Do severosyrského Kobání jezdíme od léta roku 2015. Známe to město, milujeme to tam a žijeme s ním jeho osud. Nejprve naprostou válečnou destrukci, ale poté i obnovu a znovuzrození. Zdálo by se, že tady nás už může máloco překvapit. Ale…
Náš tlumočník (a po těch letech už i kamarád) Džamál říká: „Jestli chcete zašít ten futrál na stativ, pojďte za mnou.“ Vcházíme za ním do železných oprýskaných dveří. Kdysi byly zelené. Náhodný kolemjdoucí si jich ani nevšimne. Ani my jsme si jich nikdy nevšimly. Jenže když vejdeme, skoro vykřikneme údivem. Před námi se rozprostírá obrovská hala plná šicích strojů. U mašin se skloněnou hlavou sedí muži, ženy i děti a soustředěně šlapou do pedálů. Přichází majitel, brýlatý mladík, jenž si říká Crazy: „Továrnu jsme měli původně v Aleppu, jenže byla během bojů zničena. Byla mnohem větší, tady zaměstnáváme na 50 lidí. Šijeme pro místní trh, co se lidem líbí. Objednáváme si nastříhané díly a látky z Asie a tady to pak sešíváme.“
Mladá dívka jakousi šablonou natírá na kusy látek logo Adidas. „Samozřejmě jde o padělek. Děláme Adidas, Chanel, Nike… vše, co lidé chtějí. Licenci nemáme žádnou,“ říká Crazy. Lidem je to podle něj jedno. Důležitá je cena a v Sýrii zdevastované válkou nikdo moc peněz nemá. Triko Chanel nakonec vedle v obchodě prodávají za 60 korun. Dvanáctiletý kluk lepí boty. „Naše rodina nemá peníze, jsme uprchlíci z Aleppa. Do školy ani chodit nechci, chci prostě dělat boty a být v tom dobrý. Jednou bych chtěl mít vlastní dílnu,“ říká Muhammad, který si každý měsíc odnese domů 800—1200 korun. To podle toho, kolik bot slepí. Malých kluků je v továrně deset. Dospělé ženy a muži mají plat o něco vyšší. „Jsem spokojená. Chovají se k nám dobře a moc jiné práce zde není,“ říká osmnáctiletá Rewan. V ruce má žehličku a vyžehlené mikiny skládá na kupu.
Kobání leží na severu Sýrie, v regionu zvaném Rožava, jejž ovládají Kurdové. Syrské Kurdy považuje sousední Turecko za teroristy a na celou oblast uvalilo embargo, což komplikuje obchody. „Většinu věcí vozíme do Aleppa, ale to je zase pod kontrolou Asadova režimu a cestou od nás chtějí peníze různé milice,“ říká Crazy. Na Kobání v roce 2014 zaútočil Islámský stát, ale město se dokázalo ubránit. Za tři roky je tamní obyvatelé dokázali postavit znovu.
V pravé poledne se ozve siréna. Všichni okamžitě přestanou pracovat. Je čas oběda. Za půl hodiny se zase vrátí a budou šít další desítky adidasů až do pěti odpoledne.
