Topolánek: „Věřím v jediný skutečně obnovitelný zdroj – a tím je šedá kůra mozková.“

Topolánek: „Věřím v jediný skutečně obnovitelný zdroj – a tím je šedá kůra mozková.“ Zdroj: Archív

Malthus předpověděl chmurnou budoucnost londýnské City, kam přivážely dřevěné uhlí koňské povozy. Spočítal, že kobylince budou dosahovat za několik desítek let do prvního patra budov. To se nestalo. Přišly modernější technologie...
2
Fotogalerie

Pohádka o Slunečním městě

Co je třeba udělat, aby elektřina byla i v budoucnu dostupná a nezruinovala peněženky občanů? Například musíme rozšířit naši jadernou flotilu, uvedl bývalý premiér MIREK TOPOLÁNEK v přednášce na konferenci deníku E15: Tradiční a nová energetika. Přinášíme zkrácenou verzi.

Kdo by neznal Neználka? Meresjev, Timur a Kvakin, Pavka Korčagin a Neználek – pravé symboly sovětské moci a světlých zítřků. Neználek potkal Špindu Strakáčka a Knoflenku a vydali se s pomocí kouzelné hůlky na cestu z Kvítečkova do Slunečního města. Ve Slunečním městě je všechno dokonalé: neexistují tam peníze, všichni mají všeho dostatek, všechno funguje, na každém kroku čekají příjemná překvapení a spousta nejrůznějších vynálezů. Až potkali inženýra Špuntíka, profesora Trubejše a další velké vědátory. Ti jim otevřeli oči! A tak se stali Neználek, Knoflenka a Strakáček slunečními bratry. Vítejte v Evropské unii...

Pak zazvonil zvonec a pohádky byl konec. Otočili vypínačem – a ejhle, ono to nesvítilo. Otočili kohoutkem – a ono to neteklo. Co se stalo? No, vrátili se z vysněného ráje do reality. Zašlo slunce, přestalo foukat, nějaký škarohlíd, klimatický bezvěrec a odpírač McDonald dotrampoval až do Washingtonu. Muž, běloch, heterosexuál, bohatý, a navíc ví, kde je sever. Všechno špatně! Komunistická pohádka, ve které bylo všechno možné, musela ustoupit té protivné matematice, fyzice, ekonomii a přiznejme si – proamerickému pragmatismu. 

Poručíme větru dešti?

Můj pohled na totální dekarbonizaci, na dramatické a rychlé ovlivnění klimatických změn a tím i na tzv. nové, notabene zelené zdroje je tímto faktem ovlivněn. Preferuji matematiku, fyziku a ekonomii před politickými hrátkami, ideologií a náboženstvím. Mně stačí, že jsem katolík. Je oblíbeným trikem všech politických reprezentací přesouvat složitá nebo riskantní řešení, a hlavně jejich dopady na příští generace nebo do doby po ukončení jejich mandátu.

Nejsem popírač klimatických změn! K těm docházelo, dochází a docházet nepochybně bude. Po stovky tisíc let. Nesouhlasím nicméně s metodou „předběžné opatrnosti“ a masívní, chybnou alokací vzácných zdrojů pod zpupnou ideologickou mantrou záchrany světa. Kromě nehysterické a cílené ochrany životního prostředí, rozložené sociálně a ekonomicky v čase, preferuji metodu adaptace. Jsem pro trvale udržitelnou adaptaci na změny a kontinuální redukci geopolitických, zdravotních, environmentálních, teroristických a civilizačních hrozeb. Nepotřebuji pro to příručku „Jak zachránit planetu aneb Poručíme větru, slunci“. Stačí mi desatero, Saturnin a Harry Hole.

Vlak zelené ekonomiky

Proč se politici, ale i vědci v otázkách klimatu tak rádi mýlí a proč jim to tak vyhovuje? Určitě platí, že obecně od politiků tak nějak čekáme, že lžou. Jsou pragmatičtí a cyničtí. Navíc různé NGO opakovaně oprašují staré malthusiánské teorie o vyčerpatelnosti zdrojů. Malthus předpověděl chmurnou budoucnost londýnské City, kam přivážely dřevěné uhlí pro vytápění z venkovských oblastí koňské povozy. Koně znečišťovali úzké uličky Londýna a Malthus spočítal, že kobylince budou dosahovat za několik desítek let do prvního patra budov. To se nestalo, že? Dřevěné uhlí bylo nahrazeno kamenným... A tak to šlo pořád dál. Na­učili jsme se štěpit atom. Takzvaný Hubbertův ropný zlom se pravidelně posunuje v čase s nově nalezenými rezervami. Jsou nacházeny stále nové a nové zdroje konvenčního i nekonvenčního plynu. Někdy snad zkrotíme i jadernou fúzi.

Platí zde ekonomická teorie kaskád. Všichni o tom mluví; všichni o tom všude píšou; bylo to i v televizi; to musí být pravda! To je „informační kaskáda“. Kaskáda je silnější a silnější, je stále těžší nesouhlasit s většinou. A tam nastává problém rostoucích nákladů odmítnutí – takzvaná reputační kaskáda. Odpůrci se stávají podezřelými osobami. Finanční podpory, dotace, granty, dary jdou pouze na podporu politicky korektního, a proto podporovaného názoru – a pro vědce s opačným není místo. Třetí kaskádou je kaskáda příležitostní. Celé hry se zmocnil velký byznys, a kdo nesedí ve vlaku „nové zelené ekonomiky“, má smůlu.

Hrozby, naděje

Západním zemím zmizel po pádu železné opony viditelný nepřítel. Z politiky se vytrácí ideologie, silná témata absentují, nevidíme ani výrazné osobnosti, jako byli Reagan, Churchill, Thatcherová. Politici pracují se dvěma hlavními emocemi lidí. Hrozba x naděje. Zneužívají tématu globálního oteplování, představují „lidu“ náhražku chybějící ideologie – novou hrozbu, aby jim umělým řešením mohli nabídnout novou naději. Neřeší migraci, terorismus, rozklad společnosti a devalvaci hodnot, nabízejí sny, iluzi, pohádku, a kdo nevěří, je nepřítel. Dvojice Mackerel převálcuje vše. 

S Německem jsme politicky, ekonomicky, ale i energeticky svázáni víc, než by bylo zdravé. Připouštím, že alternativy jsou ještě horší. Angela nejdříve navzdory předvolebním slibům ukončila jaderný program, jenže zjistila, že nemá adekvátní substitut. Najela na novou, zelenou ideologii, dotacemi zabezpečila rozmach OZE. Záhy přišla na to, že nemá bez přenosové soustavy, jak ze severu na jih elektřinu z větru dostat. Tak exportuje přeshraniční větrné šoky přes Česko a naši robustní přenosovou soustavu, aniž za to platí.

Německé cíle snižování emisí vykazují viditelný rozpor mezi sny a realitou.

Drahá elektřina

Kdo zastaví ten začarovaný kruh regulací a dotací? Dotace na obnovitelné zdroje vedly k propadu cen elektrické energie na trhu. To přineslo nemožnost postavení ekonomicky návratného nového zdroje, a dnes dokonce ztrátovost provozování již stojících konvenčních zdrojů. Nedostatek regulačního výkonu, rozevřené nůžky mezi cenou v době, kdy „fouká–svítí“, a cenou, kdy „nefouká–nesvítí, vede k záplavě kapacitních plateb nebo jiných triků. Výsledkem je enormní nárůst ceny silové elektřiny pro spotřebitele s očekávatelnými sociálními transfery, řešícími energetickou chudobu. Kvadratura kruhu!

Aktuální německý merit order, neboli nasazování zdrojů podle variabilních nákladů pro aktuální poptávku, dokládá nereálnost německých snů. Německá energetika se bez uhlí neobejde! Uzavření jádra problém prohlubuje. Hnědé uhlí se posune do oblasti nezbytné výroby. Znevýhodnění a redukce výroby z hnědého uhlí a výměna za plyn, resp. černé uhlí problém neřeší. Bude to posunovat importovaná fosilní paliva – černé uhlí a plyn – do oblasti nutné výroby, vyšších cen a pouze o něco nižší tvorby CO2. Zvýšení cen paliv a uhlíku bude tlačit krátkodobě mezní náklady na vyšší úroveň. Problémy, které by bez chybných politických rozhodnutí nepřišly.

Jedna velká lež

Koncem ledna 2017 moc nesvítilo ani nefoukalo, ale zato mrzlo. Zdroje musí být ale dimenzovány právě na tuto situaci. Plochá německá výroba z biomasy, jádra a hnědého uhlí naznačuje, že přes zelený marketing Německo zůstane uhelnou velmocí. A teď si odečtěte po roce 2022 tu desetigigawattovou jadernou produkci. Tož nevím... 

Pohled na trendy emisí skleníkových plynů v Německu také potvrzuje, že energetika se na poklesu CO2 podílí za poslední 26 let minimální měrou. Při udržení tempa ekonomického růstu, nutnosti živit migranty a udržet iluzi sociálního státu a imperativu exportní schopnosti německé ekonomiky je dosažení cíle snížení CO2 v roce 2030 jednou velkou lží. Když něčemu věří Němci, bývá to obvykle celoevropský průšvih.

I častá argumentace nárůstem pracovních míst v „zelené energetice“ je zavádějící. Od roku 2011 počet pracovních míst v zelené energetice trvale klesá, zato dotace a náklady neustále rostou.

Co je výsledkem této podivné hry? Trh neexistuje. Cena neodráží vůbec nic. Energetika je pod tlakem unifikace EU a na druhé straně se pomalu rozpadá do národních, centrálně řízených, dotovaných, kapacitně deformovaných a nekonkurenceschopných zelených skanzenů. Z fungující a relativně nezávislé české energetiky se stává „nemocný muž“, genderově korektně „nemocná žena“. Bod zlomu je dán citlivostí občanů na prázdné peněženky a výpadky dodávek.

Zdravý selský rozum

Aby se to nestalo, je třeba udržet naši energetiku aspoň v dnešní kondici bez dalších vlastních chyb, když už jsme se rozhodli kopírovat chyby bruselsko-berlínské. Za každou cenu musíme udržet a rozšířit naši jadernou flotilu. Umožní nám mimo jiné plnit stupidní klimatické cíle. Musíme zachránit a rozvíjet naši teplárenskou komparativní výhodu a dobudovat ostrovní soustavy pro zachování životních funkcí měst a regionů v případě očekávatelných výpadků a nedostatku elektřiny ve střední Evropě po roce 2035. Tady je použití chytrých „smart“ řešení na místě. Musíme připustit pouze postupnou redukci výroby z uhlí pro udržení stability a energetické bezpečnosti. Nesmíme naběhnout na tzv. renesanci výroby elektřiny z plynu. Musíme redukovat dotace do OZE a podporovat ty principy, které u nás dávají smysl: biomasa, odpad, vodní energie, vždy však jako výhodnější alternativu k nynější. Úspory musíme řešit v celém řetězci, a nejenom v oblasti zateplování. Musíme stimulovat studium technických, klasických inženýrských oborů. A tak dále. Mission impossible? Ne. Zdravý selský rozum.

A co na to ti naši chytráci? Myšleno politici... Uvidíme po volbách... Jsem v zásadě optimista. Mám na domě fotovoltaiku, kterou chci postupně do baterek a do vlastní spotřeby, tepelné čerpadlo a krb na bukové dřevo, propojené do jedné soustavy, vlastní studnu. Bylo to ale moje svobodné rozhodnutí. Řešit takto panelák nedoporučuji...

Věřím nové energetice. Pro mě je to například využití jaderné fúze. Vousatý vtip říká, že jaderná fúze je už od 50. let stále dvacet let od uvedení do praxe. Možná. Já ale věřím v jediný skutečně obnovitelný zdroj – a tím je šedá kůra mozková. Bojím se pouze davu a blbosti. Dost bylo Neználků! 

(mezititulky jsou redakční)

Autor je bývalý premiér,

předseda výkonné rady Teplárenského sdružení ČR