Taková tragédie by leckoho připravila o rozum. Britský kytarista a zpěvák Eric Clapton (* 30. března 1945) se tehdy ještě pevněji přimkl k hudbě, která mu už tolikrát zachránila život. Když před třiceti lety zemřel po pádu z 53. patra newyorského mrakodrapu jeho čtyřletý syn Conor, proměnil zoufalý otec toto neštěstí ve spoustu skvělých písní, srdcervoucím hitem Tears In Heaven počínaje. Díky nim se pomalu, ale jistě vyhrabal z nejhlubšího dna.
„Víceméně podvědomě jsem muziku používal jako léčebný prostředek a ono to pomohlo,“ svěřil se Eric Clapton po letech, když už to strašné období bylo dávno za ním. Šrámů na duši se zbavoval dlouho – mimo jiné tím, že si pořídil novou rodinu a naštěstí se dočkal tří krásných holčiček. S minulostí se však vyrovnával přinejmenším celá devadesátá léta.
Všichni znají dojemnou baladu o slzách v nebi, kterou složil bezprostředně po synově úmrtí. Akustické album MTV Unplugged (1992), na němž píseň Tears In Heaven zazářila, bylo po zásluze odměněno třemi cenami Grammy. Ale ozdravovací proces probíhal ještě dlouho poté a kulminoval zoufale krásným albem Pilgrim (1998). Když Clapton tuto nahrávku těsně před koncem druhého tisíciletí vypustil do světa, kritici ji bohužel nepochopili a šmahem ji odsoudili pro nezvyklý, počítačem upravený sound.
Šílenec, který chce ven
Claptonův životní příběh můžeme vidět buď jako sled extrémně těžkých a smutných situací, nebo – a to bude správnější – jako neuvěřitelné vítězství talentu a píle nad nástrahami osudu. „Vždycky jsem v sobě měl šílence, který chtěl ven,“ říká hudebník a má jistě pravdu. To ale nic nemění na tom, že mu byly rozdány extrémně špatné karty. Ti, jež považoval za své rodiče, byli ve skutečnosti jeho prarodiči. Z té, s níž měl sourozenecký vztah, se vyklubala jeho opravdová matka. Pro introvertního teenagera z britského hrabství Surrey by už tohle mohlo být dostatečným důvodem, aby se stal jednou z narušených postav s temnými myšlenkami, jaké známe z knížek Agathy Christie.
Ne že by k tomu nesměřoval. Ze začátku, v polovině bájných šedesátých let, byl závislý jen na blues. Později zahořel chorobnou touhou po manželce svého kamaráda George Harrisona. Milostné běsnění přebíjel braním heroinu. Vysněnou ženu Pattie Boydovou skutečně získal, vzal si ji, od tvrdých drog se mínil držet dál... Ale jen se mu podařilo zbavit nálepky feťáka, drapl ho do svých spárů démon alkohol. V následujících letech měl Clapton pověst hudebníka, jenž neví, v které zemi zrovna hraje. A když se v osmdesátých letech vybabral i z téhle šlamastyky, přišla recidiva.
Léta devadesátá pro něj zdánlivě začala šťastně. Dvaatřicet koncertů uspořádaných v lednu a únoru 1990 a mezi únorem a březnem 1991 v londýnské Royal Albert Hall představovalo fenomenální úspěch. Živé dvojalbum 24 Nights (1991), které po nich zůstalo, zachycuje kytaristu na absolutním vrcholu. Ještě nikdy nehrál tak procítěně, nezpíval z takové hloubky. Zároveň tu ale byly zlověstné stíny: v srpnu 1990 se během turné zřítili s helikoptérou tři členové jeho koncertního štábu a s nimi i Erikův přítel, skvělý bluesman Stevie Ray Vaughan.
Sám Clapton měl dost starostí se svou neutuchající náklonností k tvrdému pití. Manželství s Pattie se rozpadlo, když si začal s italskou modelkou Lory Del Santo. V létě roku 1986 mu Lory porodila syna jménem Conor Loren, zatímco jeho pravoplatná choť několikrát potratila. Už o rok dříve se zpěvák spustil s Yvonne Kellyovou, manažerkou nahrávacího studia AIR na karibském ostrově Montserrat. Také s ní měl dítě, dceru Ruth, o jejíž existenci se však veřejnost dozvěděla, až když Conor nebyl.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
