Za měsíc pobytu mezi Je´kuany (čti je kvany) na horním toku Ventuari v komunitě Cacuri jsem si přidělal dvě dírky do opasku, aby mi nepadaly kalhoty. Ne že by mi to vadilo, ale společně s bývalým náčelníkem Germanem jsme se pomalu začali těšit na pořádné kusy ryb, na vyuzené či uvařené maso hoků, tapírů či lap. Čekal nás pořádný lov.
German má o problémech indiánů v Cacuri jasno. „Když je osada velká - a tady jich žije skoro tisíc -, nastává problém s dostatkem jídla,“ vysvětluje. On sám se odtrhl od větších celků Je´kuanů už před desítkami let a před dvaceti pěti lety založil vlastní nezávislou komunitu na soutoku Caury a Nichare. Žije v ní kolem stovky indiánů a zvěře i ryb mají stále dostatek.
„Tady jsou lidé chudáci,“ pokračuje German, „jedí jen maniokovou mouku s vodou, ryby mají jen málokdy, a to ještě velmi malé. Ty větší se sem kvůli vodopádům Tencua a Osso nedostanou a ty malé brzy jedem barbasko vybijí.“ Jen mu přikyvuji, neboť po celý měsíc jsme rybu ani maso opravdu neměli. Čistě vegetariánskou stravu občas vylepšíme tuňákem z konzervy a už se těšíme, až se dostaneme na Cauru.
Droga i jméno náčelníka
Konečně nasedáme do staré rozhrkané cessny, abychom se z letiště s hrdým názvem Ayuku odlepili od savan v podhůří posvátné hory Parú. Výraz ayuku má dva významy. Především je to sakrální droga je´kuanských šamanů zvaných piachi připravovaná z načervenalého lýka stromu virola, z kterého se vývarem vyrábí červený nápoj. „Tak jsem si ho připravoval já,“ říká mi German, „ale piachi vývar vyvařují několik hodin, až vznikne marmeládová pasta. Tu nechají vysušit a ztvrdlou drtí na prášek. Prášek si nakonec foukají do nosních dírek.“ Prášek je koncentrovanější než pouhý červený vývar, který jsem sám zkoušel a jen jsem po něm tvrdě spal s bujnými sny.
Ayuku vyvolává silné zvracení, pocení, kálení, tekutiny vytékají z nosu i očí. Vypadá to dost nechutně, má to však jasný důvod: tělo se musí zcela vyprázdnit a vyčistit od pozemských a přízemních hodnot, jakým je jídlo, i když před požitím ayuku musí piachi držet speciální i několikaměsíční dietu. Teprve pak může pomyslet na spojení s duchovním světem. Tento nápoj se používá jen pro vážné případy. Tehdy se piachi odpoutává od země a putuje, létá mezi světy živých a mrtvých, mezi světy zlých duchů a devítivrstevnými nebesy, kde na samém vrcholu sídlí jejich stvořitel Wanadi. Tam všude šaman konzultuje příčiny nemocí a způsoby jejich léčení či odvracení zla zasílaného zlými čaroději „brujos“.
Ayuku byl ale také je´kuanský náčelník, který toto jméno získal za svůj hrdinný boj proti Španělům v době koloniální nadvlády, a právě po něm je pojmenováno zdejší letiště. Samozřejmě nemá žádné operační věže a naváděcí systémy. Asi dvouhodinový let byl obrovský zážitek: temně modré nitky meandrů řek s prosvítajícími mělčinami v zelené záplavě džungle, zarostlé kopce s občasnými žlutými skvrnami korun plných květů, ploché černé skály a široko daleko až po obzor ani živáčka, ani chaloupky, prostě neobydlený panenský prales. S blížícím se cílem Puertem Ayacuchem se naše civilizace hlásí větším a větším podílem vypálených prostorů, chatrčí s plechovými střechami, kouřem, zápachem a hromadami odpadků.
Puerto Ayacucho má však pro nás jednu velkou přitažlivost. Mára zde před časem objevil tu nejlepší pálivou omáčku. Hned po příletu jsme šli na „empanadu“, nasekané maso zapečené do těstíčka, kterou jsme mocně zalévali hustou „pálivkou“ carauta. Samo složení je pikantní: místní papričky aji, manioková šťáva, česnek a hlavně hlavičky velkých mravenců bachaco, kteří jsou z pralesa známi porcováním a roznášením listů do svých obydlí.
Caura - zvířecí ráj
Ještě celonoční autobusový přesun do Maripy, kde nás čeká plavidlo curiara a po osmi hodinách plavby se vyloďujeme doma, jak nazýváme Germanovu komunitu Boca de Nichare. Hned druhý den jdeme na ryby. I když to nebyl velký lov, máme v lodi několik velkých šedých piraní caribe a sumců bagre. Zato na písečných plážích želvy terekay zrovna kladou vejce. Jhony obhlíží břehy, každou chvíli zarážíme a všichni na konci želvích stop hrabeme a hledáme hnízda. Samozřejmě my bez zkušeností jsme neúspěšní, zato indiáni nosí plné čepice želvích vajíček.
Dnes tedy začínají kulinářské hody na Cauře. Jhony však smutně dodává, že sem za nimi jezdí až z Maripy, a tak jsou želvy pomalu v ohrožení vyhynutí. Želví vajíčka jsou součástí tradiční stravy indiánů po stovky let a ti jich nikdy nesnědí tolik, aby ohrozili želví existenci. Mára vyvrhává ryby a Jhony nám vaří vajíčka. „Bílek se nejí,“ ještě radí Jhony, ale vlastně není skoro žádný. Kožnatá slupka skrývá pouze velký žloutek, jakoby trochu moučný, velmi chutný a sytý.
Mára je konečně ve svém živlu a s indiány odchází na rybolov. Já s botanikem Albertem a antropoložkou Morrocoy plánujeme šplhat do korunních pater pralesa při vyhledávání květů a plodů léčivých rostlin a drog, ale není to zrovna procházka růžovou zahradou. Lépe řečeno šplhá jen Alberto, který je v korunách jako doma. My z původních plánů upouštíme a raději se věnujeme kulturní antropologii.
Mára večer přivezl pět caribe, želví vajíčka a dvě velká palmita. Zatímco ryby vyvrhuje a řeže lahodné palmové výhonky palmito na salát, my připravujeme hodovní tabuli ze dvou banánových listů. Opečená piraňa je přímo božská, palmitový salát nemá chybu, sedíme na zemi a cpeme se rukama. Sbíhají se i sami indiáni, okázale nás pozorují, jak si dáváme do nosu, a říkají, že jíme jako divoši.
Na horním toku Tábaro je letos zvířecí ráj. Pozorujeme hravé říční vydry, papoušky ara, k ránu na stromech zpívající černé ptáky hoko, kapybary chodící k řece na pití, v noci kajmany s červeně světélkujícíma očima. Mára objevil i anakondu a z velkého balvanu harpunuje elektrického úhoře. Indiáni Alexy s Robertem se jej ani nedotýkají, zato Mára jej už porcuje a za chvíli opéká na ohništi. Úhoř však není příliš chutný - není divu, že je indiáni nejedí. Navíc, a to je mnohem důležitější, elektrický úhoř je posvátné zvíře, žijící s dalším posvátným tvorem, růžovým orinockým delfínem, v laguně nesmrtelnosti nacházející se v jednom z osmi nebeských vrstev Je´kuanů.
Mára uslyšel dupání z opačného břehu. To by mohli být tapíři washadi! Objevuje je pod větvemi a chvíli i indiánům trvá, než je spatří. Alexy s Márou letí do lodi, pádlují k tapíří dvojici, když náhle sama tapířice skáče do proudu a plave proti nim. Je to její konec. Alexy míří vždy perfektně. Sto padesát kilo živé váhy setrvačností pluje pod vodou. Následuje čtvrcení mačetami, vyvrhování, opékání na večerní guláš a uzení pro celou osadu. Potravní řetězec je neúprosný: tapír na druhé straně Tábara stále zoufale píská a hledá svoji družku…
Indiáni v lese ještě chytili párek lenochodů, což je příležitost si s roztomilými huňáči chvíli pohrát a pak je zase pustit na svobodu. Jsou rozkošní, jakoby usměvaví a svými drápy se chytají, kde mohou. Někdy si však chycená zvěř uvykne pohodlnému životu v indiánské osadě, jak se stalo s černým hokem. Z domácího mazlíčka se stal pěkně přidrzlý pták, který krade jídlo, obtěžuje uvnitř chatrčí, honí a klove malé děti.
Guláš jedině z lapy
Jhony od nás už před lety slyšel o českém guláši. „K tomu je však nejlepší lapa (paka nížinná - třetí největší hlodavec, pozn. red.), je to nejlepší maso, jaké znám,“ říká Mára. „Jestli mám udělat guláš, tak jedině z lapy.“ Jhony si bez dlouhých řečí začal připravovat brokovnici, luk se šípy a harpuny na noční lov a rybolov, Mára mačetu, čelní svítilny a zapůjčenou harpunu. Navečer odrazili curiarou na celonoční akci. Bohužel v té době prožíval Alberto těžké chvíle, přes čtyřicet stupňů vysoké malarické horečky. Doslova hoří, bolí ho klouby i hlava a blouzní.
Návrat z nočního lovu v devět ráno byl doslova grandiózní. Loď byla plná masa. Čtyři přes metr dlouhé dravé ryby payare s vyceněnými zuby, několik luxusních pavonů, za kterými sem jezdí z celého světa rybářští VIP jako třeba Bush senior, jedna velká sierra, ryba s nosem jako pila, několik černých hoků a také dvě lapy. Mára může být spokojen, sám harpunoval několik pavonů a payare a k ránu zastřelil lapu. Poprvé vyvrhuji zvíře, zatímco Mára je s rybami mnohem zkušenější.
Půlku lapy a sierry si necháváme vyudit u Germana. Rybí hlavy máme na zítřejší polévku, zatímco dnes budeme mít dokonce dva gurmánské chody. K obědu opečeného pavona a večer guláš z lapy. Jsou vrcholným kulinářským zážitkem a zvlášť po měsíční vegetariánské dietě v Cacuri velkou událostí. Morrocoy s Márou shánějí na guláš trochu mouky, kořen sladkého manioku a k tomu kečup. Podvečerní kuchtění na ohništi u Jhonyho láká svou vůní, takže kolem stolu nás sedí asi deset. Trochu neseme i Albertovi, který má nejhorší za sebou. Všichni si guláš a Márovo kuchařské umění pochvalují a indiáni se už těší na jeho další pokračování, až za rok přijedeme.
Na snímky z opékání piraň se podívejte v naší fotogalerii:
