Začátkem osmdesátých let minulého století emigroval tenista Ivan
Lendl (53) na Západ a komunistický režim o něm zakázal psát, přestože se stal jedním z největších světových sportovců té doby. Krátce po pádu železné opony zase s tenisem skončil a do České republiky příliš nejezdil, takže Češi pod čtyřicet let o něm příliš nevědí. Možná ho znají pouze jako majitele největší sbírky Muchových plakátů ...
Narodil se 7. března 1960 v Ostravě. Mamince Olze patřilo třetí místo na celostátním tenisovém žebříčku, otci Jiřímu příčky ve druhé desítce. Tenis si zamiloval i on a kromě toho jako hodný chlapec maminku ve všem poslouchal, byť později vzpomínal na tenisové začátky s jistou lítostí: „Nevím, jestli mě jako kluka pohladila a řekla, že mě má ráda. Spíš říkala: ‚Spoléhej jen sám na sebe, nikdo jiný ti nepomůže. Buď tvrdý a neprojevuj emoce, protože pak jsi zranitelný!‘ V tom měla pravdu.“
IVAN HROZNÝ
Tvrdší výchova se mu stala normou. V zimě obvykle zamířil hned po vyučování do ostravské tenisové haly a psal si tam domácí úkoly na druhý den. „Může se stát, že nepřijde ten, kdo podle rozpisu má mít hodinu, takže za něj zaskočíš!“ radila maminka a jako obvykle měla pravdu. Získával tak několik tréninkových hodin týdně navíc. I proto byl brzy ve své věkové kategorii nejlepší v republice.
V patnácti letech pobýval dva měsíce v USA, hrál i šest hodin denně. Tehdy tam své vrstevníky porážel takovým stylem, že se ho báli a mnozí s ním odmítali trénovat. V osmnácti vyhrál grandslamové turnaje juniorů v Paříži a Wimbledonu, stal se mistrem světa dorostenců a také mistrem Československa; ve finále deklasoval Jana Kodeše, vítěze Wimbledonu 1973, donedávna hráče první světové desítky.
BAŽANT V PORSCHI
Jako dvacetiletý vyhrál první seniorský turnaj v Houstonu, poté v Torontu, Tokiu, Barceloně, dvakrát porazil fenomenálního Švéda Borga, vydělával peníze, mohl si najmout osobního kouče, kdysi výborného polského tenistu Fibaka; v našich poměrech to byla nevídaná věc. Měl vizi a šel za jejím naplněním. K nástupu na vojenskou službu se nechal přivézt Fibakem v novém porschi.
Ve Středisku vrcholového sportu pražské Rudé hvězdy, jež spadalo pod ministerstvo vnitra, z toho byli paf. Takového nováčka tu ještě neměli. Vojnu považoval za formalitu a její první rok prožil v cizině. Doma „sloužil“ jen tři týdny, z toho jeden při finále Davisova poháru 1980. To, že v něm náš tým zvítězil, byla hlavně jeho zásluha. V tom roce se na světovém žebříčku poprvé vyhoupl do první desítky.
Světovou jedničkou se stal 28. února 1983, do konce roku poprvé vydělal milión dolarů. Při hře spoléhal na fyzickou kondici a tlak ze základní čáry. Svou hru nazýval hitting hot, neúprosný celodvorcový styl. Měl dělový servis, jeho forhend byl nejlepší na světě. Nepotrpěl si na legrácky jako Connors, natož na výtržnosti či debaty, jimiž proslul bouřlivák McEnroe. Při stoprocentním soustředění na hru vypadal jako robot a byl tím až protivný. „Můj tenis nestojí na genialitě, ale na tvrdé práci,“ přiznával. Byl mužem dvou tváří: na kurtu strnulé a nepřístupné, v nejužším soukromí náhle veselé s prvky anglického suchého humoru; to ale věděl málokdo.
NEŠŤASTNÁ EXHIBICE
V sezóně jezdil domů jen na pár dní. Téměř celý rok trénoval a hrál v USA. Kvůli tehdy složitému cestování z Československa na Západ potřeboval proto tzv. vystěhovalecký pas. Získat ho nebylo vůbec snadné.
Pomáhal mu v tom Jan Kodeš. Nehrající kapitán daviscupového týmu se přimlouval dokonce u předsedy vlády Lubomíra Štrougala. V Kodešově vile na Hanspaulce se odehrály i tajné schůzky politika s tenistou. Vše bylo na dobré cestě, ale pak nastal problém: v roce 1983 Lendl slíbil účast na exhibici v Jižní Africe. Šlo přesně o Bophuthatswanu, správní území (neboli bantustan) s původním černošským obyvatelstvem. Zda bylo, či nebylo součástí JAR, tehdy kritizované za politiku apartheidu, to přesně naše ministerstvo zahraničí nevědělo. A tak pro jistotu doporučilo start zrušit.
Lendl chtěl účast odvolat, ale pořadatelé mu pohrozili soudním vymáháním škod v miliónech dolarů. Ustoupil, do JAR odletěl, ale tam odmítl rozhovory se zdejšími novináři. A v Sun City, kde se exhibice hrála, udělal kurs pro malé černošské tenisty. Nic mu to však nebylo platné. Zástupci Norska, Švédska, Finska i Nizozemska přišli se stížností: sportovec ČSSR porušil mezinárodní dohody. S jízlivými komentáři si přisolil i západoněmecký tisk. Šlo přece o sportovce z tzv. socialistického bloku. To, že exhibici hrál i Američan Connors, už nebylo podstatné ...
BIĽAK VERSUS ŠTROUGAL
V Praze se událostí zabýval ústřední výbor KSČ a dospěl k závěru: penězi zkažený Lendl nemůže být vzorem naší mládeži. Nejvyšší soudruzi náhle nechtěli vidět, že světový hráč číslo jedna odevzdává do státní pokladny značné částky ze svých dolarových výher. A proto byli rezolutní: Lendl bude dočasně vyloučen z daviscupového týmu a zaplatí pokutou 150 tisíc dolarů.
Zaskočilo ho to, nejdříve trest odmítl, posléze přijal a současně navrhl dohodu: budu nadále reprezentovat ČSSR, ale chci vystěhovalecký pas. Poté nastalo ticho. Na jeho návrh nikdo neodpovídal. Když přijel na daviscupový zápas s Francií, měl se osobně setkat s ministrem vnitra Vajnarem. Nehrající kapitán Kodeš je seznámil a nechal o samotě, aby se spolu domluvili.
„Jak jsem se pak dozvěděl, o pasu nepadlo ani slovo. Asi nikdo nechtěl začít jako první,“ vysvětloval si. Lendl hrál i další utkání Davis Cupu v Německu. Kvůli zranění nastoupil jen ve čtyřhře a nepodal dobrý výkon. Když za pár dní hrál kdesi exhibici domluvenou dlouho dopředu, Rudé právo ho demagogicky kritizovalo: když hraje za peníze, tak mu zranění najednou nevadí ...
Tehdy tenista pochopil, že domluva s představiteli režimu není možná. Zachoval si svou hrdost, přestal hrát Davis Cup a odmítl odvádět státu procenta ze získaných prize money. Jeho odchod z Československa proběhl v naprosté tichosti. Veřejnost něco málo tušila, neboť Lendl zmizel ze stránek novin. Média totiž dostala od ÚV KSČ zákaz se o Lendlovi zmiňovat, jen občas se objevil strohý výsledek jeho zápasu.
„Kdyby to všechno takhle neskončilo, Ivan by za nás dále hrál. V tom případě bychom Davis Cup vyhráli ještě nejméně dvakrát. Marná byla snaha Štrougala i předsedy ČSTV Himla. Podle mých informací prohráli s Biľakem. Ten ovlivnil Husáka, který rozhodl, že Lendl vystěhovalecký pas nedostane. Tehdy mi Himl řekl, že kdyby byl Ivan Slovák, jako třeba krasobruslařský mistr světa Nepela, dopadlo by to dobře,“ vzpomínal Jan Kodeš.
NÁHLÝ ZÁJEM PRAHY
V té době patřilo Lendlovi první místo na světovém žebříčku naprosto suverénně. Celkem se na něm udržel 270 týdnů, což je úctyhodných pět let. Z toho 157 týdnů, tedy tři roky, kraloval bez přerušení. Něco takového se do té doby žádnému hráči nepodařilo.
V roce 1986 požádal v USA o tzv. zelenou kartu čili o povolení k pobytu i práci. Když ji po roce dostal, zatoužil po americkém občanství. Čas totiž neúprosně běžel a on chtěl hrát za USA Davis Cup i na olympiádě 1988 v Soulu. Dva poslanci ze státu Connecticut navrhli, aby mu bylo občanství přednostně uděleno, ale nepochodili. Sněmovnou reprezentantů návrh neprošel. Psalo se o tom i v deníku New York Times: „Ivan Lendl dělá Spojeným státům čest. Usilovně pracuje, chová se důstojně, v podstatě dodržuje zákony země, pokud třeba nejezdí příliš rychle po dálnici při návratu domů, do Connecticutu. Nikdo však není dokonalý ...“
V pozitivním tónu však mezi řádky zaznívala i ironie: „Pokud by šlo u Lendla o ekonomické či politické strádání, jež by zmírnilo udělení občanství bez pětileté čekací doby, mohlo by se o tom uvažovat. Prosadit však zvláštní návrh kvůli tomu, aby vyhrál na olympiádě zlatou medaili či nastoupil za USA v Davis Cupu, by bylo bezprávím vůči ženě z Koreje prodávající v noci na ulici ovoce nebo proti těžce pracujícímu Latinoameričanovi, jenž uprchl před bídou.“
ZLATÝ LENDL
Jenomže náhle bylo vše jinak. Blížil se olympijský Soul a Praha procitla. Čs. tenisový svaz se začátkem roku 1988 Lendlovi ozval a navrhl mu účast v daviscupovém zápase se Švýcarskem. Pochopitelně odmítl, a to i proto, že měl jiný program. Vzápětí tu byl další návrh: požádej znovu o vystěhovalecký pas, tentokrát jej dostaneš.
Pozadí bylo jasné: světová jednička Lendl může na OH 1988 vyhrát pro ČSSR zlatou medaili. On to akceptoval, ale trochu jinak: Ano, chtěl bych vyhrát, kvůli sobě, svým blízkým a milovníkům tenisu v mé rodné zemi. Proto jeho otec rychle dodal potřebné doklady. Co se však nestalo: kladné vyřízení žádosti trvalo půl roku! Start v olympijském Soulu byl tak definitivně ztracen a vystěhovalecký pas už k ničemu. Proč trvalo jeho vyřízení tak dlouho, neuměl nikdo vysvětlit.
Zakrátko se události řítily jedna za druhou: v září 1989 se oženil s Američankou a krátce nato zanikly v Evropě všechny komunistické režimy. Když přijel na jaře 1990 do Prahy na exhibici, vítaly ho tisíce fanoušků. V porevoluční euforii byl sice oslavován jako symbol vzdoru totalitnímu režimu, ale veřejnost jeho příběh do detailu neznala, nemohla znát a nezná jej vlastně dosud.
ÚCHVATNÁ BILANCE
Bylo mu třicet a podle všeho netušil, že se po skvělé desetiletce blíží konec kariéry. Příští rok vyhrál grandslamový Australian Open a byl pátý na světě. Pak nastaly problémy se zády, v žebříčku klesal, vypadl z první desítky a v září 1994 prohrál na US Open ve druhém kole s Němcem Karbacherem.
Léčil se čtvrt roku, načež v prosinci oznámil, že kvůli chronickému zranění končí kariéru. Její bilance je úchvatná. Vyhrál osm grandslamových turnajů: třikrát French Open, třikrát US Open a dvakrát Australian Open. Pouze Wimbledon byl pro něj zakletý: pětkrát zaváhal v semifinále a dvakrát ve finále. Za čtrnáct let vrcholné kariéry získal čtyřiadevadesát turnajových titulů. Počtem 1070 vítězných utkání dvouhry na okruhu ATP se v celkovém pořadí zařadil na druhé místo za Jimmyho Connorse s 1222 vítěznými zápasy.
Jako tenista proslul uzavřenou povahou a kvůli tomu nebyl novináři oblíben. Svou roli hrála i existence bipolárního světa. Pro západní média byl „robotem s tváří Frankensteina“ nebo „řemeslníkem se sterilním herním stylem“.
Přezdívku Ivan Hrozný si vysloužil svým drtivým forhendem i zjevem až příliš vážného hocha z Východu. Široká domácí veřejnost k němu rovněž nechovala moc sympatií, ale spíš tu platilo „sejde s očí, sejde z mysli“. Kromě toho – opět jsme u politiky – jako emigrant nemohl uspět v novinářské anketě o nejlepšího sportovce ČSSR. Tiskové oddělení ÚV KSČ to nepřipustilo.
V roce 1989, kdy se hlasovalo až po listopadovém převratu, skončil neuvěřitelně až osmý. Tu trapnost uznali sami ocenění sportovci a po vyhlášení v lednu 1990 mu napsali otevřený dopis s podstatnou větou: „Ivane, toto umístění neodpovídá Tvé sportovní úrovni, ale je odrazem názoru účastníků ankety na Tvůj vztah k Československu.“
NEJLEPŠÍ BEZ TALENTU?
„Chce-li Čech něco dokázat v cizině, musí se výrazně změnit. V tenise to znamená hodit vše za hlavu, žít jen na kurtech a v šatnách, lítat s kufry ze země do země a všude si najít druhý domov. Když tohle tenista nedokáže, nemůže čekat úspěch,“ řekl Lendl se znalostí věci.
Budoval si pověst hráče, proti kterému nemají soupeři šanci. K tomu přidal i tvář hráče pokeru. I když o každém svém počínání přemýšlel, nevyvaroval se chyb. Experimentoval s výživou: jednu dobu jedl denně několik vajíček. Jindy pil denně až dvacet coca-col. Míval stravovací potíže, kterých ho zbavil až dietolog. Kuřecí a rybí maso, těstoviny – to byl pak jídelníček à la Lendl. Ze sportovců ho kdekdo napodoboval. Tvářil se jako tajemný asketa a tajemný fantóm.
„Kopíroval jsem Borga, neměl jsem talent jako McEnroe, ale i tak jsem byl nejlepším hráčem posledních pěti let,“ zhodnotil svou kariéru. Samotným tenisem vydělal přes dvacet miliónů dolarů. Jaké částky inkasoval za účast na turnajích a reklamní aktivity, ví jen on sám. Když ze zdravotních důvodů opustil svět tenisu, nemohl hrát ani pro zábavu. Tak moc ho trápily bolesti zad.
MUCHOVY PLAKÁTY
Na otázky, co bude dělat, odpovídal: Chodit s rodinou na procházky, věnovat se pěti dcerám, chovat německé ovčáky, pozorovat v přírodě zvířata. A také se chtěl pořádně naučit hrát golf, jejž dosud bral jako zábavu seniorů. Kromě toho měl ještě jedno hobby: v osmdesátých letech si na aukci náhodou koupil obraz Alfonse Muchy, načež začal jeho díla sbírat. „Jako vždy a ve všem – šel na to rozumem,“ tvrdil Jan Kukal, známý tenista a trenér. „Když si položil otázku, kdo z českých malířů byl ve světě nejúspěšnější, odpověď byla jasná. Já jsem ho poté přivedl do domu na Hradčanském náměstí za malířovým synem, spisovatelem Jiřím Muchou. Ivan pak získal přes Art centrum velkou Muchovu kolekci, kterou z aukcí doplňoval.“
Takto vznikla sbírka 108 Muchových litografií a 116 plakátů. Pokud jde o plakáty, do kompletní sbírky chybějí jen tři – dva jsou v muzeích a pouze jeden jediný je nezvěstný. V té souvislosti je zajímavý Kukalův dovětek: „Lendl sbírá Muchu, Polák Fibak polské malíře, Grafová díla francouzských impresionistů, Nizozemec Okker má galerii v Utrechtu, McEnroe v New Yorku.“ Inu, i tenisté vědí, že peníze vložené do uměleckých děl neztrácejí hodnotu.
TRENÉRSKÝ GRAND SLAM
V roce 2010 zazněla v médiích překvapivá zpráva: Ivan Lendl se vrací na kurty, bude hrát exhibiční zápasy. „Doktoři mi před rokem začali dávat záda do pořádku. Zase můžu držet raketu v ruce,“ vysvětloval čerstvý padesátník.
Hrál exhibice v Americe i v Evropě, utkal se se Švédy Wilanderem, Borgem či naším Jiřím Novákem. A o rok později, na silvestra 2011, překvapil tenisový svět znovu. „Budu trenérem Skota Andyho Murrayho. Dost se mi podobá, chce tvrdě pracovat a vyhrávat. Zatímco trojice Federer, Nadal a Djoković má už třicet grandslamových titulů, on jen stále čeká. Byl bych rád, kdyby se to u něj otočilo jako v mé kariéře,“ prohlásil tehdy Lendl.
Uteklo něco přes půl roku a Murray pod jeho vedením vyhrál olympijský turnaj v Londýně a za měsíc se na US Open dočkal konečně prvního grandslamového titulu. Největší tenisový Čech slavil opět úspěch, tentokrát jako trenér.
