Jane Goodallová: Slavná antropoložka zjistila o šimpanzích mnoho nového, hlavně jak jsou podobní nám lidem

„Jane, podívej se na mě!“ Sedmadvacetiletý automobilový závodník Mortimer Morris Goodall chce vyfotit svou malou dceru, které koupil dárek. Nevybral pro ni panenku, s těmi si moc nehraje, fascinuje ji příroda. Snad deset minut nehnutě stála u hejna holubů, dokud se jeden z nich neosmělil a nevzal si z její dlaně kousek pečiva. Se zaujetím pozoruje všelijakou havěť v trávě. Nedávno si do postýlky odnesla hrst žížal. Nevyhubovali jí, Mortimerova manželka, spisovatelka Margaret, dětské duši rozumí. Dvouletá holčička se do objektivu fotoaparátu nepodívala. Na fotografii je zachycená, jak v bílých, pletených šatičkách sedí v písku a objímá svého plyšového kamaráda. Je to šimpanz a jmenuje se Jubilee.

Plyšový lidoop slavné primatoložce celý život připomínal šťastné dětství a milující rodiče. Jane Goodallová vždy popravdě opakovala, že bez matčiny důvěry a podpory by se její dětský sen o životě v Afri­ce mezi divokými zvířaty rychle rozplynul. Během pozorování šimpanzů v Národním parku Gombe viděla, jak chování matky ovlivňuje budoucnost jejích potomků. Šimpanzi zůstávají se svou matkou dlouho, a i když dospějí, mají k ní blízko. Z mláďat, o něž samice starostlivě pečovaly, bránily je před nevrlými samci, vyrostli úspěšnější jedinci – v hierarchii tlupy se dostali výš.

Učitel

Loni Jane Goodallová v průběhu přednášky pro českou veřejnost na pódiu radostně zatančila. Její elán jí mohli závidět o dekády mladší lidé. Na cestách trávila více než tři sta dnů v roce. „Pokud nejste příliš malí, nebo nemocní, můžete každý den zanechat na světě nějakou svou stopu. A záleží jenom na vás, jaká bude,“ připomínala dáma, která dokázala změnit pohled vědců na zvířata. Nebylo to ovšem snadné. O jejích převratných a zdokumentovaných zjištěních, že šimpanzi vyrábějí a používají nástroje, se na začátku šedesátých let sice všude psalo, ale čtenář se také dozvěděl, že Jane je mladá, hezká blondýnka, má pěkné nohy a není to žádná vědkyně. „Taková tehdy byla doba, člověk se tím ale nesměl nechat omezovat. Jestli moje nohy pomohly k tomu, že se někdo začal zajímat o život šimpanzů, tak jsem ráda,“ brala Jane machistické poznámky s nadhledem. Ostatně sama nikdy ani nepomyslela na to, že by se mohla vydat na vědeckou dráhu. „Můj sen byl poznat divokou africkou přírodu. Žít mezi zvířaty, psát o nich knihy. Když jsem se o tom ale zmínila, všichni se začali smát. Vždyť jsi holka! Moje maminka mi ale řekla: ,Jestli to opravdu chceš, tak to dokážeš. Nepřijde to ale samo, musíš na tom usilovně pracovat,‘“ vzpomínala Jane Goodallová.