Neprávem opomíjená Bohumila Grögerová sdílela kancelář s katem, pak se zapsala do dějin literatury
Přestože je Bohumila Grögerová (7. srpna 1921 – 21. srpna 2014) pro českou literaturu zásadní osobností, dlouho zůstávala neprávem opomíjená. Přitom spolu s Josefem Hiršalem tvořili autorskou dvojici, která se věnovala experimentální poezii Job-Boj, nebo tisícistránkové memoáry Let let, které jsou důkladným svědectvím o české kultuře od stalinských padesátých let do konce pražského jara.
Narodila se 7. srpna 1921 v domě U tří zlatých korunek v Praze na Malostranském náměstí. Otcem novorozené dcerky byl důstojník československé armády Bohumil Taufer. Po něm podědila křestní jméno, k srdci jí ovšem nepřirostlo. Bohumila jí znělo posměšně jako hubo milá. Pro přátele, jichž měla bezpočet, to byla vždy Bohunka.
Bohumil Taufer prošel legiemi v Rusku a po válce ho povýšili na generála justiční služby. Na jeho uniformě se blyštil Řád svatého Stanislava s meči a mašlí, Válečný kříž 1918 a medaile Vítězství. Paradoxně ho v říjnu 1938 na ulici srazilo právě vojenské auto. Následkům zranění podlehl o dva a půl roku později, což ho s největší pravděpodobností zachránilo před mnohem tragičtějším koncem. Na podzim 1941 zorganizovali Němci v armádě čistku a pozatýkali členy odboje. Dokonce šli tak daleko, že nevěřili úmrtnímu listu a komando esesáků bajonety probodalo šatstvo ve skříni, jestli tam není generál Taufer někde schovaný.
Nadšení pro četbu
Díky otcově rozsáhlé knihovně se Bohumila Grögerová už v mládí seznámila se zásadními klasiky české a světové literatury a horečnatá vášeň pro četbu ji nikdy neopustila. Kromě beletrie se zajímala o filozofii, ostatně po válce studovala dva semestry u profesora Jana Patočky. Fascinovalo ji kdeco, od cestopisů po matematické teorie. V posledních letech života jí začal ubývat zrak, až posléze oslepla téměř úplně, ale bez četby se obejít nedokázala. Ze švýcarské knihovny pro slepce si objednávala namluvené knihy v němčině a ve francouzštině. Zároveň vykrystalizoval okruh předčítačů. S Danielou Hodrovou četly knihy o vesmíru, s Petrem Králem poezii, další ji seznamovali s právě vydanými novinkami. Její erudice byla bez přehánění fenomenální. Když člověk dostal nápad na knihu, vyplatilo se s ním zajít za Bohunkou a poradit se. Ona řekla to zásadní ano – ne. Na tohle se vykašli, něco podobnýho udělal ve Francii ten a ten. Anebo řekla: Jo, to udělej! Vzpomínám, jak jsem jí telefonoval svůj nápad psát si dopisy napříč staletími a potom jsem se rok trápil a hledal vhodného protihráče, než jsem objevil korespondenci Karla Havlíčka Borovského. Bohunka mě po celou tu dobu uklidňovala, že věci, co visí ve vzduchu, se musejí udělat hned, ale taková konina určitě nikoho dalšího hned tak nenapadne.
Na dvojkole do manželství
V letech 1932–1940 studovala na dívčím gymnáziu Charlotty Masarykové v pražské Dušní ulici. Původně měla v úmyslu pokračovat na medicínu, což jí bohužel znemožnila otcova smrt, respektive nedobrá rodinná finanční situace a uzavření vysokých škol. Po pomaturitní nástavbě na Veřejné škole pro sekretářky nastoupila roku 1942 jako cizojazyčná sekretářka do společnosti Sociální pomoc.
V témže roce se provdala za Jana Grögera. Spojoval je především sport, na vlastnoručně zkonstruovaném dvojkole procestovali celé Čechy. Obě jejich dcery, Michaela Jacobsenová a Bohumila Límová, jsou rovněž překladatelkami. V květnu 1945 se, věrna odkazu otce legionáře, v euforii z osvobození přihlásila na ministerstvo národní obrany, kde ji zaměstnali v tiskovém oddělení. Potom však došlo k tragédii – 21. července 1951 manžel znenadání zemřel na zástavu srdce. Nebylo mu ani třicet let. V této době zároveň vrcholí komunistická hrůzovláda. Ministerstvo národní obrany připomíná Divoký západ, na chodbách se střílí. Jak se Grögerová později dozví, její kolega v kanceláři si přivydělával prapodivným způsobem – na vedlejší pracovní poměr vykonával katovské řemeslo, kromě jiných popravil i Miladu Horákovou. Byl nejvyšší čas změnit působiště, a proto přesídlila do nakladatelství Naše vojsko, kde vydržela až do roku 1972. Zprvu jako propagační referentka a po absolvování knihovnického kursu (1960–1961) coby cizojazyčná dokumentaristka.
Josef Hiršal na obzoru
Do oddělení propagace nastoupil v roce 1952 nový vedoucí. „Muž nedbalého bohémského vzezření,“ jak popisuje Grögerová v knižním rozhovoru Klikyháky paměti. „Měl husté černé vlasy, pod brýlemi s mohutnými černými obroučkami sytě modré oči a pravidelný bílý chrup v pohublé snědé tváři. Byl výřečný, zábavný a uměl překvapit. Ale jeho bystrý úsudek, ironický humor, provokace i ostré šlehy na všechny strany jsem dovedla ocenit, až když jsem jej poznala blíž. Občas z něj vanul alkohol. Můj vkus a styl byly jiné.“
Kdo by to byl tehdy řekl, že s tímto mužem spojí svůj profesní i osobní život na příštích jedenapadesát let. Dvojice Bohumila Grögerová a Josef Hiršal se stane uznávaným pojmem a markou nejvyšší překladatelské kvality. Situaci poněkud komplikoval fakt, že byl Hiršal v té době už ženatý a z rozličných důvodů se nemohl rozvést. S manželkou Anitou a dcerou Kristinou bydlel na Vinohradech, Grögerová ve Veleslavíně. Útočištěm se jim stal ateliér Kamila Lhotáka. Pravděpodobně tady došlo i k první spolupráci, na překladu básní Christiana Morgensterna. Rozumí se samo sebou, že Hiršal seznámil Grögerovou i se svým druhým nejdůvěrnějším kamarádem, Jiřím Kolářem. Kolem jeho legendárního stolu se v kavárně Slavia scházela pečlivě vybraná společnost spisovatelů a výtvarníků. Patřili k ní Emil Juliš, Karel Malich, Zdeněk Sýkora, Jan Vladislav nebo Karel Trinkewitz. A mladičký hoch s nastraženýma ušima, Václav Havel. S trochou nadsázky se dá říct, že popelník uprostřed Kolářova stolu se stal hnízdem, ze kterého se vylíhla experimentální poezie. Pravděpodobně to bylo poprvé a naposledy, kdy Češi určovali směr některého z trendů ve světové literatuře.
Bohumila Grögerová v už zmiňovaném rozhovoru Klikyháky paměti říká: „Ty roky byly plné nových impulsů. Četli jsme Sartrovy romány a hry. Hned nás oslnilo Ioneskovo antidivadlo, takže jsme se dali do překladu jeho her, zatímco Kolář přetlumočil Beckettovo Čekání na Godota a sám napsal divadelní hru Mor v Aténách. Ale vřelo to i ve výtvarném umění, objevily se abstrakce, magický realismus, pop-art, op-art, minimal-art. Tím vším jsme procházeli, lámali si nad tím hlavy. Debata ve Slavii stíhala debatu u Medků. Všude se rodilo cosi nového, překvapivého. Mám-li zdůvodnit, proč nás zaujalo právě to, čemu se později začalo říkat konkrétní nebo experimentální poezie, musím se vrátit překvapivě až k Poeovi. On ve svém slavném textu The Poetic Principle poprvé hovořil o řemesle v umění a o technice psaní a to nás velice zaujalo. Nová umělecká estetika s požadavky uvědomělé konstruktivní tvorby tehdy visely ve vzduchu. V říjnu 1959 vytvořil Jiří Kolář kolážováním Hellichovy Boženy Němcové první roláž, první výtvarný experiment. A my s Hiršalem v téže době učinili objev na výstavě rakouské knihy: dialektem psané variované vizuální kreace členů Vídeňské skupiny. To byly začátky, z nichž se vše odvíjelo.“
Autorská dvojice G+H
Kromě překládání začali Grögerová s Hiršalem společně psát vlastní věci. Sbírka JOB-BOJ byla ihned rozebrána a následně dlouhá desetiletí patřila mezi nejcennější poklady, jež se podařilo šťastlivcům vykutat v antikvariátech.
V našem kulturním povědomí je nejzásadnějším dílem autorského dua G+H rozsáhlý dokumentární cyklus Let let, zaobírající se obdobím let 1952–1968. Paralelně se v něm střídají vzpomínkové záznamy doplněné o citáty ze soudobého tisku; z pochopitelných důvodů mohl tento tisícistránkový tlustospis vyjít až ve svobodných poměrech v roce 1993.
Za normalizace se Grögerová s Hiršalem ocitli na černé listině. Kromě toho, že nesměli publikovat vlastní práce, nemohly vycházet ani jejich překlady. Svou neústupnost vůči komunistickému režimu stvrdil Hiršal signováním Charty 77. Mezi přáteli se nicméně našlo dost takzvaných pokrývačů ochotných riskovat a vetknout svoje jméno do tiráže a honorář odevzdat skutečným autorům, protože nejen písmeny je živ literát, i chleba je mu zapotřebí.
Po listopadu 1989 mohli proskribovaní spisovatelé konečně vyprázdnit svoje šuplíky. Bohumila Grögerová vydává soubor prozaických textů Meandry, vzniklý v 60. letech, a už samostatně, bez Hiršalova přispění, píše vzpomínkovou knihu Branka z pantů. Tady si neodpustím osobní poznámku. S Josefem Hiršalem jsme v devadesátých letech chodívali středu co středu na víno. Spiritem agens byl Ivan Wernisch, kterého jsme vyzvedli v redakci Literárních novin. Hiršal potom obvykle zamířil na tramvaj a já, nemaje co kloudnějšího na práci, jsem ho doprovázel do Veleslavína. U branky se zarezlými panty nám přišla otevřít Bohunka, ale žárlivý Hiršal mi pokaždé hned začal šermovat rukama před očima: „Huš! A už jdi! Nazdar!“ Jednu osudovou středu, kdy jsem zrovna na práci něco měl, porazila Hiršala tramvaj. Sotva se zotavil, porazila ho tramvaj podruhé. Mnoho měsíců ležel v kómatu v nemocnici. Tyto události, až do jeho úmrtí 15. září 2003, zrcadlí Bohunčina kniha Čas mezi tehdy a teď.
Houbeles hrůza!
Následující básnickou sbírku, memoárové Dva zelené tóny, už Grögerová napsala téměř poslepu tlustou černou fixou na papíry formátu A4. Je obdivuhodné, že dokázala tvořit v tak pokročilém věku, přes veškeré nástrahy osudu, a navíc že její tvorba zajímala i čtenáře o dvě tři generace mladší. Básnická skladba Rukopis byla oceněna Magnesií Literou 2009 za poezii a získala i hlavní cenu jakožto Kniha roku.
Naposled jsem s Bohunkou hovořil po telefonu. Volala mi, že upadla a hlavou se praštila o opěradlo křesla. „To je hrůza,“ zděsil jsem se. „Houbeles hrůza,“ vykřikla celá rozradostněná. „Mně se tou šupou rozsvítilo a vrátila se mi latina! Nepoužila jsem ji od gymnázia a myslela si, že jsem ji zapomněla. Přijeď, budeme si číst Commentarii de bello Gallico. A musím ti dát knížku.“
Na mysli měla svou poslední vzpomínkovou knížku, Můj labyrint. Z tiskárny ji přivezli 21. srpna 2014. Tentýž den, co Bohumila Grögerová zemřela.
Na psacím stole ležel rozepsaný Příběh silné černé tužky. Jde o samomluvu fixy značky Permanent Maker. Začíná takhle: „Píšu – tím zanechávám za sebou stopu. Píšu – to je projev mé existence.“
