V hlubinách, kde leží dějiny: Potápěči na cestě za tajemnými vraky

V hlubinách, kde leží dějiny: Potápěči na cestě za tajemnými vraky Zdroj: Profimedia.cz

Ponor do hloubek větších než třicet metrů je navýsost matematická a fyzikální záležitost.
Neznámý vrak lodi u Papuy-Nové Guiney.
Proslulý vrak Titaniku leží na dně už sto let.
V hlubinách, kde leží dějiny: Potápěči na cestě za tajemnými vraky
V Truk Lagoon v Tichomoří šla za války ke dnu velká část japonského námořního loďstva.
6
Fotogalerie

V hlubinách, kde leží dějiny aneb Potápěči na cestě za tajemnými vraky

Klesáte pořád hlouběji a hlouběji, kolem jen modré majestátní ticho. Vnímáte pohyb ploutví a svůj pravidelný dech. Najednou se pod vámi objeví ohromný nezřetelný obrys něčeho, co na mořské dno rozhodně nepatří. Vrak trajektu Salem Express leží na boku, z výšky je obludný a cizí. Jako z jiné planety. Přiblížíte se a vedle jeho 114 metrů dlouhého trupu si připadáte jako trpaslík.

Vplouváte dovnitř. Tady se kdysi procházeli cestující, tady spali v kajutách, tady se opírali o zábradlí a koukali na moře. Tady se ti stejní lidé v panice tlačili davem a rvali o holý život, když loď v noci z 15. na 16. prosince 1991 narazila do nejjižnějšího z Hyndamanských útesů a v půl jedné ráno se potopila. Nepřežilo skoro 1600 osob. Pomalu proplouváte změtí nepořádku v kajutách, bojíte se chvilky, kdy narazíte na první lidské kosti. Pak se to stane. Dějiny vraků jsou dějinami lidských tragédií, válek a ztroskotání. A potápění k nim je ohromné dobrodružství.

Smrtící výstup k hladině

Vertikální pohyb pod vodou je pro člověka jeden z nejkomplikovanějších, pro lidské tělo naprosto nevhodných. Ponor do hloubek větších než třicet metrů je navýsost technická, matematická a fyzikální záležitost. Člověk by si řekl, že se potápěč s dýchacím přístrojem ponoří do hloubky, tam se kochá krásou podmořského světa, a když mu dochází kyslík, vypluje zpátky na hladinu. Tam a zpět. Jednoduché a logické. Zkusme si ale představit, co by se stalo ve skutečnosti, kdyby se někdo hypoteticky rozhodl pro ponor s dýchacím přístrojem do hloubky šedesáti metrů, tam nějakou chvíli pobyl a pak by vyplul přímo na hladinu.

Při cestě dolů by mu ještě bylo docela fajn. S hloubkou samozřejmě roste tlak, takže kdyby si náš hazardér nedofukoval do masky vzduch, mohl by si poškodit oči, které narůstající tlak tahá ven z masky. Hlavní průšvih by nastal cestou zpět na hladinu. „Aby okamžitě neumřel, musí neustále vydechovat,“ říká potápěč a majitel adrenalinového serveru Adrex.cz David Matuška. „I když člověk dole úplně vydechne, cestou nahoru se mu plní plíce rozpínajícím se vzduchem. Neustále vydechuje a pořád má co.“ Je to jednoduchá fyzika - do třílitrových plic nadechne ve třiceti metrech devět litrů, protože je tam trojnásobný tlak. Kdyby v tu chvíli zadržel dech, těch devět litrů se nahoře už do plic nemá šanci vejít, takže prasknou.

Vrtulník nepomůže

Poté, co by náš hazardér vyplaval na jeden zátah na hladinu, byl by odsouzen k čekání. Brzy by se dostavily akutní příznaky dekompresní nemoci. U někoho okamžitě, u někoho během pěti deseti minut, u někoho během půlhodiny. Ztráta vědomí, křeče, bolesti kloubů, selhání smyslových vjemů, paralýza a smrt. V tom nejhorším případě. „Naštěstí jsem to sám nezažil,“ komentuje tento hypotetický případ David Matuška, „ale pokud by vyplaval z hloubky šedesáti metrů, jediná možnost záchrany by byla dekompresní komora.

Problém je, že většinou není k dispozici, takže by musel přijít na řadu převoz. Vrtulník kvůli dalšímu rozdílu tlaku nepřipadá v úvahu, staly se případy, kdy člověk při převozu kolaboval jen kvůli tomu, že záchranka musela na cestě do nemocnice přejet kopec.“

Bubliny v krvi

Za dekompresní nemoc (DCS) může hlavně dusík, který se za normálních okolností rozpouští v tělních tekutinách a tkáních. Náš hazardér vyplul z šedesátimetrové hloubky na hladinu bez dekomprese, jeho tělo bylo vystaveno prudce sníženému tlaku, dusík se vylučoval příliš rychle a vytvářel v těle bubliny.

„Tělo potřebuje při výstupu k hladině čas, aby se z tkání uvolňoval plyn do krevního řečiště,“ vysvětluje David Matuška. „Když člověk vystupuje pomalu, plyn se uvolňuje formou mikroskopických bublinek, sytí se zpátky do krve a vylučuje dýcháním. Ve chvíli, kdy se dekomprese zrychlí, jsou bubliny větší. A taková bublina je předmět, který v krevním řečišti nemá co dělat, takže se k němu tělo chová stejně jako k viru. Začne na něj balit bílé krvinky a vznikají krevní sraženiny.“ Spousta lidí se diví, že z ponoru, který trvá čtyři hodiny, stráví potápěč půlhodinu dole a tři a půl hodiny vystupuje k hladině. Čím hlubší ponor, tím delší čas se stráví dekompresí. Dělají se takzvané deep stopy, to znamená, že člověk zastaví v určité hloubce a nechá tělo s plyny pracovat. Ono vysycuje dusík nebo helium, to záleží na směsi, kterou používá. Čím blíž hladině se člověk dostává, tím víc se výstup zpomaluje. Od šesti metrů to k hladině může trvat klidně i půl hodiny.

„Je to složitá matematika a technické potápění, jak se označuje potápění do hloubek, bylo vždy výsadou menších skupin potápěčů,“ říká David Matuška. „Čím hlubší ponor, tím je techničtější. Hloubkový potápěč ví, že v určité hloubce do sebe musí dostat helium. Aby ho pak ze sebe při výstupu zase dostal, přechází od hloubky 21 metrů na padesátiprocentní směs kyslíku a v šesti metrech na čistý kyslík. Je to dost složitá matematika a hlavně - dochází často k omylům. Když si člověk vezme v 21 metrech čistý kyslík místo padesátiprocentního, je to smrtelná dávka.

“Když se cokoli dole v hloubce stane, není možné rychle uniknout do bezpečí k hladině, i když je vzdálená jen desítky metrů. „Vždycky existuje plánovaný ponor, pak krizový režim a pak ještě shit plán,“ vysvětluje David Matuška. „Když se všechno podělá, jede se podle shit plánu. I ten je naplánovaný s rezervou pro druhého kolegu, vždycky se potápí ve dvou. A shit plán musí počítat s tím, že jeden z vás přišel o veškerou zásobu a oba musíte vystačit se směsí i s dekompresní směsí. S tím souvisí pravidlo třetin, kdy si člověk vždycky nechává třetinu směsi na krizovou situaci. Zbylé dvě třetiny počítá jako celou svoji zásobu, takže otáčí, když je na jedné třetině spotřebované směsi.“ U potápění jde o vteřiny, navíc většina problémů nastává při výdechu. Člověk vydechne, chce se nadechnout a najednou zjistí, že je něco špatně. To se pak lehce podléhá panice.

Pokladnice vraků

Místa, kde se na dně moří nacházejí vraky, souvisejí s válečnými konflikty. Ve většině případů jsou to lodě nebo letadla z druhé světové války. Starší dřevěné vraky tolik nevydrží, hlavně v teplých mořích. Na ty se jezdí do Baltského a Severního moře, kde se dřevo uchová, tam je možné ještě dnes najít dřevěné vraky z šestnáctého století. Pak jsou vraky ztroskotaných lodí, těch je hodně v Rudém moři, které je relativně mělké a s frekventovanou lodní dopravou. Populární je Chorvatsko, kde jsou vraky relativně přístupné, blízko pobřeží. Celé Středomoří je pro vrakové potápěče atraktivní, spousta lodí, spousta letadel. Jižní pobřeží Francie, Sardinie, Korsika, Itálie. Tam všude se jezdí. Pojmem mezi vrakovými potápěči je Truk Lagoon v Tichomoří, kde šla za války ke dnu velká část japonského námořního loďstva, letadlové lodě, spousta letadel.

Proč se vlastně lidé k vrakům potápějí? „Každý má asi trochu jinou motivaci,“ přemýšlí David Matuška. „Někdo vnímá vrak jako fotogenické místo, jiného zajímá příběh konkrétního vraku.“ Jedna věc je k vraku připlout a obdivovat ho hezky zvenčí, druhá jít dovnitř. To už je úplně jiná disciplína, tohle je pravé vrakové potápění. Používá se speciální vybavení, například vodicí linky, podobně jako v jeskyni. „Je to ponor, kdy nad vámi není volná hladina, což je při potápění obrovský rozdíl,“ vysvětluje David Matuška. „Najednou v krizové situaci neřešíte, jestli vyplavete na hladinu za dodržení veškerých postupů nebo s rizikem komplikací, teď se nejdříve ze všeho musíte vrátit k východu. Jakákoli komplikace je o to složitější, že se nejdřív musíte z vraku dostat ven.“ Navíc hrozí při průchodu uvíznutí, u novějších vraků můžou vznikat kapsy plné oleje, které zanesou přístroje. Stačí jeden neopatrný pohyb a může na vás spadnout nestabilní část stropu, železné dveře, cokoli.

„Vevnitř je tma, musí se používat světlo,“ popisuje dále David Matuška. „Vodicí linku, která se táhne vrakem, nesmíte za žádných okolností ztratit z dohledu. Stačí jeden neopatrný pohyb ploutví a z krásné viditelnosti je místnost plná zvířeného bahna a sedimentů. V téhle fázi už nikdy nenajdete východ. A s každým dalším pohybem ve stresu je to horší.“ David Matuška o kamaráda ve vraku zatím nepřišel, historky o tragických neštěstích vrakových průzkumníků ale zná. „Potápěč se při procházení vraku dostal do prostoru, kde mu vypadly zátěžové kapsy. To jsou olova, která ho drží v určité hloubce, udržují vztlak. Nalepil se na strop toho vraku a neměl šanci se dostat dolů. Svoje olova viděl ležet dole pod sebou na zemi a nemohl se odlepit. A zůstal tam,“ popisuje David Matuška.

Váleční uprchlíci na mořském dně

Wilhelm Gustloff byl před válkou luxusní výletní parník. V lednu 1945 se podílel na jedné z největších námořních evakuací v dějinách, kdy německé obyvatelstvo spolu s Lotyši a Litevci prchalo před postupující Rudou armádou. Wilhelm Gustloff byl určen maximálně pro 1880 pasažérů, ten den jich ale převážel deset tisíc. Vyplouval z polského přístavu Gdyně a mířil do Kielu.

Loď dostala tři zásahy torpédem, okamžitě se začala potápět. Byl velmi mrazivý den s teplotami pod -10 °C, mnoho lidí umrzlo nebo zemřelo následkem teplotního šoku. Necelých padesát minut po zásahu se loď potopila do hloubky 45 metrů. A mrtví tam pořád jsou. Dnes je vrak parníku Wilhelm Gustloff vyhledávaným baltským cílem vrakových potápěčů.

Jak se hledá vrak

Objevy vraků, alespoň těch válečných, souvisejí s vojenskou historií. V Česku se pátrání po možných vracích z historických pramenů úspěšně věnuje historik Boris Gol. „Pak přijde s hypotézou, že v té a té oblasti by měl být ten a ten vrak,“ vysvětluje David Matuška. „Takže se pátrá mezi rybáři, protože vraky většinou trhají sítě. Rybáři tak většinou ví nebo tuší, že na dně opravdu něco může být. V ten okamžik se na místo přijíždí se sonarem. České expedice už udělaly řadu objevů, třeba ve Středozemním moři. Díky soustavné práci pana Gola se dosud neobjevených vraků našlo několik, většinou na Jadranu.“

Lodní vraky mohou být plné věcí, které se dají prodat, na kterých by se dalo vydělat. Jsou mezi potápěči lovci pokladů, kteří se specializují na vykrádání vraků? „Trh, který by vyloženě souvisel s tím, co se vykrade při potápění z vraků, myslím neexistuje,“ soudí David Matuška. „Když už by se našlo něco cenného, je to stejné, jako když se vykrade třeba kostel. Ale určitě existuje skupina lidí, kteří si z vraků odnášejí trofeje. Patří k tradici, že objevitel vraku vyzvedne na hladinu lodní zvon. Ano, měl by skončit v muzeu, ale většinou je s ním vyzdoben nějaký bar. Mít suvenýr z vraku třeba s názvem lodi, tomu někteří potápěči prostě neodolají.“

Kostel pod hladinou

Čeští potápěči, nejen vrakoví, mají ve světě dobré jméno. Paradoxně je to tím, že nemáme moře, takže trénujeme na různých rybnících a lomech se studenou vodou a špatnou viditelností. Kdo se naučí potápět na Slapech, tak ho rozhodně na Jadranu nebo v Rudém moři nic nerozhodí. Takový potápěč má obrovskou výhodu, protože je zvyklý na nejhorší možné podmínky, se kterými se pak kdykoli a kdekoli setká. „Když k nám přijede někdo s tisícovkou ponorů v Rudém moři a chce ukázat, jak se máme potápět k vrakům, bude zděšený z podmínek třeba na Orlické přehradě. Zatímco pro nás je to přirozené prostředí,“ usmívá se David Matuška.

Jedna z nejlepších lokalit na potápění je u nás právě Orlická přehrada. Kostel na jejím dně, v bývalé vesnici Těchnice, je vlastně taky takový vrak. „V hloubce kolem šedesáti metrů najednou stojí zachovalá stavba, má to až magický nádech,“ popisuje Matuška. „Klesáte dolů úplnou tmou po kolečkách řetězu, až se objeví silueta věže, kolem ní se padá dolů ke vstupu do kostela. Kromě střechy tam zůstalo opravdu všechno. Okna, kazatelna, sakristie. Těžko se tam fotí, viditelnost je opravdu špatná. Zažil jsem tam pětimetrovou viditelnost, ale i půlmetrovou. Ale je to úžasné místo. Vlastně je tam pod hladinou celá vesnice. Domy, okenice, komíny. Mám historické fotky před zatopením a na nich je vidět třeba zídka u hřbitova. A pak přes ni člověk opravdu plave. Jsou na nich vidět stromy a najednou narazíte do větví… I v Čechách je kam se potápět.“

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: