„To je Ďáblova bible?“ zeptal se s úsměvem kolega Cvrček, když na mém stole viděl monumentální svazek formátu 29x39 cm, vázaný v rudém plátně. Vlastně měl tak trochu pravdu. V Liber Novus neboli Nové knize, která pod názvem ČERVENÁ KNIHA vyšla před pěti týdny česky, se zakladatel analytické psychologie CARL GUSTAV JUNG po šestnáct let snažil vymítat ďábla ze svého nitra – a tamtéž se pokoušel nalézt Boha.
Mytická kniha, která i přes svou skrytost a tajemnost ovlivnila intelektuální klima 20. století, vychází až nyní – poté, co se téměř po století skrývala před zraky veřejnosti v archívech a sejfech. Zde je ve zkratce její příběh a příběh jejího autora.
Švýcarský psychiatr C. G. Jung (1875–1961) byl po Freudovi, svém učiteli a později sokovi na poli vědy, asi nejznámějším psychologem všech dob a jedním z nejzásadnějších myslitelů 20. století. Teoretik i praktikující psycholog se věnoval jako jeden z prvních výkladu snů, ale ponořil se i do studia rozličných náboženských systémů, východních filozofií, alchymie či astrologie. Hledal cokoli, co by doplnilo proces individuace, tedy uskutečnění bytostného Já, integrace vědomí a nevědomí. Zatímco „drahý profesor Freud“, jak jej C. G. Jung zpravidla oslovoval v necelých dvou stovkách svých dopisů, považoval nevědomí za zamčený šuplík, v němž se hromadí potlačované touhy, v Jungově pojetí byla duše naopak spirituální studnicí, kde člověk kromě démonů mohl nalézt i lék.
KRIZE A VIZE
Přesně o takové nalezení léku se bezmála čtyřicetiletý psycholog snažil, když roku 1914, několik měsíců po svém dramatickém rozchodu s čím dál nesnesitelnější, takřka otcovskou autoritou Freuda, započal svůj šestnáct let trvající terapeutický experiment. Uprostřed úspěšné životní pouti, v rodinném kruhu s čerstvě narozeným pátým dítětem, dceruškou Helene, v krásném domě v Küsnachtu na břehu Curyšského jezera, totiž navštívila prezidenta Mezinárodní psychoanalytické společnosti a váženého univerzitního profesora jakási krize středního věku. Nebo zde hrála roli dědičnost a v Jungově krvi se ozvaly geny jeho matky Emilie, bohaté dcery učitele hebrejštiny, která v citovém odloučení od svého muže a Jungova otce, pastora, vzývala ve své oddělené ložnici duchy?
Možná právě deprimovaná, problematická matka byla důvodem pro Jungovy pozdější šovinistické představy o roli ženy ve společnosti. Emilie toho malého introvertního školáčka, v němž se už odmala svářily dvě oddělené bytosti, rozhodně ovlivnila. Laicky řečeno, sám velký (a velmi neurotický) Jung je dokladem obecné představy, že psychologii nápadně často studují labilní jedinci, kteří podvědomě hledají lék na vlastní psychické potíže. Sám se začal věnovat vědě o lidském chování a prožívání jako student medicíny na basilejské univerzitě a disertaci s názvem Psychologie a patologie tzv. okultních fenoménů publikoval v témž roce, ve kterém pojal po dlouholeté známosti za choť Emmu Rauschenbachovou. Ta byla Jungovi odbornou konzultantkou i oporou po dlouhých 52 let, ačkoli podle životopisců zřejmě pobýval v několika paralelních vztazích, s pacientkami i kolegyněmi. Ale vraťme se od žen k halucinacím ...
PSYCHÓZA, NEBO PROROCTVÍ?
Jung se už na podzim roku 1913 ztratil sám sobě. Vnitřní hlasy a živé vize odpovídaly psychóze, či dokonce schizofrenii. I přes duševní rozpolcení a pochybnosti dál přijímal pacienty (podle termínového kalendáře občas zvládl i devět konzultací denně), snažil se být dobrým otcem a manželem – a zároveň si po večerech do malých černých zápisníků začal zapisovat své nutkavé představy, setkání s proroky i s démony, s černým hadem, se starcem Eliášem i jeho dcerou Salomé (která Junga mimochodem přesvědčuje o tom, že je Kristem, což zdaleka není jediný sebezbožšťující rys celé knihy), pochutnávání na dětských játrech, zkázu světa i milostnou touhu po ženě, která se posléze ukáže být jeho sestrou. Introspekce byla v té době jedním z hlavních nástrojů psychologického výzkumu, to je fakt – jenže Jungův sebezpyt, tahle technika „aktivní imaginace“, to bylo i na něj samého přece jen trochu moc.
Na pergameny psal kaligrafickou frakturou v němčině a maloval propracované obrazy, na nichž se často odehrává zápas, nebo snad symbióza, světa skutečnosti a světa ducha. „Je to pravda, je to pravda, co mluvím, to je velikost a opojení a ohavnost šílenství,“ odpovídá Jung hned v první kapitole knihy duchovi této doby. Liber Novus, tedy latinsky Nová kniha, pro něj znamenala zejména zpovědnici a terapii – vypisoval se tu z bojů s démony a apokalyptickými vizemi. A navíc podle mnohých právě na dvou stovkách jejích stran jakoby mimoděk obnažuje základní kameny nejobtížnějších stránek svého díla, teorie kolektivního nevědomí, archetypů i individuace. Sám Jung to přiznává, když práci na Červené knize označuje za „nejdůležitější období svého života“: „Celý život jsem propracovával to, co vytrysklo z nevědomí, zaplavilo mě jako enigmatický proud a hrozilo, že mě roztrhne. To byl materiál pro víc než jeden život. Vše pozdější je pouze vnější klasifikací, vědeckým opracováváním a začleněním do života. Ale onen posvátný počátek, který zahrnul vše, proběhl tehdy.“
ŠÍLENÝ TEXT BLÁZNA? ANI NÁHODOU
První část veledíla, Liber Primus, psal Jung na kvalitní pergameny. Ty byly později včleněny do více než šestisetstránkového svazku s nápisem Liber Novus na hřbetě. Obrovskou, v rudé kůži vázanou knihu si Jung objednal u knihaře Emila Stierliho. Rukopis sám připomíná kaligrafickým písmem i iluminovanými prvními písmeny jednotlivých kapitol středověký manuskript.
Do Prahy koncem října kvůli vydání Červené knihy přijel i muž, který se o její vyzdvižení na světlo boží zasloužil nejvíce. Profesor Sonu Shamdasani, londýnský historik psychologie a psychiatrie indického původu, po třech letech marných snah konečně přemluvil roku 2000 Jungovy dědice a zároveň správce jeho odkazu, kteří se báli zkompromitování svého slavného předka, aby svolili s publikací. Poté vyzvedl kaligrafický originál z curyšského bankovního sejfu, shromáždil dostupné kopie a zlomky textu a začal s překladem z němčiny a psaním komentáře a poznámek, jichž se nakonec „pod čarou“ objevilo více než tisíc. Poprvé vyšla kniha v říjnu 2009 ve Spojených státech a díky práci týmu překladatelů ji po rovném roce mohou číst i Češi.
Osmačtyřicetiletý Shamdasani, muž s vizáží démona a ďábelskou erudicí, mi v Praze potvrdil, že Liber Novus daleko předčila jeho očekávání: „Ohromila mě preciznost a styl celé práce. Když jsem knihu dočetl, zjistil jsem, že nekoresponduje s žádným z mýtů, které o ní kolují. Očekával jsem šílený text blázna, spontánní, chaotické psaní, ale nic tak systematického, propracovaného, jasného.“ A jaký je podle editora Shamdasaniho význam knihy, hluboce ovlivněné Nietzschem a Schopenhauerem, pro vědecké poznání? „Je příliš brzy na to, říci, jakou recepci kniha přinese v odborných kruzích. Pro její úspěch však svědčí už to, že o ni laická čtenářská obec stojí, čte ji a kupuje ji, aniž čeká na vyjádření a posudky expertů.“
To je svatá pravda. Ačkoli český vydavatel Červené knihy Portál pečlivě tají všechny údaje o počtu vytištěných i prodaných výtisků, přes svou cenu 3850 Kč si Liber Novus už nyní našla stovky čtenářů. Umístila se nejen v čele říjnového žebříčku prodejů odborné literatury na e-shopu Portálu, ale na moment figurovala i na dvanáctém místě podobné „hitparády“ internetového knihkupectví Kosmas. Jen v redakci Refl exu si drahý (a, jak jej v doslovu nazývá sám Jung, „drahocenný“) svazek hodlají k Vánocům vyprosit tři lidé; to však nijak nesnižuje jeho kontroverznost. Jde o mystikovy záznamy šílení, nebo o univerzálně platný ukazatel na cestě k poznání vlastního Já? Ve 20. letech četla knihu jako jedna z velmi mála důvěrníků jistá vzdělaná Britka a nadchla ji: „V mé zemi existují lidé, kteří by tu knihu přečetli se zatajeným dechem – a jedním dechem.“ Avšak jiní učení čtenáři z pouhých dvou tuctů šťastlivců, kteří do roku 2009 měli tu čest manuskript číst, zase Jungův experiment označili za hluboce znepokojivé dílo psychotika ... Zbytek poučené veřejnosti, jež knihu nikdy neviděla, ji vnímal spíše jako legendu než jako reálně existující artefakt. O co tedy jde?
VĚDA, NEBO UMĚNÍ?
Do svých deníků, hnědého sešitu a černých knih, si Jung zapisoval konverzace s nevědomím – v bdělém stavu si navozoval fantazie a vstupoval do nich jako do dramat. Zjevovaly se mu různé archetypální postavy, nejčastěji Filémón (označovaný klasickou řeckou alfabetou jako ΦΙΛΗΜΩΝ), stařec s býčími rohy a křídly ledňáčka, který se vyvinul z původní postavy starce Eliáše. Sám psycholog vlastně netušil, co zápisy svých aktivních imaginací činí: „Co to vlastně dělám? To určitě není věda. Co to tedy je? Tu mi jakýsi hlas pravil: ,Je to umění.‘“ Ten hlas byl ženský (možná patřil Salomé?) a Jung ho později detekoval jako animu, tedy duši v primitivním smyslu.
V červenci roku 1914 tedy Jung začal pracovat na Liber Novus. Přepsal do ní fantazie z deníků, ke každé pak přidal její vysvětlení a lyrické rozpracování. Od prvních řádek je zřejmé, že počítal se čtenáři – inkoustem pečlivě vykroužená slova se obracejí k publiku oslovením „Moji přátelé“. Obrazy, iluminované iniciály a ozdobné lemy okrajů jsou většinou předkresleny tužkou a pak vybarveny temperou. Velkolepé malby původně ilustrovaly text, v hloubi knihy se však Jungův koncept změnil a obrazy přestaly s textem souviset. Oba způsoby záznamu, malba i písmo, se však paralelně snažily o totéž: především o pochopení vlastní osobnosti a její plné rozvinutí, o usouvztažnění vlastního Já se společností živých i společenstvím zemřelých, o porozumění psychologickým a historickým vlivům křesťanství.
První ze tří částí, Liber Primus, má podtitul Cesta toho, co přichází. Její text je uvozen citacemi ze starozákonní Knihy Izaiáš a z Evangelia podle Jana, což může evokovat autorovu důvěru ve smysl a výlučnost, ba dokonce prorocké ambice textu. Druhá kniha, Liber Secundus, pak nese podtitul Obrazy bloudícího (v rukopisném konceptu ještě stojí Dobrodružství bloudění). Další částí nedokončeného díla pak je takzvané Přezkoušení, jakási Liber Tertius, obsahující představy z období dubna 1913 do června 1916 a výkladové komentáře. Následoval už jen náznak doslovu z roku 1959.
ALCHYMIE – ZAČÁTEK I KONEC
Na konci Liber Secundus Carl Gustav Jung konečně „došel (...) ke svému bytostnému Já, mátožné a žalostné postavě. Moje Já! Tohohle chlapíka jsem si za druha nepřál.“ A ačkoli doporučoval vedení vlastní Červené knihy i svým pacientům, sám od písemného mapování kosmologie svého ducha nakonec ustoupil. Po 189 stránkách úhledné fraktury totiž na straně 190 manuskriptu Liber Novus stojí několik vět psaných Jungovým obvyklým rukopisem – v nich se snaží vysvětlit, proč přestal „strhující sílu prapůvodních zážitků“ zaznamenávat: „Seznámení s alchymií v roce 1930 mě od ní odvedlo. Začátek konce se dostavil v roce 1928, kdy mně Wilhelm poslal text Zlatého květu, toho alchymistického traktátu. Tehdy si našel obsah Červené knihy cestu do skutečnosti. Nemohl jsem na ní už pracovat.“
Poslední souvětí doslovu zůstalo nedopsáno: „Vím, jak strašně inadekvátní toto počínání bylo, ale přes spoustu práce a rozptylování jsem mu zůstal věrný, i když jsem nikdy jinou možnost ...“
A dál už nic.
Od práce na knize se Jung uchýlil k józe, alchymii, buddhismu a esoterice – tedy k naukám, které aktivizují imaginaci a vedou k proměně osobnosti. Kniha, ač stále nehotová, pro něj přestala představovat centrum zájmu a málem by byla úplně zapadla. Její autor nezanechal v závěti žádné instrukce, jež by se jí týkaly, takže posledních 23 let proležela ve sklepním trezoru švýcarské Union Bank na curyšské Bahnhofstrasse, odkud ji zachránil profesor Shamdasani. „Myslím a doufám, že Jung by byl s tím, jak je kniha vydávána, spokojen,“ svěřil se mi při své návštěvě Prahy. „Je to nedokončená kniha, ale snažil jsem se ji uspořádat tak, aby byla co nejblíže textu, jak ho podle mě i podle dochovaných svědectví Jung zamýšlel.“
A ať už Jung chtěl Červenou knihu publikovat, nebo ne, je dobře, že ji máme. Díky ní ho budeme napříště vnímat nejen skrze jeho dvacetisvazkové sebrané spisy jako zásadního psychologa, ale také jako člověka pronásledovaného vnitřními běsy a inspirátora esoteriků, hledačů spirituality mimo oblast náboženství.
VIDĚNÍ
„Stalo se v říjnu roku 1913, když jsem byl sám na cestách, že na mne přišlo za dne vidění: Spatřil jsem obrovskou potopu, která zalila všechny severní a nízko položené země mezi Severním mořem a Alpami. Sahala od Anglie až po Rusko a od pobřeží Severního moře téměř až k Alpám. Viděl jsem žluté vlny, plovoucí trosky a smrt nesčetných tisíců.
Toto vidění trvalo dvě hodiny. Zmátlo mě a bylo mi z něj zle. Nedokázal jsem si je vyložit. Uběhly dva týdny a vidění se vrátilo, ještě mocnější než předtím. A vnitřní hlas promluvil: ‚Pohleď, je to naprosto skutečné a bude to tak. Nemůžeš o tom pochybovat.’ Opět jsem s viděním dvě hodiny zápasil, ale drželo mne pevně. Zanechalo mne vyčerpaného a zmateného. A já si myslel, že snad má duše onemocněla. Od té doby se vracel strach z příšerné události, která nás měla bezprostředně očekávat.“
Vize z Jungovy asi hodinové cesty vlakem do Schaffhausenu, kde 17. října 1913 slavila jeho tchyně narozeniny, na druhém listu Liber Novus naznačuje prvopočátek všech imaginací
