Dokladem „psychického“ rozpoložení současného Ruska je fakt, jak moc a jak velká část ruského obyvatelstva slaví nadále svátky sovětského, komunistického období. Zejména pak Velkou říjnovou socialistickou revoluci 7. listopadu, tedy výročí 74 let trvající totalitní epochy, která přinesla smrt desítkám miliónů lidí.
Mají snad Rusové o bolševickém období svých moderních dějin a teroru, jejž přineslo, málo informací? Rozhodně ne. Kdo chce, ten si potřebné údaje poměrně snadno najde. Bezpochyby tomu napomohla první polovina devadesátých let, kdy se otevřely sice ne všechny, ale přesto mnohé do té doby nepřístupné archívy a začala vycházet významná díla světových sovětologů, kteří nejen Říjnovou revoluci, ale i to, co následovalo, popisují bez servítků a růžového, chcete-li rudého lakování.
Toto snažení pak završilo dvousvazkové dílo Dějiny Ruska 20. století, vydané před několika lety přímo v Moskvě (vydání českého překladu se připravuje na příští rok). Kolektiv zhruba čtyřiceti autorů pod vedením ruského historika a vysokoškolského pedagoga Andreje Borisoviče Zubova dokázal v rozmáchlé fresce, prošpikované řadou literárních citací i odkazů na práce dalších ruských i západních historiků, předvést historii největší země světa od konce 19. století prakticky do dneška způsobem, jaký v ruské historiografii nemá obdoby.
Podívejme se proto přímo do textu, v němž si může číst každý Rus, jejž dějiny jeho těžce zkoušené země opravdu zajímají. Otevíráme přitom ty pasáže, které se týkají Říjnové revoluce. Té je v této knize věnováno dobrých 250 až 300 stran.
O předpokladech revoluce
Dějiny Ruska citují nejprve amerického historika Richarda Pipese: „Únorová revoluce se od jiných revolučních převratů lišila v mnoha aspektech. Tou nejpřekvapivější črtou byla rychlost, s níž Rusko padlo. Jako by jedno z největších světových impérií, rozprostírající se na jedné šestině veškeré zemské souše, bylo jakýmsi umělým výtvorem, nemajícím organickou jednotu, výtvorem staženým motouzy, jejichž konce držel ve své ruce monarcha. Když monarcha odešel, úpony praskly a celý výtvor se obrátil v prach,“ vysvětluje Pipes a pokračuje: „V okamžiku, kdy se ruský lid zbavil carismu, který vinil ze všech svých trampot, ustrnul na prahu nově získané svobody. Přesně jako ona dáma z Balzakovy povídky, jež tak dlouho stonala, že když se nakonec uzdravila, usmyslela si, že ji postihl nový neduh.“
Ruský historik Michail Karpovič tuto myšlenku rozvíjí: „Jen stěží lze oprávněně tvrdit, že revoluce byla zcela nevyhnutelná. Rusko stálo před nutností vyřešit množství těžkých a komplikovaných úkolů, avšak možnost poklidného řešení nebyla ani zdaleka vyloučena. Kvůli válce se revoluce stala pravděpodobnou, avšak toliko lidská hloupost ji učinila nevyhnutelnou.“
A jeho kolega Sergej Puškarjov dodává: „Myšlenka o nevyhnutelnosti ruské revoluce vychází z předsudku, z víry v železné zákony historického vývoje, jež údajně určují život národů. Nevyhnutelnost oné události je dokazována tím, že byla předvídána. To je, slovy britského historiografa Toynbeeho, ‚prachobyčejné mlácení prázdné slámy‘, jelikož ty věštby, které se vyplnily, jsou uctívány jako proroctví, zatímco ty nenaplněné jsou jednoduše zapomenuty.“
O pochybné věrnosti Rusů
Bělogvardějský generál Děnikin vzpomíná, že když se četl carův manifest, ve kterém se monarcha zříká trůnu „pušky v poloze k poctě zbraň tu a tam zakolísaly a po tvářích starých vojáků se kutálely slzy.“
Stačilo však jenom pár dnů nebo týdnů a mnozí se proměnili ve vášnivé „březnové socialisty“, jak se jim tehdy kvůli rychlosti, s níž – po první fázi revoluce v únoru 1917 – novou víru objevili, opovržlivě říkalo.
Zakavkazský veřejný činitel Boris Bajkov vzpomíná na svého dlouholetého přítele takto: „Primátor města Baku L. L. Byč je dnes (v březnu 1917) názorným příkladem březnového socialisty. Jak je to dlouho, co koncem roku 1916 očekával u příležitosti otevření vodovodu panovníkova nástupce velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče, všechny přesvědčoval o své oddanosti monarchovi a v Městské dumě i na mnoha dalších místech vhod i zcela nevhod pronášel horoucí slouhovsky vlastenecké projevy. A teď týž L. L. Byč s pěnou u úst ochraptělým hlasem vykřikoval demagogické sentence o triumfu revolučního lidu, který konečně svrhl samoděržavného tyrana a vyzýval k dalšímu prohlubování revolučních vymožeností.“
O roli Německa
Důkazy, jež by stačily k tomu, aby Lenin a Trockij podle § 108 trestního zákona skončili za vlastizradu na šibenici, přišly pro Rusko až příliš pozdě – teprve když se po druhé světové válce otevřely archívy německého ministerstva zahraničí.
Svému velvyslanci v Kodani německá vláda, znepokojená uvězněním bolševiků, v roce 1917 sdělovala: „Podezření, že Lenin je německý agent, bylo z našeho podnětu energicky vyvráceno ve Švýcarsku i ve Švédsku. Proto byla veškerá hlášení k této záležitosti učiněná německými důstojníky důsledně zničena.“
Dne 3. (podle nynějšího kalendáře 16.) září 1917 po obsazení Rigy německou armádou německý státní tajemník císaři Vilémovi sděloval: „Široce koncipované a velmi úspěšné vojenské operace na východní frontě podpořila intenzívní podvratná činnost ministerstva zahraničí uvnitř Ruska. Naše práce přinesla konkrétní výsledky. Bolševické hnutí by bez naší nepřetržité podpory nikdy nemohlo dosáhnout toho rozsahu a toho vlivu, jaké má dnes.“
O údajné nekrvavosti říjnového převratu
Zimní palác bránili kadeti pod velením plukovníka Osvalda Germanoviče von Prüssinga. Toho zde uvítaly již dříve přisunuté roty ženského úderného praporu. Plukovník vzpomíná takto: „K vyrovnaným řadám uniformovaných žen jsem přicházel se značnými rozpaky. V té podívané bylo cosi nezvyklého a mně se do mozku zavrtávaly neodbytné představy: Není to provokace? Jenže jedna z žen na pravém křídle zavelela: ,Pozor!‘ a připochodovala ke mně s hlášením. Byla to jejich velitelka. Vysoká, dobře stavěná, s manýrami junáckého poddůstojníka a jasným zvučným hlasem. Ta má podezření rázem rozptýlila a já se s praporem pozdravil. Ženy byly oblečené po vojensku: Na nohou vysoké boty a kalhoty, přes něž byla ještě sukně khaki barvy, vlasy zastrkané pod brigadýrky.“
Po tomto pozdravu se dobrovolnice rozdělily: jedna rota se vypravila hájit přístupy k paláci z ulice Miliónové, odkud se očekával útok, a druhá se stáhla k obraně uvnitř paláce. Jenže jednotlivé bolševické oddíly do paláce pronikly už během dne, takže boje v jednotlivých místnostech začaly ještě před generálním útokem na palác.
„Naše situace začínala být kritická,“ vzpomíná Osvald Germanovič von Prüssing, „vodovod kdosi zavřel, elektřina byla vypnutá, a jak sdělovali naši průzkumníci, krasnogvardějci, námořníci a vojáci Preobraženského záložního praporu se dostali na půdu. Brzy jsme docela jasně slyšeli, jak nad naší štábní místností někdo shora rozebírá strop. Nařídil jsem, aby ve všech chodbách a na schodištích byly z nábytku, který byl po ruce, zbudovány barikády.“
Pak nastal boj. „Po třetí hodině odpolední se objevili bolševici. Začal klasický boj o jednotlivé místnosti, který trval asi hodinu, dokud se úplně nesetmělo. Útočníci, z nichž se vyklubala opilá banda, potom palác zase opustili a my si mohli trochu vydechnout.“
Velitel obrany začal zjišťovat následky bojů. „Někde se našla krabice svíček a já začal obcházet naše barikády. To, co se našim očím naskytlo v mihotavém světle svící, se jen těžko dá popsat.
Jakmile opilá banda pochopila, že za barikádami jsou ženy, snažila se je přetáhnout na svou stranu. Junkeři je bránili. Hromady pobitých bolševiků šířku a výšku našich barikád zdvojnásobily a vznikly tu jakési předprsně z mrtvol. Většina dobrovolnic se ale přesto dostala do spárů rozvášněných banditů. Vše, co s nimi prováděli, ani popsat nemohu – to by ani papír neunesl. Většina z nich byla nahých, znásilněných a na bodáky ve vztyčené poloze nasazených na barikády.“
Hrůzné obrazy pokračovaly. „Když jsme tak obcházeli celou naši vnitřní frontu, narazili jsme v chodbě u vstupu do Georgijevského sálu na strašlivý výjev: ve světle dohořívajících svíček jsme spatřili lidskou nohu uvázanou ke stojací skleněné lampě; z břicha se vyvalila hrouda vnitřností, zpod nichž trčela druhá noha, přimáčknutá k zemi mrtvým tělem vojáka, na druhé straně spočíval v nepřirozeně napjaté poloze krasnogvardějec, který křečovitě zaťatými zuby svíral levou ruku oběti a v rukou držel potrhanou sukni. Hlavu oběti zakryla noha námořníka, jenž ležel přes ni. Abychom mohli ženě pohlédnout do tváře, nezbylo než námořníkovu mrtvolu odtáhnout, což ale nebylo snadné, protože ta se ve smrtelném zápasu zakousla námořníkovi do nohy a pravou rukou mu do srdce vrazila dýku. Všichni čtyři už byli ztuhlí. Když jsme námořníka odtáhli, poznali jsme velitelku dobrovolnic.“
O rozhodujících okamžicích
Večer 25. října (7. listopadu podle současného, gregoriánského kalendáře) oznámili bolševici II. sjezdu sovětů, že se chopili moci. Sjezd se pak 26. října večer sešel znovu, vyslechl Leninův projev, schválil jeho dekrety o míru (tedy odchodu z války, který si Němci tolik přáli) a půdě. Přijal také Leninův návrh nové „prozatímní vlády“, složené z členů jedné strany, rady lidových komisařů, zvolil nové složení svého stálého orgánu, Všeruského ústředního výkonného výboru, a rozešel se. Přesná evidence delegátů se podle dostupných údajů na sjezdu nevedla, protože v seznamech účastníků „byli vedeni i soudruzi s hlasem poradním a hosté“. Avšak jisté je, že ti, kteří dorazili, v žádném případě nezastupovali ani třetinu všech tehdy existujících ruských sovětů, v nichž celkově bolševici rozhodně neměli většinu. Lenin zároveň vyslal ze Smolného 644 komisařů, kteří měli nastolovat „moc sovětů“, v tomto případě čistě jeho moc.
Přesto petrohradské noviny nazítří psaly, že „bolševické dobrodružství je jen mýdlová bublina, jež každou chvíli praskne“. Nikoho v tu chvíli nenapadlo, že toto dobrodružství určí průběh lidských dějin na celé tři čtvrtě století.
Německá vláda byla s prací svých agentů spokojena. O dva dny později, 27. října, žádá německý státní tajemník od ústřední banky 15 miliónů zlatých marek (něco přes sedm miliónů zlatých rublů) na „politickou práci v Rusku“. Leninovi se bylo třeba za jeho snahu odvděčit a důkladně podpořit jeho první státnické počiny.
Očima básnířky
Ruská básnířka Zinaida Gippiusová na podzim 1919 napsala: „Živí lidé, nespoutaní na rukou a na nohou, tu nejsou. Spoutaných, s roubíkem v ústech, čekajících na první pomoc – takových je tu dost a dost …
Jsme nehybní a němí, sotva už si (stejně jako náš národ) zasloužíme být nazváni lidmi, ale pořád ještě žijeme a – víme, víme.
Znovu vyzývám bílé dobrovolníky, ale varuji … je dost možné, že ty, kdo nestihnou zdechnout, spoutají a zavřou tak jako nás. Dovedou lidi rychle k troglodytismu a absurditě …“
Tolik Dějiny Ruska 20. století.
Revoluce podle Kremlu
Závěrem přidejme jiný pohled na Říjnovou revoluci, než je ten, který předkládá Zubov a jeho spolupracovníci. Pochází z pera i u nás dobře známé, nacionalisticky orientované historičky Natalje Naročnické: „Nejvýznamnější lekcí Října je především jeho obludná podstata. Nikdy bychom neměli podléhat svodu jakýchkoli revolučních projektů a o to usilovněji myslet na chaos a ztráty, jež každá revoluce přináší a které jsou objektivně nevyhnutelné. Jak v revoluci roku 1917, tak v mnohem pozdější ,revoluci‘ roku 1991 jsme ztratili výsledky práce předchozích deseti generací. Celý svět vnímá naši zemi především jako objekt určený k rozsápání. Kde je dnes Poltava? Kde je Pobaltí? Kde je Krym a Sevastopol? Kde jsou geopolitické pozice Ruska, utvářené po staletí, jež až do roku 1917 nikdo nezpochybňoval?“ píše Natalja Naročnická.
„A ještě jedna důležitá lekce Října: Jakmile Rusové stojí jeden proti druhému, navzájem se obviňují a požadují od sebe navzájem pokání, celý svět zneužívá výsledků naší nevíry a naší neschopnosti dospět k souhlasu ani v jediné z nejdůležitějších otázek naší minulosti, současnosti a budoucnosti. Z našich zmatků a z naší neuspořádanosti jiní jen těží.
Nejdůležitější přitom je uchovat jednotu národního nazírání světa. Rozpolcenost našeho národa vede ke kolapsu, v němž se ztrácejí takové pojmy jako národní zájmy, celkové strategické směřování a naše místo ve světových dějinách.“
Není třeba dodávat, že právě způsob uvažování Natalje Naročnické je dnes tak blízký nejvyšší politické reprezentaci Ruska v čele s Vladimirem Putinem. A právě v tom tkví hlavní problém současné ruské historiografie – podobné názory mají absolutní zelenou, zatímco kritický pohled, jaký nabízejí třeba Zubovovy Dějiny, je v dnešním Rusku považován za zhoubný.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu
