Leni Riefenstahlová obdivovala Hitlerův Mein Kampf a ve filmu ho ukazovala jako boha
Průkopnická filmařka, která měla smůlu na dobu, v níž žila? Nebo průměrná režisérka, oddaná nacistka a sebestředná žena? Osud Leni Riefenstahlové (22. 8. 1902–8. 9. 2003) je dramatický podobně jako dějiny Německa 20. století. Prožila je skoro celé. Až do své smrti ve 101 letech si pečlivě hlídala svou image a pečovala o ni stejně neúnavně jako o svou pleť.
Nedávný filmový dokument Riefenstahl ovšem osvítil všechny vrásky. Vznikl poté, co se po smrti jejího manžela Horsta Kettnera otevřela autorčina pozůstalost obsahující i záběry, jež by ona sama nikdy nezveřejnila. Film nominovaný na Evropskou filmovou cenu, který je dostupný na VOD Edisonline, na plátně nedávno promítala Letní filmová škola spolu s dvoudílným eposem Olympia (1938). V něm režisérka zachytila krásu těl sportovců na olympiádě v Berlíně roku 1936. Má ale Riefenstahlová ještě co říct – ať už jako filmařka, či jako propagandistka? Nebo je její příběh hlavně zajímavou studií lidské neochoty žít s vinou?
Podle Andrese Veiela, režiséra dokumentu Riefenstahl, se k pochopení její osobnosti, tak jako snad u všech lidí, musíme vrátit do jejího dětství. „Otec ji bil, brutálně. Později ji znásilnil její první milenec, první manžel, možná i Joseph Goebbels. Měla tedy kontinuální zkušenost s násilím, a aby ho přežila, identifikovala se s agresorem. Nikdy o svém otci neřekla, že byl hnusný. Pořád pro ni představoval monument. Začala oslavovat sílu a pohrdat slabostí,“ upozorňuje v rozhovoru pro Reflex Veiel, nejen filmař, nýbrž i vystudovaný psycholog. „Znát toto pozadí je klíčové. Ne k tomu, abych ji omlouval, ale abych ukázal, že to není náhoda. Riefenstahlová je modelovým příkladem fašismu – to je to, co se na ní můžeme naučit.“
Veiel, jenž se narodil v říjnu 1959 v západoněmeckém Stuttgartu, Riefenstahlovou nikdy osobně nepotkal. „Mohl jsem k ní tak přistoupit otevřeně, bez předsudků – protože setkat se s ní vždycky znamenalo být konfrontován s jejími mýty, lžemi a legendami,“ říká. K její pozůstalosti se dostal přes producentku Sandru Maischbergerovou, která ho angažovala v roce 2019 s očekáváním, že se zvládne vypořádat s množstvím archívního materiálu. „Měli jsme sedm set krabic,“ připomíná filmař. Zpočátku se mu do dokumentu nechtělo. „Představa, že se budu zabývat léta tak příšernou, zvláštní figurou, nebyla zrovna lákavá. Ale pak jsme v těch krabicích našli soukromé filmy, koncepty poznámek k jejím pamětem. A přišlo mi, že ji můžu zabrat v detailním záběru. Abych pochopil: ne to, zda lhala, ale proč lhát musela.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
