V necelých čtyřiadvaceti letech se dostala mezi stovku nejvlivnějších osobností světa podle hlasování časopisu Time. Hovoří se o ní víc než o Madonně, Bonovi nebo kterékoli jiné superhvězdě. Na svém kontě má přitom jen jednu a půl řadové desky a její kariéra trvá zatím pouhých osmnáct měsíců. Newyorčanka Stefani Joanne Angelina Germanotta, známá pod jménem LADY GAGA, je první opravdu velký fenomén populární hudby nového tisíciletí. Anebo opožděná tečka za tím minulým? Obojí je nejspíš pravda.
Lady Gaga nazpívala za svou krátkou kariéru minimálně šest hitů, jež mnohokrát obletěly zeměkouli. Navíc patří mezi stylotvorné osobnosti. Nejběžnější fráze, která se v souvislosti s ní používá, zní: „Ošklivá, ale ne nezajímavá.“ Přitom neříká žádné učené moudrosti. Dnes už jí stačí, že dává jen najevo, že existuje.
VNUČKA ZIGGYHO STARDUSTA
„Není to pop hvězda, je to performanční umělkyně. Sama o sobě je uměleckým dílem. Sama je sochou,“ končí svůj článek o Lady Gaga, jímž zdůvodňuje její umístění mezi stovkou nejvlivnějších osobností světa v roce 2010, její kolegyně Cyndi Lauperová.
Není to nic nového. Takový typ pop hvězd se na scéně objevuje skoro čtyřicet let. V roce 1972 přišel s podobnou koncepcí poprvé David Bowie. Prezentoval tehdy svou desku Vzestup a pár Ziggyho Stardusta a Pavouků z Marsu. Zatímco každý rocker té doby se snažil vystupovat sám za sebe, Bowie přijal roli Ziggyho Stardusta, živé bytosti z jiné planety, jež se na Zemi stane rockovou hvězdou – se všemi nectnostmi, které s tím souvisejí. Nebyla to obyčejná pódiová postava. Bowie šel dál a přenesl ji do svého každodenního života. S novináři mluvil jako Ziggy Stardust, jako Ziggy se choval a oblékal. Divadelní představení přešlo do skutečného života jako druh performančního umění. A že to byla šílená role! Ziggy s barevnými přelivy a transvestitskými manýry šel proti všemu, co bylo v tehdejším životním stylu zvykem.
Někdy se zdá, že Lady Gaga začala tam, kde Bowie po třech letech se svým Ziggym skončil. Jenže mluvit jen o vazbě na Bowieho by bylo velmi omezující. Zatímco design je u ní up-to-date, formu si liberálně vypůjčuje nejen od něj, ale i od řady Bowieho současníků. Ziggy totiž neměl k dispozici to, s čím Lady Gaga zaujala i jiné věkové skupiny než teenagery. Videoklipy.
ZROZENA Z ÉRY THRILLERU
Role klipů v prezentaci Lady Gaga vychází z toho, jak je v minulém století používal Michael Jackson, jen s tím rozdílem, že kromě MTV je tu ještě YouTube. Klip byl pro oba důležitou extenzí písně, její vizualizací. Hudba vždycky spíš podněcovala fantazii, ale když spolu s ní divák zhlédne cosi filmového, vždycky už se bude jeho fantazie ubírat jen tím směrem, který mu film určil. Klip je tedy kontrolou toho, aby poselství bylo vnímáno jen jedním způsobem.
Absolventka prestižní newyorské školy performančních umění se přitom vrací ke klipovému příběhu, což tu už dlouhá léta nebylo. Už nějakou dobu se totiž v mainstreamu většinou točí klipy, jež vedou odnikud nikam. Proti Jacksonovým nejslavnějším snímkům ale nejsou příběhy Lady Gaga tak prvoplánové. Mnohem důležitější jsou pro ni chvíle, kdy se jí daří upozornit na různé excentrické detaily.
Už první její video, které člověk zhlédne, prozradí, že tohle není běžná pop hvězda dnešní doby. Všechno v příbězích je šíleně ulítlé. V písni Paparazzi se zpěvačka motá po chodníku s berlemi, až to lidem neznalým kontextu může připadat jako výsměch invalidům. V Bad Romance zase používá podivnou bílou masku, až připomíná spermii ze slavného filmu Woodyho Allena Všechno, co jste chtěli vědět o sexu. V jejích klipech často ztrácejí předměty svůj původní smysl. Brýle z ozdobné mřížky jsou sice efektní módní doplněk, ale moc toho přes ně asi neuvidíte. A rukavice se na začátku Bad Romance zredukovaly jen na apartní přebal nehtu.
FREDDIE A ELTON
Pro tyto výtvarné detaily by ale měla být Lady Gaga srovnávána spíš s Eltonem Johnem. Plným právem spolu s ním vystoupila na letošním udílení cen Grammy. Práce s image v jejím případě často připomíná Eltona v mladších letech, kdy se na pódiích objevoval v excentrických oblecích, se šílenými brýlemi a různými zhovadilými klobouky. S trochou nadsázky můžeme říct, že se mu – podobně jako Lady Gaga — v různých maškarádách dlouhou dobu dařilo utajit, že píše vynikající písně.
Elton John se pokoušel udělat z designu součást své komunikace. Snad proto si byl tak blízký s módním návrhářem Giannim Versacem. Nepřekvapí proto, že Lady Gaga, jež v rozhovorech často zdůrazňuje, že „módní design je pro mě vším“, patří k nadšeným obdivovatelkám Versaceovy sestry Donatelly.
Lady Gaga se nám rýsuje jako sice efektní osobnost, na niž přísahají milióny fanoušků po celém světě, ale podstatou stylu, který zavedla, je eklekticismus. Dokonce bychom mohli říct, že všechno, co ji dělá atraktivní, jsou výpůjčky ze sedmdesátých a osmdesátých let.
David Bowie nebo Michael Jackson nejsou jedinými umělci z těch dob, s nimiž bývá Lady Gaga srovnávána. Nabízí se samozřejmě příklad Freddieho Mercuryho. Koneckonců, její jméno je odvozeno z písně, jež patří v repertoáru Queen k nejslavnějším. Producent Rob Fusari, který jí pomáhal se psaním prvních skladeb, tvrdí, že vždycky, když přicházela do studia, tak ji místo pozdravu vítal známým queenovským hitem Radio Ga Ga. Zrovna v době, kdy Stef hledala své budoucí umělecké jméno, všimla si názvu své oblíbené písničky, zkomoleného pravopisnou korekcí počítače. Místo Radio Ga Ga uviděla na obrazovce Lady Gaga. „Od toho okamžiku přestala být Stef.“
Mercuryho vliv můžeme sledovat také třeba v klipu k písní Bad Romance, jenž je postaven na stejné rozkoši z burleskního exhibování v převlecích jako video ke skladbě I Want to Break Free právě od Queen.
Mimochodem, nepochybně úmyslná zpěvaččina inspirace různými gayskými nebo bisexuálními konotacemi je podle mnoha pozorovatelů jednou z příčin jejího úspěchu. Byl to tlak těchto komunit, který dostal zpěvačku až do rádií a televizních programů. Stejným způsobem se to před ní dařilo Madonně.
MLADŠÍ MADONNA
Italský původ a dravost, s jakou vstoupila do show-businessu, lákají k dalšímu srovnání, tentokrát se začátky Madonniny kariéry. S Madonnou má společné jak to, že není žádná krasavice, tak schopnost vymezit si přesně performanční prostor, jímž dokáže oslovit publikum. Jednodušeji řečeno, pokouší se předjímat, co za půl roku nebo za rok poletí. Pravda, padesátileté Madonně se to podařilo několikrát, zatímco Lady Gaga dokázala nastínit trend teprve jednou, ale zdá se, že tento talent ona a její spolupracovníci mají. Všimněme si, že dnes čtyřiadvacetiletá hvězda do své image pružně a systematicky aplikovala některé vlastnosti Generace Y, kterou oslovuje – volí pro ni typické crazy značkové věci, je výrazně liberální, vstřícná k jiným sexuálním orientacím, vůbec jí nevadí nahota, ale sama je až nečekaně asexuální. Jestliže o Madonně kritika psala, že je sexy asi jako sekačka na trávu, Lady Gaga se o agresívní sexy image vůbec nesnaží.
Po vzoru životního stylu Generace Y hraje Stef roli Lady Gaga prostřednictvím všech dostupných nových médií. Ostatně, i volba elektronického soundu je součástí tohoto ataku. Používá ho ale úplně jinak než předchozí vlny. Už to není robotické techno ani beztvarý chillout, ale ani žádný druh alternativní hudby, jejíž vývoj jsme sledovali celých posledních čtyřicet let. Je to prostě obyčejný spotřební pop. I její písně, podobně jako filozofie sebeprezentace, by klidně mohly být hity už v sedmdesátých letech.
EXTENZE PRODUKTU
Někdy to vypadá, že se Lady Gaga pomocí velkého virválu kolem sebe daří zamaskovat (podobně jako výše zmíněný Elton John), že je také zpěvačka a skládá celkem slušné písně. V tradičně spíše pop-rockovém Česku, kde se taneční hudba nebere za něco, co je zrovna moc hoch, proto může působit jako umělá bublina. Nicméně, v případě Lady Gaga je hudební výsledek otázkou aranžmá. Pro spoustu lidí, kteří ji považují za jakési „techno“, muselo být překvapením, když její nejslavnější hit Paparazzi výstižně demaskoval na Česko Slovenské Superstar Martin Chodúr. Ve chvíli, kdy píseň zbavil elektronického nánosu, vyplavala na povrch dobře klenutá a hodně tradiční středoproudá melodie. A to, jak tehdy Chodúrova úprava zafungovala i u českého konzervativního publika, prozrazuje, že písně Lady Gaga mají v sobě víc čehosi evropského než amerického. Někteří američtí kritici už od počátků kariéry Lady Gaga poukazují na to, že její skladby jsou elektronikou maskovaný žánr, jemuž se od sedmdesátých let říkalo europop. Čeští hudební novináři tomu v té době říkávali „melodické taneční hity s minimální příměsí černé hudby“. Ostatně, dřív než Amerika zareagovalo na debut Lady Gaga Německo, Rakousko, Benelux a Irsko.
NAVZDORY KRIZI
Abychom ale nemluvili jen o tom, že prorazilo umělecké dílo.
Produkt původně námezdní skladatelky Lady Gaga byl zobchodován vynikajícím způsobem. Gramofonový průmysl, vědom si potenciálu mladé hvězdy, dokázal krize nekrize prodat některé její věci několikrát.
Začalo to tím, že v létě roku 2008 vyšlo první album Monster, jež obsahovalo budoucí zpěvaččiny nejúspěšnější hity. Jeho ohlas byl samozřejmě dále rozvíjen přes Internet a „mladá média“ – od klipů a rozhovorů na YouTube po drobné banality a drby rozeseté po různých sociálních médiích. Prodej byl enormní a deska byla nominována na šest cen Grammy.
Dalším krokem byla reedice Monsteru pod názvem The Fame Monster na vrcholu popularity umělkyně před vánocemi 2009, rozšířená o osm nových písní v podobě bonusového disku. Těchto osm písní vyšlo jako samostatné album až po vánocích, takže každý, kdo chtěl mít pro svá dítka nebo pro sebe k vánocům 34 minut nové hudby populární hvězdy, koupil vlastně Monster dvakrát.
Tím ale hra nekončí. Před několika dny vyšla další recyklace — první kolekce remixů z Monsteru. Dá se předpokládat, že do půl roku nás čeká DVD verze nebo nějaký jiný atraktivní produkt, který nám znovu prodá už několikrát prodané.
KDO JE LADY GAGA?
Člověk listuje stovkami článků o Lady Gaga a s úžasem zjišťuje, že o ní vlastně nic neví. Respektive, Lady Gaga zná dost důkladně, ví, s kterou jinou hvězdou se líbala a co šíleně futuristického nebo poloobnažujícího si na sebe zase vzala. Ale jen málo se dozvíme o osobě, jež postavu Lady Gaga hraje. Tu a tam něco uklouzne. Většinou jsou to banality. Třeba přiznání, že od dětství toužila po slávě. Nebo že na škole neměla moc kamarádek. Anebo že je v podstatě samotářka, a tak je jejím nejoblíbenějším básníkem „básník samoty“ Rainer Maria Rilke. Ale kdoví, zda je to pravda. Možná že si tajemná herečka takovými poznámkami připravuje další prostor pro hrátky s publikem.
