jsou, co potrvá,
až hrobky tyranů se změní v prach.

MARTIN HILSKÝ (1997)



Má vlastní úzkost ani mínění
těch nejuznávanějších proroků
mou lásku k tobě nevykoření,
i když prý nutně spěje k zániku.
Po každém zatmění se luna vrací
a proroci jsou často falešní,
z dob nejistých vždy přinášejí ptáci
olivovou ratolest příštích dní.
Má láska k tobě stále mladá je,
i když mi stáří šlape na paty,
v mém chabém verši ten cit přežije,
vzdor smrti, jež vše živé zatratí.
Až hroby tyranů se v ruiny změní,
budeš zvát k lásce další pokolení.

JIŘÍ JOSEK (2008)





SONETY ČESKY
Vždy když v šedesátých letech v Semaforu dozněla Píseň o koni, zeptal se z jeviště Jiří Suchý nevěřícně: "Tohleto napsal Šekspír? To byl teda frajer až na půdu." Byla to pravda. Pro hru Taková ztráta krve zhudebnil Jiří Šlitr první čtyři verše Shakespearova Sonetu č. 51 v překladu Jana Vladislava, který začíná dnes již zlidovělým sloganem: "A proto odpouští má láska mému koni ..."

Možná nepřekvapí, že Shakespearovy Sonety jsou nejčastěji překládanou básnickou sbírkou u nás. V roce 1860 se objevilo patnáct Shakespearových sonetů v překladu B. Kaizla, v 80. letech přichází Fr. Doucha s jedenácti a J. V. Sládek s pouhými čtyřmi sonety. Sládek velice brzy od překládání sonetů ustoupil. S nadsázkou prohlásil, že na jeden anglický sonet by potřeboval dva české. Vyjádřil tak jeden z nejzákladnějších překladatelských problémů, a sice jak při nutnosti zachovat deset až jedenáct slabik verše vyjádřit víceslabičnými slovy, jimiž oplývá čeština, významy mnohdy jednoslabičných slov originálu. Na počátku 20. století pak vznikají dva soubory překladů. Jaroslav Vrchlický přeložil 122 sonetů, z nichž ale za svého života vydal pouhý zlomek. Jeho nedokončený soubor vyšel až v roce 1954.

Pod prvním kompletním vydáním Shakespearových Sonetů v češtině z roku 1923 je podepsán Antonín Klášterský. Jak Klášterský, tak Vrchlický dbali na formální i obsahovou věrnost originálu i za cenu toho, že se oba dopouštěli určitých deformací jazyka či kostrbatých vyjádření. Marie Fantová, která na ně svým dílčím překladem vydaným v roce 1954 navázala, volila přístup zcela odlišný. Originál byl pro ni především inspirací, na jejímž základě vytvářela své do značné míry osobité parafráze, přičemž se formou originálu příliš nevázala. V roce 1955 vyšel druhý kompletní překlad Sonetů z pera nedávno zesnulého Jana Vladislava. Ten dosáhl v řadě vydání celkového nákladu dvou set tisíc svazků a hluboce se zapsal do českého literárního povědomí. V druhé polovině 20. století a na počátku 21. století přicházejí pak v rychlém sledu kompletní vydání Sonetů překladatelů Z. Hrona (1986), M. Macka (1992), B. Hodka (1995), J. Urbánkové (1997, poprvé včetně básně Milenčin nářek), M. Hilského (1997), M. Uličného (2005) a J. Joska (2008, podruhé včetně básně Milenčin nářek).

Naskýtá se otázka, zda má vznik nových a nových překladů stejného textu vůbec smysl, zda se jen v drobných obměnách neopakuje stále totéž. Stačí ale různé texty porovnat a ukáže se, že v naprosté většině překladů tomu tak není. Překlad je tvůrčí reprodukcí podobnou například herectví. Jako je nemyslitelné, že by například Hamleta mohl hrát pouze jeden herec, stejně tak nemůže existovat jednou provždy jeden jediný překlad. Překlady nejenže stárnou jako lidé, ale různé překlady nabízejí v různosti přístupů nové krásy starého textu, a obohacují tak pohled na autora. Pro překladatele je pak možnost poprat se s takto obtížnou poezií nejen obrovská výzva, ale i velká radost.

AUTOR JE DOCENTEM ÚSTAVU TRANSLATOLOGIE FILOZOFICKÉ FAKULTY UNIVERZITY KARLOVY A ŠÉFREDAKTOREM NAKLADATELSTVÍ ROMEO