Prosinec si skoro každý spojuje s předvánočním shonem, honbou za dárky nebo také s velkým úklidem. Dětem se naopak vleče čas do Štědrého dne, kdy čekají na zázrak, který všichni známe, přesto je vždy plný překvapení a radosti. Advent by ale měl být i dobou zpomalení uspěchaného životního tempa, časem zamyšlení, setkávání s přáteli a v neposlední řadě také velkolepé podívané. Kdy jindy se můžete setkat s tak tajemnými postavami, které nás provázejí právě adventem?
Předvánoční doba, tedy advent, pochází z latinského „adventus“, což znamená „přicházející“. Tím se dá jednoduše vysvětlit celé období tohoto času, které je obdobím čekání na příchod narození božího syna Ježíše Krista. V minulosti trval advent i více než šest týdnů, ale od 11. století se doba ustálila na čtyřech. Byla to doba postní, v níž se lidé měli zdržet nadměrného množství jídla a pití a místo toho se věnovat intenzivnímu zbožnému rozjímání, zakázány byly zábavy, tanec a zpěv. Přesto se o adventu konaly četné lidové obřady a zvyky, které postní zásady porušovaly. Každá z nedělí má svůj název, tedy železná, bronzová, stříbrná a zlatá. K celému období se váže mnoho rituálů, které se s obměnami podle oblastí zachovaly dodnes. Možná může být pro někoho překvapením původ oslav, které mají své kořeny hluboko před křesťanstvím, v pohanských dobách. Tehdy byly tyto rituály spojeny se zimním slunovratem a návratem slunce.
Adventní doba by měla začínat zapálením svíce na adventním věnci, který má čtyři svíce. Každá z nich představuje jednu neděli do Štědrého dne. Během každé neděle se rozsvěcí další a další svíčka, až o poslední adventní neděli zazáří všechny. Tento krásný symbol má svou doloženou historii začínající v 18. století v Německu.
Čas starých Vánoc
Připomenout tradice si může každý v mnoha skanzenech, například v Kouřimi láká vůně medoviny už od prvního vkročení do starobylé chalupy. U vyhřáté pece leží vánoční ozdoby ze sušeného ovoce a jablek navlečené na špejle, které jsou zapíchnuté do jablek. Sliny se sbíhají na veliké vánočky a za tichého praskání dřeva v peci paní u stolu vyrábí ze šustí roztomilé figurky. Jinde naopak další hospodyně přede na kolovrátku, z chomáčků surové ovčí vlny hbitými prsty spřádá přízi. V každém stavení se něco děje. Malují se tu perníčky, prodávají adventní věnce, vyrábějí svíčky z pravého včelího vosku, jinde zase dřevěné hračky, vánoční ozdoby a tradiční řemeslné výrobky. Do toho všeho se místností line vůně purpury. Dokonalý klid přichází do duše a v tu chvíli snad každý zapomene na svoje problémy a strasti. Jako kdyby se vrátil čas starých Vánoc kdesi v zapadlé vsi.
Jenže jaký by to byl advent, kdyby se v sychravém dni kolem chalup nesbíhali čerti. Velcí i malí, v červeném kabátě i kožešině, hroziví a divocí, budící hrůzu a respekt. Děti se většinou běží schovat do náruče svých rodičů. Tady ve skanzenu jsou čerti vcelku hodní. Nejsou tu jen pekelníci, ale také důstojný Mikuláš, andělé, kominíci, laufři, kobyla, tedy i postavy, které na Mikuláše už běžně nepotkáte. Průvod s mnoha dárky pro děti se vydává na cestu skanzenem. Je u toho hodně křiku, protože čerti nahánějí strach nejen svým zjevem, ale také strašením a připravenou rákoskou. Ti, co zlobili, by měli být v tuto chvíli ve střehu. Ovšem toho, kdo byl celý rok hodný, andělé s Mikulášem za básničku nebo písničku odmění dárkem stejně jako kdysi dávno, kdy Mikuláš byl nejen biskupem, ale mimoto také patronem námořníků a rybářů. Podle legendy byl také ochráncem a prý po tři noci obdarovával různé osoby, aby jim pomohl z chudoby a zařídil jim šťastnější, lepší život.
Pátého prosince si tedy asi nikdo u nás neumí představit bez pořádného čerta, Mikuláše a anděla. Každoroční zlobivci se obávají těchto nejdivočejších postav adventního času. Jakmile padne soumrak, pekelníci řinčí řetězy a sbíhají se do houfů. Nebýt hodného anděla a spravedlivého Mikuláše, mnozí by se opravdu jen báli. Naštěstí jejich posláním je nejen pozlobit, ale také rozdat dárky. Kdo si to nezaslouží, měl by dostat jen uhlí. Večer se rojí celá hejna postav ve městech a vsích. Jinde to naopak pojímají jako velkolepý karneval a slet pekelníků. Ale podle tradice tyto snad nejznámější postavy adventu plní svoji roli a obcházejí domácnosti. Dnes, v době mobilů a internetu, často bývá čert už předem objednán na přesnou hodinu, ale jsou dosud místa, kde se netrpělivě čeká, jestli se objeví pod rouškou tmy a kdy to bude.
Vláda čertů
Třeba na takovém Valašsku bude každý překvapen neobvyklým hemžením čertů, kterých může být klidně i patnáct. A nejsou to jen rohatí, tady v kraji je zvykem, že průvod doprovázejí také smrtky s kosami, postava koně, Turka, anděla či Mikuláše, kterého tu nazývají Svatý. To je pak podívaná, když taková sebranka prochází vsí! Tady se bojí opravdu i dospělí. Třeba v Horní Lidči mají čerti na svých kožešinových oblecích i ježčí kůži, kterou divoce bodají okolostojící. A dřevěné vidle spolu s ovčími zvonci nahánějí hrůzu každému. Tady mají čerti respekt a domácí se před jejich tresty vykupují koledou, kterou dávají maskám. Někdy to je hlt dobré kořalky, jindy trocha cukroví či drobné peníze. Koledující průvody masek obcházejí chalupu od chalupy až tři dny. To opravdu jinde neuvidíte, aby čerti vládli obci po tak dlouhou dobu.
Další nepřehlédnutelnou zvláštností v průvodech koledníků v maskách na Valašsku a Bílých Karpatech je značně rozdílné pojetí masek, odlišné kroje a vybavení i počet členů čertích průvodů; a to i v obcích velice blízkých. Tak například v Horní Lidči mají čerti vysoké kožešinové kukly s kozími rohy a ježčí kůží. V nedaleké Francově Lhotě jsou čerti také v kožešinových kostýmech, ale rohy tu mají menší a hlavy jim zdobí pastýřské čepice s barevnými pentlemi a fáborky. Druhou výjimečností je doprovod početným průvodem smrtek. V nedaleké Štítné nad Vláří zůstala tradice vyřezávaných masek čertů, dosti podobná té ze Švýcarska, a například ve vsi Nedašov chodí čerti ve slaměné sukni s jalovcovou metlou.
Být koledníkem není vůbec jednoduché. Stačí si představit celodenní chození v těžkém kožešinovém obleku ovázaném zvonci. Každý čert musí být nejen hbitý a potrestat všechny hříšníky, ale také musí ztrestat většinu nalévaných skleniček, což bývá na Valašsku pořádná lampa plná slivovice. A udržet se na nohou celý večer a ještě k tomu další dva dny vyžaduje opravdu velkou výdrž.
Osoby zaniklé
Mnohé postavy adventu dnes už ani neznáme. Třeba ještě před Mikulášem na svátek svaté Barbory 4. prosince rozdávaly dětem pamlsky postavy v bílých hábitech se zamoučenou tváří. Ty nepoctivé ztrestaly metlou. K tomuto dnu také neodmyslitelně patří „barborka“, tedy větvička třešně, která ve vodě do Vánoc vykvete. Dříve se věřilo, že pokud větvička rozkvete, bude v domě svatba. Dívky je proto pečlivě opatrovaly vložené do vody, aby měly v následujícím roce naději na svatbu. Na svatého Ambrože 7. prosince rozhazoval muž s vysokou čepicí a rouškou přes obličej před kostely sladkosti. Děti, které je sbíraly, plácal metlou přes zadek. I když tato postava upadla v naprosté zapomnění, byla na Kolínsku a Kutnohorsku pravidlem. Takzvaná „klovcová bába“, tedy žena s velkým bílým zobákem, byla známá především v jižních Čechách nebo v Pojizeří. Jejím úkolem bylo kontrolovat, zda ženy během adventu nepředou.
Velkou hrůzu dosud vyvolávají u dětí také „Lucie“, postavy zahalené v bílém hávu se zkrvavenými noži, které měly za úkol prohlížet dětská bříška a zjistit, zda je správně dodržován půst. Stejnou funkci vykonávala na Podřipsku již zapomenutá bytost peruchta či jinde zvaná perchta, která obcházela na Štědrý den dopoledne domácnosti a také kontrolovala dodržování půstu. Ne všechny postavy tedy byly vždy přátelské, ale jejich společným smyslem existence bylo, aby všichni vydrželi podle pravidel až do Štědrého dne. Naštěstí mnohé zajímavé bytosti adventu jsou u nás stále živou tradicí, a kdo by je náhodou zmeškal v ten správný den, může za nimi o adventních víkendech zavítat i do mnohých skanzenů.
